Je třeba se bát zdražování?

Inflace po přijetí eura velmi závisí na hospodářskopolitických rozhodnutích Česka

V diskusi o výhodách a nákladech na zavedení eura se v Česku přikládá velký význam očekávanému růstu cen. Zdá se, že v odborných, mediálních i politických kruzích dosud panuje v této otázce v podstatě shoda. Proto ani příliš nepřekvapuje, že růst inflace je v souvislosti se zavedením eura i největší obavou obyvatel. S tvrzením, že zavedením eura vzrostou ceny, souhlasí dle posledního průzkumu Eurobarometru v České republice 80 oproti 47 procentům respondentů v roce 2004.
Obvyklý argument, proč by euro mělo vést k růstu cen, zní: cenová hladina v Česku je na necelých 60 procentech eurozóny (EMU) a k její úrovni se ceny přibližují, jednak posiluje-li koruna nominálně vůči euru (kurzový kanál) a jednak pokud tuzemské ceny rostou rychleji než v EMU (inflační kanál). Protože po přijetí eura není kurzový kanál k dispozici, inflace musí narůst přibližně o stejný počet procentních bodů, o něž dnes koruna nominálně posiluje, aby byl zachován současný trend sbližování cenových hladin. Protože koruna za posledních deset let posilovala vůči euru v průměru přibližně o čtyři procenta ročně a loni zhodnotila dokonce zhruba o deset procent, někteří zastánci tohoto argumentu předpovídají až katastrofický nárůst inflace.

Zjednodušená představa

Z příspěvků, které znám, však bohužel zatím nevyplynulo, proč se natolik samozřejmě předpokládá, že přibližování cenových hladin musí po přijetí eura pokračovat stejným tempem jako nyní, kdy je podporuje zpevňující koruna. Tento argument vyvolává dojem, že rychlost, s níž se přibližuje česká cenová hladina eurozóně, je neovlivnitelnými faktory daná veličina, která se následně rozloží mezi kurzový a inflační kanál. Pokud jeden z nich není k dispozici, musí zákonitě narůst ten druhý. To je však poněkud zjednodušená představa. Tempo sbližování cenových hladin před zavedením eura nepředstavuje žádný automatický mechanismus, který by sám o sobě vysvětloval nevyhnutelný růst inflace. Po zavedení společné měny, tedy po odpadnutí kurzového kanálu, bude rychlost sbližování cenových hladin z definice určovat výhradně inflační kanál. Z předchozího vyplývá, že bude-li inflace v Česku vyšší než v EMU, bude se cenová hladina přibližovat eurozóně. Pokud bude inflace nižší, relativní cenová úroveň poklesne. K zodpovězení otázky, zda a proč bude inflace v Česku vyšší, je však třeba hledat jiné argumenty.

Balassa-Samuelsonův efekt

Za hlavní důvod toho, proč by euro mělo vést k růstu inflace, se obvykle uvádí takzvaný Balassa-Samuelsonův efekt (B-S-E), nazvaný dle dvou ekonomů, kteří jej poprvé popsali v roce 1964 a jenž lze ilustrovat na následujícím příkladu. V Mladé Boleslavi pracuje pan Škoda v automobilce, zatímco jeho soused, pan Vlasák, je holičem. Pan Škoda je dnes především díky investicím do modernějších výrobních kapacit v posledních letech schopen za jeden den vyrobit několikrát více dílů než v roce 1991. Díky růstu produktivity mu odpovídajícím způsobem vzrostl i plat. I s novými nůžkami však pan Vlasák jen stěží může za den ostříhat více zákazníků než v roce 1991. Aby vydělával stejně jako pan Škoda, musel by se buď nechat zaměstnat na stejném místě v továrně nebo podstatně zvednout cenu za jednoho zákazníka. B-S-E je tedy fenoménem, díky němuž v transformujících se ekonomikách relativní zlepšení produktivity práce v obchodovatelných komoditách (v uvedeném příkladě aut) vede k rychlejšímu růstu cen především ve službách. Jako argument pro skokový růst inflace po přijetí eura však má B-S-E jednu podstatnou slabinu. Jelikož jde o kontinuální fenomén, zavedení jiné měny nemůže mít na sílu tohoto efektu žádný vliv. Řečeno jinak, pan Vlasák musí již dlouhou dobu zvyšovat ceny kvůli růstu produktivity práce a platu pana Škody. Pokud panu Škodovi poroste produktivita i v budoucnu, bude muset pan Vlasák, bude-li chtít udržet krok s jeho životní úrovní, nadále zvyšovat ceny. A je nepodstatné, zda bude zvyšovat ceny v korunách či v eurech.
Znamená to tedy, že neexistují rizika, která by mohla vést k vyšší inflaci jen kvůli zavedení eura? Existují, ale je třeba je hledat mezi faktory, které se s přijetím eura změní.

Sblížení úroků

Se zavedením společné evropské měny se Česko v první řadě zbaví směnného kurzu, který především v poslední době silně posiluje. Již bylo řečeno, že sílící koruna na jedné straně znamená rychlejší růst cenové hladiny v eurech - neboli že se zvyšuje rychlost, s níž se česká cenová hladina přibližuje té EMU. Na druhé straně však silná koruna zlevňuje dovážené zboží, čímž může tlumit domácí inflaci. Síla tohoto účinku, označovaného termínem pass-through, však závisí na počtu strukturálních charakteristik země. Studie ukazují, že tento účinek na spotřebitelskou inflaci obecně klesá s hospodářským a institucionálním vývojem dané země a že je v Česku již nyní relativně slabý. Řečeno jinak, pokud by Česko přijalo euro v době, kdy by koruna vůči němu průměrně posilovala jako posledních deset let - což z dlouhodobého pohledu zdaleka není jisté -, dle současných empirických výsledků by se očekávaný nárůst inflace měl pohybovat v řádu 0,75 až jednoho procentního bodu. Vstupem do eurozóny se však Česko vzdá nejen směnného kurzu, ale i autonomní měnové politiky. Je logické, že úroková sazba společná pro mnoho zemí může odpovídat potřebám každé z nich méně než úrok „šitý“ jim v podstatě na míru. Z toho vyplývá, že míra sladění hospodářského a inflačního cyklu s EMU před zavedením eura má na vývoj inflace po přijetí společné měny významný vliv. Empirické výzkumy na jedné straně naznačují, že na odchylky od „úroku na míru“ reaguje inflace poměrně citlivě. Na druhé straně odhady ukazují, že se tyto rovnovážné úroky v Česku a EMU v posledních letech podstatně přiblížily.

Mikroekonomická rizika

Kromě zmíněných makroekonomických faktorů, které by dlouhodobě mohly vést k vyšší inflaci, a jsou proto velmi podstatné, se nabízejí i dvě hypotetická mikroekonomická rizika, jejichž vliv (pokud by nastal) by však byl s největší pravděpodobností časově omezený. Za prvé, maastrichtské inflační kritérium je třeba splnit před vstupem do EMU, přičemž jeho dlouhodobá udržitelnost není formální podmínkou. To v minulosti způsobovalo, že některé vlády toužící po euru před vstupem do eurozóny inflaci s pomocí různých opatření uměle tlumily.
Za druhé, možným rizikovým faktorem je i fyzická výměna mincí a bankovek. Ve většině současných zemí eurozóny se nepodařilo zcela zabránit tomu, aby jí někteří obchodníci nevyužili k jednorázovému zvýšení cen. Byť byl celkový účinek na inflaci slabý a přechodný, v některých zemích a odvětvích, například v pohostinství v Německu, ceny po přepočtu podstatně narostly a zasloužily se tím o přezdívku pro euro „teuro“ (teuer znamená drahý). Kupříkladu Rakousko však zvládlo výměnu šilinku za euro až na výjimky i v jednotlivých odvětvích bez významného zdražení. Z toho vyplývá, že i ve fyzické výměně hrají rozhodující roli institucionální nastavení a precizní příprava, při které lze čerpat z cenných zkušeností předchůdců.
Lze tedy konstatovat, že růst inflace v důsledku přijetí eura není zdaleka natolik samozřejmý, jak se obecně předpokládá, a Česko jej může podstatně ovlivnit vlastními hospodářskopolitickými rozhodnutími. Tento fakt by se měl zdůrazňovat především těm 80 procentům obyvatel, kteří se zdražování po přijetí eura obávají, protože inflační očekávání veřejnosti mohou podstatně ovlivnit budoucí skutečnou míru inflace. Jak nedávno napsal týdeník The Economist: „Pokud se centrální bankéři za posledních 30 let něčemu naučili, pak zajištění toho, aby si lidé nezačali myslet, že inflace dlouhodobě vzroste.“

(Článek není stanoviskem instituce, ale pouze osobním názorem autora.)

Souvislosti

Růst inflace v důsledku přijetí eura není zdaleka tak samozřejmý, jak se obecně předpokládá.
To by se mělo zdůrazňovat především oněm 80 procentům obyvatel, kteří se zdražování po přijetí eura obávají.
Inflační očekávání veřejnosti totiž mohou podstatně ovlivnit budoucí skutečnou míru inflace.