Západ by měl lépe zkoumat záměry vůdců v Teheránu
Proč dnes nejsou příliš slyšet zastánci vojenského útoku na Írán? Teherán obnovil svůj jaderný program, či přesněji jeho výzkumnou část. Proč dokonce ani v Americe více neposlouchají ty neokonzervativce, kteří by se s Íránem tvrdě vypořádali už dávno?
Důvodů je řada a některé jsou dobře známé. Američtí vojáci mají dost práce v Iráku a Afghánistánu. Otevírání dalšího bojiště by znamenalo nejen nové vrásky na čele generálů, ale zřejmě by takovou akci nepodpořila ani veřejnost ve Spojených státech. Irácká zkušenost je příliš frustrující. Letecký úder proti íránským jaderným zařízením - ať už provedený Američany či Izraelci - by nemusel být účinný. Tato zařízení jsou rozeseta po celé zemi a tamní terén není snadno přístupný. Útok by navíc mohl popudit mnoho muslimů a zkomplikovat situaci v dalších konfliktních oblastech, v nichž má Írán značný vliv. Tedy v Iráku, Libanonu, Afghánistánu i na palestinských územích.
Kromě vojensko-politických důvodů tu však jsou také ekonomicko-surovinové aspekty. Írán je čtvrtým největším exportérem ropy na světě, na světových rezervách černého zlata se podílí dvanácti procenty. Íránské zásoby zemního plynu jsou po Rusku druhé největší na světě. Případné vyřazení Íránu ze světového trhu by snížilo nabídku strategických surovin a povzbudilo by růst jejich cen. Taková situace by tedy nevěstila nic dobrého pro světovou ekonomiku, ale ani z hlediska energetické bezpečnosti. Právě kvůli tomu mohou narazit na odpor nejen zastánci vojenského útoku, ale také advokáti ekonomických sankcí proti Teheránu.
Lákadla plynu a ropy.
Írán se pochopitelně snaží svých surovinových předností využívat pro posílení politického postavení země. Naprosto klíčovým projektem je výstavba plynovodu do Indie před Pákistán. Čína již dnes dováží více než desetinu celkového importu ropy právě z Íránu. Teherán má k dispozici i další lákadla. Rusové stavěli jadernou elektrárnu v Búšehru. Svým dílem ovšem přispěla třeba i firma Siemens a objevují se spekulace, že další zakázku na novou jadernou elektrárnu by mohli dostat třeba Západoevropané. Do Íránu, označovaného z ekonomického hlediska za Německo Středního východu, se hrne řada světových firem, i když jim kvůli tomu hrozí sankce ze strany Spojených států.
Všechna tato fakta svádějí skeptiky k následujícímu závěru: Írán ohrožuje globální bezpečnost a svět tomu není schopen čelit. Tak černobílé to ovšem není. Západ by měl lépe analyzovat vnitropolitickou situaci v Íránu a také to, proč se vlastně Teherán rozhodl pro obnovení jaderného výzkumu. Také Írán má řadu slabin, které ho mohou dotlačit ke spolupráci se Západem. Takový vývoj však není pravděpodobný, pokud budou Íránci zatlačeni do kouta.
O co tedy Teheránu jde? Hodlá opravdu vyrobit jadernou zbraň? Nebo mu stačí, že prokáže schopnost tuto zbraň vyrobit, a posílit tak svou vyjednávací pozici ve vztahu k ostatním? Nejenže to za íránskými hranicemi přesně nikdo neví, ale nelze vyloučit, že názory se liší v samém Teheránu. Írán rozhodně není demokracií západního typu, ale není ani diktaturou jednoho muže. Z íránské metropole přece jen zaznívá více hlasů než z někdejšího Bagdádu za vlády Saddáma Husajna, byť současný prezident Mahmúd Ahmadínežád vyvažuje názory konzervativních šíitských náboženských vůdců mnohem méně než jeho předchůdci. Dokonce lze očekávat, že část pragmaticky naladěných duchovních by spíše mohla krotit prezidenta, který je navíc považován za představitele bezpečnostních složek.
Íránci Západ potřebují.
Názory Íránců se zcela určitě liší v otázce, zda se Západem spolupracovat více či méně. Írán nutně potřebuje investice do ropné a plynárenské infrastruktury, bez jejíž modernizace nebude moci svého surovinového bohatství dostatečně využít. Pragmatici v Teheránu to vědí. Do čela tamního ropného průmyslu se dostávají zkušení lidé, kteří zřejmě chtějí a umějí se zahraničními partnery jednat.
Jestliže Írán ve stejnou dobu obnovuje jaderný program, je nutné za tím vidět i vnitropolitické souvislosti. Tento program je symbolem národní nezávislosti, hrdosti, a dokonce i modernity. Ti íránští politici, kteří v minulosti obohacování uranu dočasně přerušili, jsou terčem kritiky kvůli přílišnému ustupování Západu. Nelze vyloučit, že sankce či jiný tlak na Írán posílí jestřáby, a tedy také Ahmadínežáda.
To samozřejmě neznamená, že by Západ měl Íránu nabízet jen samý cukr a žádný bič. Možná by pomohla troška oné orientální chytrosti a myšlení na více tahů dopředu.
