Byla chyba k Řecku přistupovat jako k rozvinuté, nikoli rozvojové zemi
Premiér Alexis Tsipras má příležitost stát se pro Řecko tím, čím byli pro své země jihokorejský prezident Kim Tedžung a brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva: mužem levice, jenž se přikloní k větší fiskální zodpovědnosti a volnějším trhům. Stejně jako Tsipras byli i oba zmínění muži zvoleni uprostřed ekonomické krize. A oba se museli okamžitě potýkat s mezinárodními finančními omezeními, která si opoziční politici mohou dovolit ignorovat.
Po převzetí moci se Kim i Lula dokázali politicky i mentálně přizpůsobit nové realitě, se kterou se konfrontovali, a zahájit tolik potřebné reformy. Některé z nich byly „konzervativní“ (či „neoliberální“) a nelze vyloučit, že za pravicových politiků by ani nebyly možné. Jiné však odpovídaly Kimovým a Lulovým celoživotním zásadám. Jižní Korea začala za Kima omezovat čeboly, obrovské rodinné konglomeráty. Brazílie zase za Luly zavedla Bolsa Familia, systém přímých hotovostních plateb domácnostem, jemuž se připisuje hlavní zásluha na tom, že miliony lidí vybředly z chudoby.
ZAVÍRÁNÍ OČÍ
Tsipras a jeho strana Syriza však strávili prvních šest měsíců v úřadě tím, že zavírali oči před finanční realitou a nedokázali se na věci dívat z perspektivy druhých. Rozhodnutí uspořádat referendum o podmínkách sanace stanovených věřiteli Řecka ukázalo, že měli klapky na očích i politicky.
Kdyby Tsipras postupoval podle normálního scénáře, logicky by požádal Řeky, aby hlasovali pro. On je však požádal, ať hlasují proti, což Řekové učinili překvapivě výraznou většinou hlasů. Premiér si evidentně myslel, že to posílí jeho pozici; místo toho to posílilo pozici těch Němců, kteří byli přesvědčeni, že nadešel čas, aby Řecko opustilo euro.
Pouhý týden po referendu se Tsipras konečně postavil čelem k realitě: europartneři Řecka nejsou připraveni nabídnout mírnější podmínky. Výměnou za třetí sanaci naopak trvají na ještě rozsáhlejších ústupcích.
Jediným možným kladem tohoto smutného příběhu je skutečnost, že někteří Tsiprasovi stoupenci doma jsou teď možná ochotni spolknout hořkou medicínu věřitelů. Neměli bychom však podceňovat, jaký odpor reformy u Řeků i nadále vzbuzují. Podobně jako Kim a Lula by si nicméně i Tsipras mohl zajistit politickou podporu některých lidí na levici, kteří si říkají: „Jestli dnes i on tvrdí, že tato opatření jsou nevyhnutelná, pak asi opravdu není jiné východisko.“ (Totéž se samozřejmě stalo i na pravici: pouze Nixon mohl jet do Číny.)
Tím vůbec není řečeno, že mezinárodní finanční realita, které určitá země čelí, musí být nutně vždy racionální. Někdy má dychtivá touha globálních finančních trhů půjčovat za následek iracionální boom, po němž následuje náhlý obrat trendu.
Také zahraniční věřitelské vlády se mohou chovat iracionálně. Špatné pochopení situace a chyby vedoucích představitelů Německa a dalších věřitelských zemí byly stejně ničivé jako přehmaty na straně méně zkušených řeckých lídrů. Například přesvědčení, že fiskální úsporná opatření nesnižují, nýbrž zvyšují příjmy, a to i krátkodobě, bylo chybou, stejně jako odmítnutí odepsat dluh v roce 2010. Tyto omyly vysvětlují, proč je dnes řecký poměr dluhu k HDP ještě vyšší než tehdy.
Odmítání každé ze stran přiznat vlastní chyby přitom posílilo zatvrzelost protistrany.
Němci by udělali lépe, kdyby přiznali, že fiskální úsporná opatření mají krátkodobě kontrakční efekt. A Řekové by udělali lépe, kdyby přiznali, že demokracie neznamená, že lid jedné země může hlasovat o tom, zda si nechá poskytnout peníze od jiných zemí.
ŠPATNÁ A LEPŠÍ DOHODA
Z hlediska teorie her ovšem skutečnost, že Řekové a Němci mají odlišné ekonomické zájmy, nestačí k vysvětlení dosavadních chabých výsledků vyjednávání. Klíčový je rozdíl ve vnímání situace. „Dobrat se ke shodě“ při vyjednávání vyžaduje nejen to, aby měli vyjednávači jasnou představu o svých prioritách, ale také aby chápali, co si ze všeho nejvíc přeje druhá strana.
„Špatná dohoda“ by nutila obě strany zřeknout se svých hlavních priorit. Evropská centrální banka (ECB) by neměla mít povinnost souhlasit s explicitním odepsáním řeckého dluhu. A Řecko by prozatím nemělo mít povinnost vykazovat vysoký primární rozpočtový přebytek. Relativně „dobrá dohoda“ by vypadala tak, že věřitelé by výměnou za strukturální reformy zvyšující růst ještě více upravili úrokové sazby a prodloužili dobu splatnosti, jak dnes navrhuje Mezinárodní měnový fond (MMF), aby Řecko nemuselo v nadcházejících letech splácet nesplatitelné.
Doufejme, že strašlivá zkušenost z posledních šesti měsíců dovedla obě strany k jasnějšímu pochopení ekonomické reality a priorit. Bude to nezbytné, pokud mají obě strany dospět k dobré, nikoli ke špatné dohodě – nebo pokud u nich nemá nastat úplná neschopnost spolupracovat, takže Řecko v podstatě vypadne z eurozóny.
Neustále opakovaným tématem řecké krize už od jejího vypuknutí v roce 2009 je skutečnost, že se Řekové i věřitelské státy eurozóny zdráhají vzít v úvahu ponaučení z předchozích krizí na rozvíjejících se trzích. Koneckonců je Řecko podle nich členem eurozóny, nikoli rozvojovou zemí. Proto si například ECB a Evropská komise zpočátku nepřály, aby se Řecko obrátilo na MMF, a nechtěly odepsat řecký dluh.
Krize na rozvíjejících se trzích přitom skýtají důležitá ponaučení. Dokáželi dnes Tsipras držet stejný kurz, jaký před ním zvolili Kim a Lula, pak své zemi dobře poslouží.
O autorovi| JEFF FRANKEL profesor tvorby kapitálu a růstu, na Harvardově univerzitě ; profesor tvorby kapitálu a růstu
