Podání dodatečného přiznání je nutné vážit ještě bedlivěji než dřív
Málokterá lhůta budí tolik pozornosti jako doba pro vyměření daně v zákoně o správě daní a poplatků (ZSDP). Přispěla k tomu i nejasná právní úprava, která kromě převládajícího výkladu označovaného tři plus jeden (rok) umožňovala i alternativní tři plus nula. Nejprve rozčeřil správu daní Ústavní soud (ÚS) nálezem z konce roku 2008. Dle něj se lhůta pro vyměření daně počítá dle pravidla tři plus nula a trvá tři roky od vzniku daňové povinnosti. Tato lhůta je i v novele ZSDP účinné od 1. ledna 2010.
Pokračování matematiky
Bylo by chybou se domnívat, že po nálezu ÚS už nic nemůže překvapit. Přihlásil se totiž Nejvyšší správní soud (NSS) – dokonce jeho rozšířený senát. Ten řeší otázky, o kterých se některý z běžných senátů domnívá, že by bylo vhodné se jimi znovu zabývat. Jeho rozhodnutí jsou považována za zásadní. Proto je pro podnikatele důležité znát jeho postoj k určité otázce.
Rozšířený senát se vyslovil k délce lhůty pro vyměření daně u podání dodatečného daňového přiznání. A dovodil, že podání dodatečného přiznání v určitých případech lhůtu prodlužuje na deset let. Proč deset let?
Dle ZSDP může být tříletá lhůta pro vyměření daně některými úkony, například zahájením daňové kontroly, „prodlužovaná“, ale maximálně na deset let. NSS proto za situace, kdy nechtěl říct, že dodatečné přiznání by mohlo tuto lhůtu prodloužit, což by bylo v rozporu s jeho předchozí judikaturou, neměl v ZSDP „k dispozici“ jinou lhůtu než desetiletou. Zajímavé je, že NSS v jiném rozhodnutí uvedl, že lhůtu pro vyměření daně nelze prodloužit bez veřejného zájmu. Jaký je tedy veřejný zájem v případě dodatečných přiznání?
Mnoho otázek, žádná odpověď
Rozsudek NSS však není v pasáži o dodatečných přiznáních jednoznačný. Je možné jej vyložit tak, že se desetiletá lhůta aplikuje jen na dodatečná přiznání podaná v posledním měsíci tříleté lhůty, například u daně z příjmů v prosinci. Lze však dospět i k výkladu, že se „prodloužení“ lhůty vztahuje na všechna podaná dodatečná přiznání. Pak by po podání dodatečného přiznání mohl berní úředník zazvonit u dveří a domáhat se kontroly deseti let, což by byl podstatný zásah do zaběhlé praxe.
NSS se ve stručném odůvodnění rozsudku nezabývá otázkami, které bude nutné řešit v praxi, a proto se lze o nich pouze dohadovat. Pomine-li se základní otázka, na jaká dodatečná přiznání se rozsudek vztahuje, lze se rovněž ptát, zda se „delší“ lhůta uplatní jen na skutečnosti uvedené v dodatečném přiznání či na celé zdaňovací období, za které je podávané. Jisté je, že se rozsudek aplikuje bez ohledu na to, je-li dodatečné přiznání podané na nižší, či vyšší daňovou povinnost. Bude podnikatel potrestán i prodloužením lhůty ke kontrole na deset let, přizná-li se dobrovolně k chybě, podá dodatečné přiznání na vyšší daňovou povinnost a daň doplatí?
Od roku 2011 jinak
Nejasná je i aplikace rozsudku na dříve podaná dodatečná přiznání. Měl by se právní názor v něm uvedený aplikovat na všechna dodatečná přiznání podaná deset let nazpět, nebo jen na ta po vydání rozsudku? Pokud by platila první varianta, jsou důsledky rozsudku poměrně fatální. Mohli by se například podnikatelé, kteří při koupi společnosti počítali s tím, že některé roky jsou již z daňového hlediska „zavřené“, dočkat, že se objeví jejich mnohem starší „problémy“?
Daňový řád, který od ledna 2011 nahradí ZSDP, stanoví pravidla pro délku lhůty pro vyměření daně opět jinak. Nově u podání dodatečného přiznání v posledním roce lhůty bude prodloužena, ale pouze o rok. Tuto úpravu však nelze použít na dodatečná přiznání podaná před 1. lednem 2011. Podání dodatečného přiznání v roce 2010 je proto nutné vážit ještě bedlivěji než dřív.
