Amerika není jen místem opředeným tajemstvím a záhadami. Setkávají se zde tak rozdílné skupiny, jakými jsou horolezci, potápěči, jeskyňáři, trempové a ochránci přírody. A občas spolu bojují. Jednou do roka – u příležitosti Mezinárodního dne evropských parků – se podzemí otevírá pro veřejnost. Letos připadl na sobotu 21. května.
Skanzen v nedohlednu
Plány hovoří o trvalém zpřístupnění Ameriky, a to v podobě muzea, respektive skanzenu. Zpráva českým tiskem proběhla již letos v únoru, uskutečnění plánů je ovšem záležitostí spíše roků než měsíců. Na případu skanzenu je totiž dobře vidět, jak komplikovaný může být zrod technické památky.
Těžební firma musí nejprve zažádat o zmenšení dobývacího prostoru. Teprve poté je možné převést část podzemí ze současného správce na občanské sdružení, které bude provozovatelem muzea. Ještě před jeho otevřením je navíc třeba splnit četné požadavky na bezpečnost ze strany báňského úřadu a báňské záchranné služby, ale i podmínky ochránců přírody. Podzemní systém je například významným zimovištěm netopýrů, což omezuje provoz pouze na letní měsíce.
Co by muzeum mělo nabízet? Kromě prohlídkové trasy po třetím patře štol západního systému i několikeré expozice. Jejich páteří bude sbírka důlních vozíků dokládající, jak rozdílné typy se využívají v různých těžebních odvětvích. Unikátem je pak restaurovaný těžební stroj původně sloužící na Velké Americe.
Chybět by neměly ani informace o místní fauně a flóře. „Mají-li se lidé naučit přírodu i technické památky chránit, musejí se s nimi nejprve seznámit,“ vysvětluje bezpečnostní technik společnosti Lomy Mořina, geolog Karel Fous. Otevření skanzenu zároveň slibuje, že by mohlo odradit nezvané návštěvníky podzemí. „Ty slušné, normální turisty a zájemce o historické podzemí nebo důlní techniku odradí. A doufáme, že výrazně ubude i těch, kteří se nadále budou pokoušet pronikat do podzemních prostor nelegálně přes všechna technická opatření a budou přitom riskovat zdraví a životy,“ doufá Fous.
Víc než jen obyčejný lom
Kámen se v této lokalitě těžil již od středověku. Podle pramenů byl ten tamní použit i při stavbě nedalekého královského hradu. Průmyslová revoluce pak zanechala v krajině Českého krasu stěží přehlédnutelné stopy. Zvrásnily ji desítky, ba stovky především vápencových lomů. Od otevření revíru známého jako Amerika mezi obcemi Mořina, Bubovice a Budňany (dnes Karlštejn) letos uplyne sto dvacet let.
Poptávka po materiálu, související s rozvojem hutního a stavebního průmyslu, umožnila v místě otevřít několik lomů zároveň. Spojil je důmyslný systém podzemních chodeb. Sloužily nejprve k ověření ložiska, později k dopravním účelům – vagóny naložené kamenem jimi směřovaly ke zpracování.
V roce 1943 si Ameriku vyhlédli nacisté. Měla sloužit jako evakuační prostory pro případ, kdy by projektované velkokapacitní výrobní sály na břehu Berounky byly napadeny ze vzduchu. Několik kilometrů dlouhý spojovací tunel známý spíše jako Bájná štola však nikdy nebyl dokončen. Na západním konci podzemního systému Amerik byl vyražen jen krátký slepý úsek. Podle dochovaných ústních svědectví však část této chodby byla vylámána i v opačném směru, tedy od údolí Bubovického potoka. Existenci stavby nicméně dodnes nikdo uspokojivě ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.
Nacistickou okupaci zakrátko nahradila komunistická diktatura a nejhlubší lom v oblasti se v letech 1949 až 1953 proměnil v pracovní tábor. Nelidskými podmínkami, srovnatelnými snad jen s jáchymovským peklem, prošlo na dně Mexika na dva tisíce politických vězňů. Jejich utrpení dnes připomíná skromný pomníček nad východní stěnou lomu.
Trempská invaze
Až pozdější objevení místa „civilisty“ proměnilo Ameriku v bájnou zemi zaslíbenou. Byla zakázaným ovocem i snovou krajinou z westernů nebo šestákové literatury. První trempové sem přibyli nedlouho po ukončení těžby v takzvané západní oblasti. Z opuštěných lomů se tehdy dalo štolami dojít do těch, které ještě zůstávaly v provozu.
Dodnes může návštěvník v okolí narazit na stopy trempského působení. Na dně lomů se dochovaly zbytky základů chat (lom Kamensko), pozůstatky kamenných křesel okolo ohnišť (lom Želva) i četných, často doposud používaných tábořišť v ústí štol. Jména osad vyřezaná před lety do kmenů stromů anebo napsaná na skalní stěny jsou stále čitelná. Pracně vybudované studánky jsou funkční a zachovaly se i někdejší přístupy do obtížně dosažitelných míst. Do některých tábořišť se ani jinak než po laně nebo po kmeni pokáceného stromu dostat nedalo.
Přibývající návštěvníci vdechli život obsáhlé místní mytologii. Specifické kouzlo oblasti v těch dnech ještě načechrávalo, že pro lomy a štoly často neexistovalo jiné než původní číselné označení. Trempové proto přicházeli s vlastními, každá osada používala svá. A jak připomíná pamětník Jan Linde, výsledkem bylo, že „vznikl dojem, že na místě je snad sto padesát lomů“. „Často jsme se s jinými bavili, kam vyrážíme. A až na místě jsme zjistili, že navzdory jiným názvům to bylo na to samé místo,“ vypráví Linde.
Místních jmen existovaly stovky, ale ani pojmenování detailů, jako jsou skalní římsy, po nichž bylo do lomu možné slézt, neřešilo další problém. Neexistovaly mapy podzemí. A tak se napůl díky vlastnímu průzkumu a napůl díky obkreslování od sběhlejších kolegů rodily četné ručně kreslené plánky systému.
Jak připomíná Linde, informací o temné minulosti lomů bylo pramálo a ústní podání je ještě zkreslovalo. A tak mnozí na vlastní pěst pátrali po Bájné štole anebo hledali v mapách nezakreslené chodby či vstupy do podzemní továrny. Díky tomu se návštěvníci také ve větší míře pouštěli do horolezeckých čísel, která ale ne vždy dopadla dobře. „Vybavení tehdy bylo doslova dřevní,“ vzpomíná v této souvislosti Linde.
Přibývající nehody a řada sotva vysvětlitelných událostí, spolu s historií místa uvádí na „pódium“ další místní legendu: Hanse Hagena. Ten měl být německým vojákem, který v podzemí zahynul anebo se v něm nedobrovolně usadil. A buď jeho duch, anebo on sám má na svědomí vše podivné a zlé, co se v revíru odehraje, od přeřezaných horolezeckých lan po závaly a shořelé sruby.
Místní mytologii je však třeba oddělit od pozdějších mystifikací. Do oblasti bájí patří povídačka o zvýšené radioaktivitě, důsledek nepříliš povedeného pokusu odradit od návštěvy podzemí nezvané hosty. Ani zprávy, že se ve štole číslo 14 nachází vstup do jiné dimenze, se prozatím nepotvrdily. Na přetřes se opakovaně dostal i název oblasti, která získala jméno po nedaleké usedlosti. Ta se Amerikou nazývala proto, že ji koupil krajan po návratu zpoza velké louže, kam se vydal za lepším živobytím.
Zkoumání temných zákoutí
Trempové nebyli jedinou skupinou, kterou jedinečný svět ve světě přitahoval. Po ukončení těžby a zaplavení nejnižších lomových pater spodní vodou se Amerika stala poutním místem nudistů. A také Mekkou amatérských horolezců, milovníků důlního podzemí a především jeskyňářů. Jejich pozornost přitahoval nejen systém štol, ale samo prostředí protkané množstvím krasových jevů. Mezi největší „úlovky“ patří objevení jeskyní později pojmenovaných Amerika I a Amerika II anebo zmapování obří Únorové propasti ve stěně lomu Mexiko.
Kromě zdokumentování stavu technické památky a zaměření systému chodeb se speleologové soustředili na nepřístupné části podzemí, často pohřbené již krátce po ukončení těžby. Nebezpečné prokopávání závalů vedlo k překvapivým objevům. V devadesátých letech se podařilo zpřístupnit takzvanou Radiáckou štolu, v níž se dodnes nachází zachovalé koleje a výhybky, které již v ostatních částech podzemí nejsou. V loňském roce jiná skupina profesionálů překonala Kryštofův zával, aby za ním našla neporušené kolejiště s naloženými vozíky. Jako v mnoha jiných případech i zde blátivý jíl a kameny místo zakrátko znovu zapečetily.
Činnost jeskyňářů nečítala pouze průzkumné aktivity včetně mapování zatopené části podzemí. V roce 1992 prosákl topný olej z jedné z nádrží v masivu do míst, odkud se čerpá pitná voda. V podzemí se odehrávala veřejnosti nepříliš známá, ale o to napínavější záchranná a sanační operace. Stejně jako četné snímky z historie lokality i zdokumentování této akce jde nalézt na stránkách speleologické společnosti CMA.
Vyhnání z ráje
Počty návštěvníků po roce 1989 rapidně vzrostly. Amerika přestala být nepřístupnou exotikou, stala se vyhlášeným koupalištěm i cílem rodinných výletů. Trempové a nudisté ji proto začali ve velkém opouštět. Zato přibývalo úrazů, docházelo ke znečištění vody v lomech i k poškozování technické památky. Proto se správce objektu – firma Lomy Mořina – rozhodla přístupy do podzemních prostor uzavřít a později sáhla i k zamezení vstupu do Velké Ameriky.
Tyto kroky se setkaly s nevolí. U uzavírání podzemí asistovaly některé speleologické kluby, a dobré vztahy jeskyňářů s trempy proto záhy vzaly za své. Trempové na protest vylamovali mříže, přeřezávali zámky na uzávěrách a jako z jiné planety působí někdejší myšlenka strhnout výztuž ve spojovací chodbě. Tím by došlo k závalu a západní část systému by byla odstřižena od kontroly „z vápenky“. Podobné sabotážní akce však prováděli i „běžní“ návštěvníci. Dokázali například strhnout těžká vrata na konci přístupového tunelu do Velké Ameriky a i po odstřelení přístupů hledali nové cesty na dno lomu.
Ve snaze regulovat pohyb návštěvníků byly na západním a východním konci Velké Ameriky zřízeny vyhlídky a v roce 2001 otevřena turistická trasa oblastí Amerik. Od roku 2005 je v rámci Evropského dne národních parků veřejnosti znovu otevřená i část podzemního systému. „Řízené zpřístupnění podzemí má za cíl omezit počet samozvaných návštěvníků,“ vysvětluje Karel Fous. Každý rok je prohlídka ozvláštněna novinkami, tou letošní je nasvícení výtahové šachty na Malé Americe. Na muzeum se stále čeká.
Co je česká Amerika?
Amerikou je nazýván systém vápencových lomů v Českém krasu. K dobývání kamene se používala v Čechách nepříliš rozšířená metoda, kdy izolovaná povrchová ložiska spojuje síť podzemních dopravních štol. Do nich se materiál nejprve sypal komíny, jejichž rozšířením vznikly tradiční jámové lomy. Jakmile se ložisko odtěžilo pod úroveň štoly, systém doplnily výtahy a svážné štoly, které pomáhaly překonat výškový rozdíl. Anebo paralelně se stávajícími vznikaly chodby v nižších patrech.
Propojením více ložisek vznikly dnes zčásti zatopené obří jámové lomy, současné dominanty oblasti – Malá Amerika, Mexiko a Velká Amerika. Čtvrtý – Azurový (nebo též Kanada) – je v současnosti zavážen. Pátý měl vzniknout rozšířením těžby na Velké hoře, geologická situace tam však byla příliš složitá. Malé lomy takzvané západní oblasti byly obtížně dostupné pro velkokapacitní těžbu, proto se práce po válce soustředily do větších na východě.
