Jean Pisani-Ferry: Stojí Evropa vůbec za to?

Evropská unie v mnohém selhala, ale to není důvod k jejímu rozpuštění.

Když Velká Británie v roce 1973 vstoupila do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, byla jedním z posledních států, které se připojily. Nadcházející referendum o jejím dalším členství v Evropské unii navozuje otázku, zda dnes Británie nestojí v čele evropské dezintegrace.

Problém se příliš netýká nezvýznamné dohody, kterou nedávno dojednal ministerský předseda David Cameron se svými kolegy v EU. Jen těžko lze věřit, že právě tato dohoda bude mít v červnu rozhodující vliv při osudové volbě Británie. Zásadní je, zda výhody členství v EU stále dostatečně převažují ztrátu suverenity, která s ním souvisí.

Tato diskuse se však netýká pouze Velké Británie. Hodně lidí v EU se však pořád bojí si tuto otázku položit, protože v Evropě nadále silně bouří emoce. Jedině v Británii může k ochodu z EU vyzývat ministr kabinetu stejné strany, která zemi do Unie přivedla.

Žádný německý, francouzský ani španělský mainstreamový politik by se neopovážil o věci otevřeně diskutovat, natož pro odchod z EU argumentovat.

Rozkvět nacionalismu

Otázku ale nelze přehlížet. Ve většině zemí EU je veřejné mínění výrazně proti Unii a voliči čím dál více inklinují k nacionalismu.

Mnozí politici na to reagují tak, že naoko Evropu podporují, ale současně zdůrazňují ryze národní řešení. Tento nedůsledný – a občas jednoduše cynický – postoj přivedl Evropu do nešťastného stavu: nedokáže se hnout vpřed ani vzad a nikdo v ní není spokojený.

Tématem pro seriózní diskusi jsou zejména ekonomické přínosy členství v EU. Ekonomové popisují regionální integraci jako kompromis mezi úsporami z rozsahu a různými preferencemi. Vstupem do EU získávají země větší efektivitu a vliv, ale musejí za to často přijmout politiku, která jim tak úplně neodpovídá.

Podniky tak například získají přístup na větší trh a spotřebitelé těží z nižších cen, ale regulace není tolik přizpůsobena jednotlivým zemím. Je to jako sdílet byt: snížíte si sice náklady, ale musíte se přizpůsobit zvyklostem svého spolubydlícího. V Evropě dnes nepochybně nejsou preference tak rozdílné jako před několika desetiletími.

Bývalá britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová a bývalý francouzský prezident François Mitterrand si byli ideologicky mnohem vzdálenější než jejich současní nástupci. Pravda, Britové se stále přiklánějí k volnému trhu víc než Francouzi, ale rozdíl mezi nimi se výrazně zmenšil. Nelze proto souhlasit s tím, že by ze svého spolubydlícího mohli být oproti 80. letům nešťastnější.

Zastánci odchodu Británie z EU často zdůrazňují zmenšující se přínosy regionální integrace a tvrdí, že by se Británii dařilo mnohem lépe, kdyby si karty rozdávala sama. Proč se zatěžovat vyjednáváním s kontinentálními partnery, když Británie může obchodovat s celým světem? Cožpak nevzkvétají malé otevřené ekonomiky jako Singapur?

Proti takové argumentaci existují vážné námitky. Volný obchod stačí na prodej triček, ale obchod se sofistikovanějšími službami vyžaduje příslušnou legislativu a instituce, které ho budou kontrolovat. Bez komplexního regulatorního aparátu nelze obchodovat například s finančními či zdravotnickými službami.

Představa, že není potřeba nic než odstranit cla a zbytečné papírování, je tedy čirá fikce. Velká Británie, jejíž ekonomika je do velké míry postavena na finančních službách, potřebuje institucionální rámec jednotného trhu EU mnohem víc než třeba Polsko, které je silnější ve zboží.

Další reformy

Zadruhé je ve velkých potížích samotná globální obchodní struktura. Uruguayská dohoda, která je poslední velkou globální smlouvou, byla uzavřena v roce 1994. Dohoda pojmenovaná po hlavním městě Kataru Dauhá zatím dokončena není a zřejmě nikdy nebude. Globální obchod stále více závisí na dvojstranných a regionálních ujednáních.

Podle Světové obchodní organizace je v účinnosti 267 takových dohod, včetně 49, jichž se účastní EU. Navzdory obecnému přesvědčení globalizace nesnížila význam regionálních dohod; právě naopak, značně na nich závisí. Navzdory všem svým slabinám je EU stále významným hráčem na poli ekonomiky.

Jako tvůrce standardů, vyjednávač a dohlížitel na pravidla má podstatně větší vliv, než si odpůrci Unie uvědomují. Jelikož je sama založena na pravidlech, je nejsilnějším zastáncem vzájemné ekonomické závislosti stojící na pravidlech. Rozpustit ji by byl už z těchto důvodů riskantní hazard.

Jestliže racionální důvody nesvědčí pro odchod z EU, proč vůbec otázka vznikla? Zčásti proto, že EU zklamala. To však není důvod k odchodu, ale k reformě. Zčásti proto, že nadnárodní demokracie nedostála očekávání. Správnou odpovědí ovšem není hodit flintu do žita, ale postarat se, aby fungovala. To není důvod k ústupu do provinčnosti, nýbrž k úsilí o změnu.

Jean Pisani-Ferry je profesorem berlínské Hertie School of Governance a v současnosti v Paříži působí jako vrchní komisař France Stratégie, francouzské instituce pro politické poradenství

Čtěte také:

Miroslav Zámečník: Nesnesitelná lehkost odepisování Evropy

Čína předběhla EU, stala se světovým lídrem ve větrné energii