Kapitola LXVI.
Ani 18 let nestačilo * Policajt z Mukačeva * Ryzí stoupenec svobody
Ani 18 let nestačilo
Na zpravodajské služby stát vynakládá ročně zhruba dvě miliardy korun. Sněmovní podvýbor pro zpravodajské služby proto musí prošetřit, zda ohledně korupce kolem gripenů dodali čeští zpravodajci více informací než pořad švédské televize.
Jestli nic nevěděli, pak tyto služby třeba zrušit.
Možná věděli, ale nepředali, protože se někdo cestou podělal, čímž porušil závažným způsobem přísahu a měl by být okamžitě propuštěn.
Snad věděli a poznatky předali na místa, která však nekonala podle zákona. Pak ovšem měli referovat na místa ještě vyšší. Došli-li by však ke zjištění, že všichni rozhodující ústavní činitelé jsou zkorumpováni, měli provést (tentokrát v souladu s vyšším principem mravním) státní převrat. Měli 18 let na to, naučit se, jak na to.
Policajt z Mukačeva
Ministr vnitra uvažuje o tom, že by územní členění policie kopírovalo krajské uspořádání. To by znamenalo dobudovat několik krajských policejních správ tam, kde nejsou. Což by nebylo zadarmo a je otázka, zda je to skutečnou prioritou. Upřímně řečeno, kvalita policejní práce se tím neovlivní; pouze přibudou nové velitelské pašalíky. Policisté na ulici to nepoznají - jedině, že by jim zase klesly platy.
Systémová změna ovšem skrývá nebezpečí, a teď se ukáže, jak historicky poučený je ministr a jaká je jeho skutečná náchylnost. Bude totiž volit ze dvou možností: jednu můžeme nazvat pro jednoduchost východní, druhou pak západní. Buď dostanou kraje přiměřené pravomoci západního typu, nebo vzniknou gubernie východního typu, s pravomocemi nepřiměřenými.
Rozdíl spočívá především v podřízenosti kriminální služby. Bude-li podléhat policejnímu řediteli teritoriálnímu, nedá se zabránit tomu, aby hejtman (gubernátor) věděl - a co si budeme povídat, i ovlivňoval - všechno, co se mu v kraji stane. Nikoli náhodou to připomíná byvší systém s vševědoucími okresními a krajskými tajemníky KSČ.
Bude-li však kriminálka organizována tzv. liniově, centrálně, bude muset i hejtman (více) dodržovat zákony. O zodpovědnost však nepřijde: bude ji mít - spolu s příslušným policejním velitelem - v celém teritoriu za oblast veřejného pořádku, dopravy a bagatelní trestné činnosti.
Z jedné indicie vyplývá, že by to s tím východem nemuselo být až tak horké. Ministr pohovořil o rotaci policejních funkcionářů. To je starobylé, vděčné a neotřelé protikorupční téma! A funguje! Jen musí rotovat všichni a nikdo neví kdy a kam. Když všichni, tak všichni: i ministři a vlády. V tom je podstata a krása demokracie - zúčtovat a předat.
(Škoda jen, že už nemáme Mukačevo. Ta štace by praskala ve švech!)
Ryzí stoupenec svobody
V Istanbulu byl 19. ledna 2007 zastřelen mladým tureckým nacionalistou turecký novinář arménského původu Hrant Dink. Nacionalisty rozčiloval zejména svým otevřeným psaním o genocidě Arménů, jak se uvádí v našem tisku.
Jeho postoje však byly mnohem zajímavější a hlubší - a to je možná důvod, proč se k jeho odkazu u nás zatím nikdo příliš nehlásí. Jak píše v tureckém tisku Elif Shafaková, Hrant Dink, Armén, oplakávaný všemi Turky, kritizoval ultranacionalismus turecký i arménský. Vloni se vyslovil proti (!) francouzskému návrhu zákona, který chtěl postavit mimo zákon popírání arménské genocidy, a také proti podobnému návrhu, o němž se momentálně diskutuje v americkém Kongresu. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“
Jako ryzí stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze Turci a Arméni by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet nad touto kapitolou dějin soudy. „Arménští Istanbulčané náležejí do Istanbulu stejně jako Istanbulčané turečtí, kurdští, řečtí a židovští. Nejprve se nám dařilo žít pospolu, ale pak jsme ošklivě selhali. Nemůžeme selhat znovu,“ hlásal.
Nelze to zjednodušit, jak si přitrouble myslí naši zákonodárci: schválíme zákon a tím jsme pro tuto věc udělali vše, co jsme mohli. Ludvík Vaculík kdysi napsal, že čeština zná tři zápory: ne, nikoliv a hovno. Všechny tři se sem hodí. Odolávat všem nenávistným doktrínám musíme neustále, a nikdy není hotovo.
A navíc to něco stojí: je třeba se „pochlapit“ a zříci se společnosti nositelů těchto názorů, byť by byly v latentní podobě. Nestýkat se s nimi, nezvat je do společnosti, neobchodovat s nimi, necitovat je, nedělat jim zadarmo publicitu, což znamená nereagovat veřejně na jejich provokace, ignorovat je, zesměšňovat, společensky i ekonomicky ostrakizovat. Nevyžadovat to nejprve od jiných, ale začít sami. Byť by to mělo prvotní negativní ekonomické dopady.
Ty totiž nejsou vůbec ničím proti tomu, co může nastat, nebude-li se společnost bránit. A chcete-li znamení, jak ony fundamentalisty všech ras a vyznání poznat, je to celkem jednoduché: Většinou nemají smysl pro humor, ale stoprocentně si neumějí dělat legraci sami ze sebe.
Rozhodně od nich neuslyšíte stýskání, podobné tomu Roubíčkovu, že už ani ten antisemitismus není to, co býval. Doplnil ho přítel Abeles: Jó, aby to k něčemu vypadalo, to by holt musel vzít do ruky zase našinec!
