Rok 2015 v Evropě začal vítězstvím krajně levicové strany Syriza v řeckých volbách a skončil dalšími třemi volbami, jejichž výsledek svědčí o rostoucí politické polarizaci. V Portugalsku vytvořila Socialistická strana alianci se svým někdejším úhlavním nepřítelem, a to s komunisty.
V Polsku získala nacionalistická strana Právo a spravedlnost takovou podporu, že může vládnout sama. A ve Španělsku ukončil nástup levicové strany Podemos tradiční hegemonii Španělské socialistické dělnické strany na levém středu a Lidové strany na pravém středu.
Poučení nelze přehlédnout: voliči jsou ve stále větší míře hluboce nespokojení se stranami hlavního proudu a jsou ochotni dát šanci těm, kdo navrhuje radikální alternativy.
Selhání Evropy
Radikalizace se samozřejmě neomezuje na Evropu a na dnešek. Americký prezidentský kandidát Donald Trump vděčí za svůj vzestup řadě týchž faktorů, které stojí za rostoucí popularitou Le Penové. V EU je však problematický zejména střet mezi radikální politikou a mainstreamovým vládnutím.
Ve většině zemí Evropské unie panovaly 30 let středopravé či středolevé strany se sdílenou vizí Evropy. Navzdory neshodám v otázce jednotlivých politik společně ztělesňovaly ideologický konsenzus vedoucí k vybudování jednotného trhu, zavedení eura a rozšíření EU.
Mnozí voliči však dnes mají pocit, že politika hlavního proudu selhala. Ukázalo se, že vlády nedokážou ochránit nekvalifikované a polokvalifikované zaměstnance před důsledky globalizace a technologických změn. Masové vzdělávání, progresivní zdanění ani sociální dávky nezabránily rostoucí nerovnosti. A euro nedokázalo zajistit prosperitu a stabilitu.
Zaprvé v Evropě politické změny nejsou synchronizované. V kterémkoli okamžiku si mohou některé země v hlasování zvolit radikální strany, zatímco jiné nikoli. Řecká vláda zpočátku nedokázala tento střet legitimity pochopit, když se na jaře snažila zmírnit úsporná opatření: Syriza získala od řeckých voličů mandát ke změně, avšak představitelé jiných zemí takový mandát nedostali.
Přečtěte si: Martin Čaban: Hackeři a ohrožená demokracie
Na rozdíl od národních demokracií EU zadruhé neodvozuje svou legitimitu od procesu, jehož prostřednictvím se dělají politická rozhodnutí, nýbrž hlavně od výkonu, který dokáže poskytnout. To neznamená, že v Unii neexistuje demokratický proces: volený Evropský parlament je seriózní legislativní orgán a jeho prověřování evropských komisařů je často důkladnější než volba představitelů na národní úrovni. Není ho však vidět, protože významná rozhodnutí se dojednávají mezi národními vládami.
Zatřetí je hranice mezi ústavními a legislativními záležitostmi v EU poněkud zvláštní. Všechna ustanovení ve smlouvách mají ústavní status; lze je měnit pouze na základě jednomyslné shody. Protože si navíc vlády navzájem nevěřily, trvaly na tom, aby se do smluv začlenily věci, které obvykle patří do běžné legislativy. Jinými slovy je prostor pro novou definici pravidel přehnaně úzký.
Jaké možnosti tedy EU zbývají, pokud chce reagovat na politickou polarizaci a s ní související požadavky na větší politickou volnost na národní úrovni? EU by samozřejmě mohla tyto změny jednoduše ignorovat a doufat, že radikalismus ochabne. To by však bylo hloupé. Syriza byla nucena přijmout obtížná rozhodnutí, protože Řecko je odkázané na finanční pomoc zvenčí. Žádná jiná země není v podobné situaci. Přehlížení požadavků na změnu by nakonec prohloubilo nevraživost obyvatel vůči EU.
Houština dohod
Další možností by bylo využít na ad hoc principu současné flexibility ustanovení obsažených v unijních smlouvách. Pragmatismus může být skutečně užitečný a Evropská unie pod vedením Jeana-Clauda Junckera je ochotná přijmout ho za svůj.
Bylo by však nebezpečné proměnit rámec EU v houštinu politických dohod šitých na míru konkrétním zemím. Brzy by proti tomu začali vznášet námitky ti, pro které jsou vláda zákona a vymáhání základních principů vážnými záležitostmi – a nejde jen o Německo.
Posledním řešením by bylo učinit EU poddajnější politickým změnám. To by vyžadovalo explicitní změnu rovnováhy mezi ústavními a legislativními otázkami tak, aby principy zůstaly zachovány, avšak konkrétní řešení mohla reagovat na politiku. EU by navíc měla být schopna vydávat zákony o širší paletě politik, například včetně zdaňování. To by ukončilo její nešťastnou nemohoucnost v oblasti nerovnosti – a její zdánlivou lhostejnost vůči ní.
Současně s tím by měl Evropský parlament získat větší význam jako ve skutečně federálním systému tak, aby vlády na národní a evropské úrovni byly vnímány jako rovnocenně legitimní. Při takové federalizaci v EU nebo ještě pravděpodobněji v menší eurozóně by politické konflikty stavěly volené národní vlády do opozice nikoli vůči nějakému neprůhlednému systému, nýbrž vůči politicky legitimní federální instituci.
Tento přístup naráží na hrozivé překážky. K pokusu o sepsání ústavy EU došlo už na začátku tisíciletí. Ztroskotal. Německo a další země, kde se politika hlavního proudu stále těší široké podpoře, by se vehementně stavěly proti jakémukoli vnímanému změkčení společných pravidel a principů.
Bude přinejmenším obtížné dohodnout se na dodatečných kompetencích a silnějším Evropském parlamentu v době, kdy tolik lidí v Evropě, počínaje radikály, pokládá EU za hlavní příčinu svých současných strastí. Přesto je vybudování nadnárodní demokracie v konečném důsledku nej životaschopnější reakcí na politickou polarizaci v Evropě.
Autor je profesorem na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař francouzské vlády pro politické plánování
Čtěte také:
Záchranná brzda pro sociální systém nestačí, Cameron chce větší ústupky EU
Z Evropské unie chce vystoupit už 53 procent Britů, ukázal průzkum
