Nová pravidla jsou logičtější, ale špatně vymahatelná
Původní evropský pakt stability a růstu je mrtev. Těch, kteří nadále věří v možnost trestat pokutami narušitele rozpočtové disciplíny, už po posledních jednáních Evropské unie mnoho nezbývá. Francouzi, Němci a jejich spojenci v unii prosadili seznam výjimek, které umožňují vyhnout se placení sankcí. Je těžké si představit situaci, v níž nebude možné se na některou z výjimek odvolat.
Dnešní doba je zkrátka jiná. Když se v devadesátých letech pakt rodil, Němci měli strach, aby jejich silnou marku nenahradilo slabé euro. Proto od ostatních členů formující se měnové unie žádali záruky, že společnou měnu nepodrazí deficitním hospodařením. Dnes je noční můrou spíše příliš silné euro (vůči dolaru), které podkopává šance evropských exportérů.
Když vznikal původní pakt, rozpočtová disciplína byla světovým hitem. Americký prezident Bill Clinton přivedl veřejné finance Spojených států do přebytku. Jeho nástupce George Bush tento trend obrátil, a naopak připustil vysoký schodek. „Deficity nevadí,“ prohlásil jednou viceprezident Dick Cheney. Řada politiků a ekonomů si poopravila názor. V Německu a Francii začali věřit, že popuštěním uzdy veřejným financím mohou čelit narůstajícím ekonomickým problémům.
Prudká jízda z kopce.
Takový pohled je krátkozraký. Momentálně snad mohou vyšší veřejné výdaje opravdu pomoci. Země, které se uchýlí k vyšším rozpočtovým deficitům (nad úrovní tří procent hrubého domácího produktu), tak zpravidla chtějí učinit pouze dočasně. Až se ekonomika oživí, dají zase vše do pořádku. Jenže se jim může stát, že prudkou jízdu z kopce už nezastaví.
Z ekonomického hlediska není až tak důležité, jak vysoký je deficit právě teď, ale to, jaký nápor na veřejné finance lze očekávat do budoucna. Právě dlouhodobější vyhlídky nejsou vůbec nadějné. Pokud se něco nezmění, státy budou dávat stále více peněz na důchody pro stárnoucí obyvatele. List Financial Times připomněl poznatky ze zprávy ratingové agentury Standard & Poor´s: Veřejný dluh Francie a Německa by se mohl v polovině století dostat na hrozivou úroveň 200 procent HDP. Podobné hrozbě bude čelit i Česko, ale třeba také pravicovými politiky obdivované Spojené státy, v nichž se Bushovo hospodaření dostává pod stále silnější palbu kritiky.
Prevence místo trestání.
Evropské unii nicméně nelze zkratkovitě vytýkat, že si problémy neuvědomuje. Představitelé členských zemí na jedné straně pohřbili starý pakt stability, čímž si pochopitelně vysloužili ostré výtky od Evropské centrální banky i podnikatelských asociací. Na druhé straně se pokusili vytvořit nová pravidla paktu, který formálně existovat nepřestal. Výsledkem je kompromis, o nějž se hodně zasloužil odborně zdatný lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, jehož země nyní unii předsedá.
Ve stínu kritiky poněkud zaniklo, že „nový pakt“ paradoxně bere více v potaz ekonomickou i politickou realitu. I proto byl Juncker mnohými oslavován jako hrdina, byť kritici se svých výhrad rozhodně nevzdali. Nový pakt se více zaměřuje na prevenci než na trestání hříšníků. V Evropské unii by se do budoucna mělo více sledovat to, zda v „dobrých časech“ hospodářského růstu dělají jednotlivé země dost pro to, aby dosáhly vyrovnaného (či maximálně jen mírně schodkového) hospodaření. Když pak přijdou horší časy, státy získají větší manévrovací prostor, aniž by se musely uchylovat k překračování oné tříprocentní hranice.
Díky novému paktu se má nyní také více rozlišovat mezi zeměmi s vysokým a nízkým dluhem veřejných financí. Rozpočtové deficity by se mohly tolerovat spíše u méně zadlužených zemí.
Idiot místo idiota?
Své ekonomické opodstatnění koneckonců mají i kritizované výjimky, díky nimž je možné se vyhnout placení sankcí. Pokud totiž stát poruší rozpočtová pravidla kvůli tomu, že investuje do výzkumu a vývoje (což je jedna z výjimek), je to přece jen něco jiného, než když promrhává peníze třeba kvůli špatně nastavenému systému sociálních dávek.
Jistou logiku pak má paradoxně i to, co se nejvíce kritizuje - tedy faktické ustoupení od pokut pro hříšníky. Finančními postihy by se totiž ekonomická situace postižených zemí ještě zhoršovala, zatímco pakt stability by měl hospodářství především pomáhat.
I to měl zřejmě před časem na mysli bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi, když označil starý pakt stability za idiotský. Po rozhodnutí o změně pravidel se nyní Prodi může chlubit tím, že mu vývoj dal za pravdu.
Navzdory všem pozitivním posunům však není žádný důvod k jásotu. Nikdo si nemůže být jist tím, co vlastně unie porodila. Není vyloučeno, že jednoho idiota pouze vystřídá jiný. Nová pravidla sice mohou být logičtější, ale neexistuje žádný mechanismus, který by zaručoval, že se jimi budou státy řídit.
Hrozba sankcemi možná byla idiotská, ale - pokud by byla účinná - přece jen mohla přinášet jisté záruky, že se rozpočtové deficity nevymknou kontrole. Přísně pragmaticky uvažující bankéři z Evropské centrální banky potřebují vědět, že rozhazovační politici musejí respektovat přesně stanovené limity, a nemohou tak narušovat úsilí o udržování přiměřené inflace. Nyní nelze vyloučit, že se ještě více rozmůže metoda kreativního účetnictví, která je v unii dobře známá - Řecko bylo připuštěno do měnové unie na základě zkreslených údajů.
Smír Atén a Sparty.
Vcelku výstižně situaci charakterizoval ve svém prohlášení liberálně-demokratický klub v Evropském parlamentu: Nová pravidla přinášejí množství různých interpretací toho, jak mají být uplatňována. Reformu paktu tudíž uvítali jak ti, kteří žádali tvrdší pravidla, tak i ti, kdo byli pro větší flexibilitu. „Junckerovi se prozatím podařilo uspokojit Atény i Spartu,“ uvádějí liberálové. Vzápětí si ovšem kladou otázku: „Ale na jak dlouho?“ Dohodu o reformě je možné považovat za pozitivní krok, ale je těžké říci, zda na konci tunelu bude světlo či tma.
Romano Prodi se domníval, že skutečnou reformu přinese až nějaká nenadálá krizová situace. Ta ukáže, že měnová unie nemůže fungovat bez dokonalejší společné fiskální a rozpočtové politiky. V tom případě by nyní mohly eurozónu a potažmo celou evropskou ekonomiku čekat velmi nejisté časy.
Politické škody.
Důsledky pohřbu starého paktu stability však nehledejme pouze v ekonomice. Daleko více škody se zřejmě udělalo v politice. Stará pravidla totiž začala být tvrdě zpochybňována ve chvíli, kdy se přestala hodit velkým zemím - Francii a Německu. Paříž a Berlín sice neprosadily svou vůli samy - musely hledat spojence pro reformu v ostatních státech a nakonec je také našly. Přesto zůstává hořký pocit, že žádnému malému státu se takového zastání nikdy nedostane.
„Nedokonalý pakt byl přísně uplatňován u dvou malých zemí - Irska a Portugalska, poté pozastaven a změněn, když se Francie a Německo dostaly do potíží,“ napsal bývalý evropský komisař Mario Monti v listu Financial Times.
Nespokojeny mohou být také země střední a východní Evropy, tedy nováčci v unii, kteří teprve budou usilovat o vstup do měnové unie. Zatímco pravidla paktu stability - určená zvláště pro členy eurozóny - se změkčila, maastrichtská kritéria, která musí splnit zájemci o zavedení eura, zůstávají stejná. Přitom některá z nich jsou evidentně zastaralá a neberou v potaz specifickou situaci dnešních nováčků Evropské unie. To platí zvláště pro povinnou dvouletou účast v mechanismu směnných kurzů před zavedením eura a částečně i pro kritérium týkající se výše inflace. Takový názor zastávali třeba i představitelé České národní banky.
O tom, že by nováčci mohli společně požadovat úpravu maastrichtských kritérií, však v Česku nikdo reálně neuvažoval. Zdejší kritika „evropských mocných“ je pochopitelná, ale Češi by jí neměli zakrývat nedostatek vlastní aktivity a odvahy.
