Rozdíly v odměňování jsou mezi firmami značné. Výzkum, jehož autory jsou Jason Furman, hlavní ekonomický poradce amerického prezidenta Baracka Obamy, a Peter Orszag, Obamův bývalý ředitel rozpočtu, zjistil, že rostoucí mzdové rozdíly představují hlavní příčinu prohlubující se nerovnosti v USA v posledních desetiletích.
Rozvíjející se ekonomiky nabízejí příklad křiklavé nerovnosti mezi zaměstnanci ve firmách, jako jsou Petrobras v Brazílii nebo Infosys v Indii, a těmi, kdo pracují v těch menších. I v rozvinutých ekonomikách však není přístup k sociálním výhodám ani zdaleka rovný. Zaměstnanci velkých a ziskových firem mají obvykle lepší zdravotní pojištění, velkorysejší penze a snazší přístup k profesnímu školení. Některé výhody jsou navíc podmíněné počtem odpracovaných let u určité společnosti.
Znepokojivá fakta
Jsou to znepokojivá fakta. Talent a snaha by se měly odměňovat, ale dva lidé se stejnými schopnostmi a odhodláním by neměli narážet na odlišný přístup jen proto, že jeden z nich má shodou okolností dobře zajištěné místo u velké a úspěšné společnosti. Takové rozdíly jsou také ekonomicky neefektivní, protože omezují mobilitu pracovní síly napříč firmami a sektory.
Veřejná politika by neměla úspěšným firmám bránit ve vyplácení vyšších mezd a nabízení lepších pracovních podmínek. Zároveň by však měla zajišťovat, aby účastníci trhu práce měli bez ohledu na své postavení rovný přístup k základním výhodám.
Obamova zdravotnická reforma byla z tohoto hlediska důležitým krokem. Reformy sociálního zabezpečení by však měly jít mnohem dál. V zájmu spravedlnosti i efektivity by práva a požitky měly být navázané na jednotlivce – nikoliv na firmy či status zaměstnání – a měly by být plně přenosné mezi sektory a pracovními místy.
Ve snaze uvést svůj systém sociálního zabezpečení do souladu s měnící se ekonomikou a snížit nerovnost mezi občany uvažuje Francie v současné době o systému takzvaných „individuálních účtů aktivity“ (IAA). Moje kolegyně Selma Mahfouzová předsedala komisi, která připravila schéma takového systému.
Francouzští socialisté
Jednoduše řečeno by každý nový účastník trhu práce dostal celoživotní individuální účet, na němž by se mu sčítaly body stejným způsobem, jako se pasažérům leteckých společností sčítají nalétané míle. Vydělával by si je prací v soukromém i veřejném sektoru. Za fyzicky namáhavá zaměstnání by se udělovalo víc bodů než za kancelářské práce. Body by generovala také charitativní činnost pro komunitu – možná by se jich za ni udělovalo víc než za placená zaměstnání.
Takto získané body by se daly utrácet za celoživotní vzdělávání a profesní výcvik, které by tak byly nezávislé na statusu zaměstnání. Každý člověk by se mohl rozhodnout, že své body na IAA vyčerpá za účelem přípravy na změnu zaměstnání nebo během ní.
Za stejným účelem by se daly mobilizovat i další finance. Zaměstnanec by se například mohl rozhodnout, že zkrátí dobu pobírání svých dávek v nezaměstnanosti a získané body investuje do lepších vzdělávacích příležitostí. Takový systém by měl tři dodatečné výhody.
Za prvé by pomohl zlepšit přístup k informacím. Zaměstnanci se dnes často ztrácejí ve složitostech různých sociálních dávek, na které mají nárok. Vytvoření IAA a zavedení jediné účetní jednotky by znamenaly velký krok směrem ke zjednodušení situace, zejména budou-li veškeré relevantní individuální informace dostupné uživatelům prostřednictvím jediné mobilní aplikace.
V roce 2013 si průměrný zaměstnanec investiční banky Goldman Sachs vydělal 383 tisíc dolarů ročně – to je mnohem vyšší výdělek, než v jaký může doufat nejlepší zaměstnanec ve většině firem.
Za druhé by IAA dala větší moc zaměstnancům, zejména těm nejméně kvalifikovaným, kteří mají často pocit, že jsou ve stavu podřízenosti. Možnost investovat vlastní sociální výhody namísto jejich pouhého spotřebovávání by spolu s informacemi posílila jejich samostatnost a svobodu rozhodování.
A konečně by stejné účty mohly sloužit i jako nástroje veřejné politiky. Například lidé, kteří brzy odejdou ze školy, by mohli být obdařeni body pro pozdější využití v profesním výcviku. Obecněji řečeno by veřejná politika nemusela pomáhat lidem jen ve chvílích, kdy se u nich projeví sociální rizika, ale mohla by podporovat jednotlivce během celého jejich profesního života tím, že by zavedla efektivnější a na míru šitý přístup, jenž bude lépe vyhovovat potřebám lidí než nahrubo střižená schémata.
Možná to zní utopicky; v jistém smyslu to skutečně utopie je. Proč by však v době, kdy je každá digitální služba stále personalizovanější, měla právě sociální politika zůstat omezená filozofií a recepty dvacátého století?
Autor je profesorem na berlínské Škole státní správy Hertie, v současné době působí jako generální komisař francouzské vlády pro politické plánování
Čtěte také:
Marksová: Minimální mzda musí být výhodnější než příspěvky na bydlení
Inspekce: Každý třetí den v Česku zemře zaměstnanec na pracovišti
