Současná krize byla ve své postporodní etapě spojována především s „chamtivými bankéři“ a neschopnými regulátory. To, co se objevuje v posledním desetiletí v oblasti finančních trhů, skutečně vychází především ze zájmů hrabivých finančníků, kteří chtějí prodat cokoliv s mimořádným výnosem.
Autor: Martin Siebert
Navíc si najímají finanční inženýry, kteří skutečně umí vytvořit prostřednictvím kombinace všech možných i nemožných inovací nové investiční nástroje, a dokonce je i s pomocí analytiků a poradců prodat. To, co by bylo v klasické podobě zcela neprodejné, šlo nyní „na dračku“ a navíc to bylo prohlašováno za něco, bez čeho by se současný finanční trh neobešel. Tyto kvazinástroje způsobují svou sofistikovaností zmatek v chápání regulátorů, kteří mají hlavní starost o to, aby nevypadali nekvalifikovaně, a proto tyto nástroje pustí na trh, aniž by znali jejich podstatu.
I když není tento typ vztahu mezi investičními inženýry a jejich chlebodárci na straně jedné a regulátory na straně druhé nic nového, inženýři jsou vždy o koňskou délku před regulátory. To, co dříve bylo považováno za hrátky, se přeměnilo na vražedný boj, který je potřeba zásadním způsobem řešit. Toto řešení však nemůže mít podobu rozšíření a prohloubení regulace a dohledu nad vším, co se na finančních trzích „pohne“. Mezi jeden z nejvýznamnějších úkolů regulátorů patří povinnost v maximálně krátké době reagovat na finanční inovace, a to v celém komplexu objektivní i subjektivní stránky vztahů a procesů probíhajících na finančních trzích i na změny obsahu a forem narušování dosud platných norem a pravidel chování a jednání jednotlivých subjektů či jejich skupin.
Tento nesporně významný úkol však na straně regulátorů často svádí k tvorbě situace, kterou je možno nazvat „přeregulováním“. Je třeba mít na paměti, že základním, byť v dlouhodobém horizontu působícím trendem není růst regulace, ale právě její opak – deregulace.
Nesmí jít o pouhé rozšíření a zintenzivnění regulace a dohledu kvůli ochraně neprofesionálního investora, ale o záměr zachovat a dále rozvíjet plně funkční finanční trh. A to ve všech jeho konkrétních formách a podobách, aby byl schopen plnit své základní poslání: efektivní realokaci maximálního množství dočasně volných peněžních prostředků tak, aby byly ve správném čase, ve správném množství na správném místě a ve správných rukou, které budou schopny zabezpečit jejich maximální zhodnocení a následně pak zajistit jejich návrat k původnímu majiteli. Nemůže tedy jít v žádném případě pouze o ochranu jednoho, byť nejvýznamnějšího účastníka vztahů a procesů, které charakterizují finanční trh, ale o dynamické udržování jeho integrity, která jediná je schopna zabezpečit jeho další efektivní rozvoj.
Tento záměr je řešitelný pouze tehdy a tak, když orgány regulace a dohledu si uvědomí tuto základní prioritu. Ustanovení, že „jakákoli finanční služba musí být vždy poskytována kvalitně, obezřetně a férově“, by snad mohlo být pro zákonnou normu dostatečné a všechno ostatní by bylo součástí prováděcích předpisů. Ještě lépe možná součástí vnitřních předpisů jednotlivého obchodníka s cennými papíry.
Naproti tomu je zcela nezbytné regulovat, a to ve všech rozhodujících souvislostech, veškeré emisní obchody, které svým rozsahem a specifičností – objektovou, subjektovou, procesní a podobně – mohou výrazně ovlivnit a změnit postavení jednotlivých účastníků tržních vztahů. Právě tento typ regulace, kterou je také možno zjednodušeně nazvat „produktovou“, považuji za prio-ritní, a to až do úrovně zákazu, respektive odložení vstupu na finanční trh. To se pochopitelně bude muset dotknout i takzvaných „toxických aktiv“ v držení evropských bank. U těchto aktiv je však nutné postupovat zvlášť obezřetně, protože nelze vyloučit snahu ukrýt do této skupiny i jiné „nepovedené transakce“, a tak je dodatečně zhodnotit.
S těmito úvahami koresponduje i návrh zákona, kterým se mění zákon 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, jenž je zaměřen především na povinnosti emitenta, jehož cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu. Cílem, kterého má být dosaženo navrhovanou právní úpravou, je sjednocení české právní úpravy s ostatními státy Evropské unie. V případě nečinnosti Česka hrozí postih ze strany Evropského soud
ního dvora za nepřijetí právních předpisů v souladu se směrnicí, což by nebylo poprvé, ale nemělo by se to stát pravidlem. Normou by se naopak mělo stát to, že do všech nových předpisů bude zapracována nová filozofie regulace a dohledu.
Filozofii, která je založena na snaze zvýšit výkonnost a efektivitu regulace a dohledu, aniž by požadovala zvýšení jejího rozsahu. Filozofii, která si je vědoma, že v regulaci se stále musí zvyšovat váha seberegulace a deregulace, která je pochopitelně z dlouhodobého hlediska prioritním záměrem a cílem. To vyžaduje, aby v určitých krizových situacích byly aktivně hledány sofistikovanější metody i postupy v oblasti regulace a dohledu, protože pouze ony mohou odpovídajícím způsobem zareagovat na sofistikovanost „na druhé straně barikády“. A o to přece také jde. Pouhou osvětovou činností, i když má obrovský význam, veškeré problémy nelze vyřešit.
