I tato krize má vlastní vnitřní mechanismus, který nelze eliminovat
Na davoském ekonomickém fóru jsem byl letos asi popatnácté. V lednu 1990 to byla vůbec první velká mezinárodní událost, které jsme se jako česká (tehdy československá) reprezentace zúčastnili, a vzpomínám si, že jsme měli pocit, že promlouváme „ke světu“. Teď, stejně jako tehdy, je toto fórum místem největší koncentrace světových celebrit z politiky, byznysu, vědy, ale i kultury na metr čtvereční. Jestli člověka během přestávky při přesunu z jednoho jednacího sálu do druhého osloví guvernér Evropské centrální banky Trichet, bývalý viceprezident USA Al Gore, majitel mediálního impéria Murdoch, šéf newyorské burzy Niederauer, ale třeba i současný nejlepší světový šachista Anand, je to něco, co se asi nikde jinde na světě nepodaří. V tom je unikátní půvab Davosu.
Nicméně veškeré lidské konání podléhá zákonu klesajícího mezního výnosu, a proto jsem už před několika lety začínal mít pocit, že mi toho účast na tomto fóru rok od roku přináší méně a méně. Před čtyřmi lety jsem dokonce pro týdeník EURO v tomto duchu napsal poměrně kritický článek s názvem „Homo Davosensis“, za který mne v Davosu nemají moc rádi. Dnes jsem trochu smířlivější. Účastníci davoského fóra a ani jeho organizátoři se příliš nezměnili, ale změnily se vnější okolnosti. Dnešní finanční a stále více i celková ekonomická krize paradoxně přinesla – v minulosti trochu chybějící – autentické téma a debaty se staly obsažnějšími, neboť o něco skutečně jde.
Systémový problém
Nic převratného nepřinesl Davos v analýze, co se stalo a proč se tak stalo. Vyhrocený spor mezi ekonomy a neekonomy trvá a trvat určitě bude nadále. Ekonomové vědí, že i dnes jde o standardní, periodicky se opakující fenomén hospodářského cyklu, který sice v jednotlivých případech mívá poněkud jiné konkrétní spouštěcí mechanismy, ale jeho zákonitosti jsou stále stejné. Vědí i to, že jde o něco neoddělitelného od existence tržní ekonomiky (a jak ukázal například počátek šedesátých let u nás, i od ekonomiky netržní).
Teorie hospodářského cyklu je proto jednou z nejstarších subdisciplín ekonomie, která až do Keynese (který přišel s myšlenkou, že je možné krizí se jednou provždy zbavit, bude-li se provádět jím doporučovaná makroekonomická politika) zcela dominovala ekonomickým učebnicím. Hledaly se souvislosti a závislosti mezi jednotlivými ekonomickými veličinami a vznikaly konkurenční, ale často i komplementární teorie hospodářského cyklu. Nikdy nikoho nenapadlo, že příčinou krize je špatné, nepromyšlené, podvodné, trestuhodné chování těch či oněch jednotlivců v managementech bank či finančních fondů. Až teď, v dnešním, poněkud zvláštním světě.
I v Davosu se vedl spor o tom, zda nastal periodický systémový problém, nebo zda šlo o selhání konkrétních jednotlivců, kteří by za to měli být exemplárně potrestáni. Přítomní známí ekonomové – Jacob Frenkel, Alan Blinder, Laura Tyson, Larry Summers, Charles Dallara, Ricardo Hausmann, Edmund Phelps, Kenneth Rogoff a mnozí další – samozřejmě zastávali výklad první. Avšak mnozí politici, zástupci nadnárodních organizací, aktivisté různých NGO i média věří výkladu druhému. Nemusím snad dodávat, že jsem na straně ekonomů. Tím ale nechci říci, že významnou roli ve vyvolání této krize nesehráli politici svou dlouhodobou manipulací trhu, narušováním jeho přirozeného fungování a některými konkrétními spornými projekty (jako je například státní podpora hypoték).
Časová zpoždění
Stejně dramatická byla i debata o tom, co se současnou krizí dělat. Trochu absentoval důraz na to, že neexistuje žádná metoda, která by mohla krizi okamžitě „zrušit“. Tato krize – stejně jako jakákoliv jiná v minulosti – má totiž vlastní vnitřní mechanismus, svou dynamiku, svou inercii, které nelze eliminovat. Nedostatečně se říkalo i to, že nelze zrušit nejrůznější objektivně fungující časová zpoždění. Ekonomie nás učí o zpoždění „rekognoskačním“, což je časová prodleva mezi vznikem krize a jejím uvědoměním si. Je více než jasné, že tato krize začala událostmi v USA již před více než rokem a že tedy právě teď o nic úplně nového nejde. Pak nastupuje zpoždění „rozhodovací“, které odráží komplexnost politického procesu v kterékoliv zemi světa s výjimkou diktatur, kde je asi možné rozhodovat okamžitě. V demokratických zemích to naštěstí možné není. A teprve pak přichází většinou nejdelší zpoždění „implementační“. Oficiální názor rozpočtového výboru amerického Kongresu například říká, že jenom pětina z dnes navrhovaných výdajů balíčku prezidenta Obamy se v nejlepším případě uskuteční před koncem roku 2010. To není překlep, nejde o rok 2009! Toto je třeba nepřetržitě připomínat, protože lidé to nevědí. Totéž samozřejmě platí i pro opatření, která navrhuje naše vláda, respektive její NERV. Kdo slibuje okamžitý efekt, ten klame.
Vedle návrhu nejrůznějších stimulů pro zvýšení agregátní poptávky je dnes navýsost politicky korektní mluvit o nezbytných reformách. Slovo „reforma“ je však v těchto souvislostech třeba překládat jako „více regulace“. Regulace však selhává téměř vždy, určitě častěji než trhy. Na uzavřeném zasedání politiků jsem po třech hodinách diskusí o reformách řekl, že začínám mít větší strach z těchto „reforem“ než z krize samotné. Tato slova obletěla Davos a je samozřejmé, že byla spíše kritizována než chválena. Plně souhlasím s názory, které říkají, že více regulace, více „pojišťování“, více stanovování nejrůznějších limitů toho, co banky smí a nesmí, vede ke zvyšování rizika budoucích bankovních kolapsů, nikoliv k jejich snižování. Žádná deregulace finančních trhů se v minulých desetiletích nekonala. Naopak, regulace se výrazně zvyšovala.
Smrtící snižování emisí
Témat, o nichž se v Davosu diskutovalo, bylo samozřejmě daleko více. Mimo pozornost nezůstalo ani globální oteplování, respektive jak se říká dnes, když oteplování přestalo, klimatická změna. Veřejně proklamovaný konsensus naprosto dominuje, ale počet těch, kteří ke mně přicházejí, když se vypnuly mikrofony nebo kamery, a říkají mi, že se mnou plně souhlasí, přesto nadějně narůstá. Sebevědomí apoštolů globálně oteplovacího alarmismu je však neuvěřitelně vysoké. Strávil jsem tři hodiny na uzavřeném zasedání věnovaném přípravám prosincového kodaňského fóra, které má nahradit Kjótský protokol, a debata byla jen o tom, zda omezit emise CO2 o dvacet, třicet nebo padesát procent. Když jsem připomínal, že většina z těch, kteří tyto záměry vyslovovali, pochází ze zemí, jež neplní ani Kjótský protokol (který chtěl snižování emisí o „pouhých“ zhruba šest procent), nikdo se ani nezačervenal. Aritmetika vztahu ekonomické aktivity (velikosti hrubého domácího produktu), emisí CO2 a emisní (vlastně energetické) náročnosti HDP je neúprosná. Radikální snížení emisí CO2 – bez poklesu HDP – vyžaduje zázraky v energetické náročnosti. Zázraky se bohužel nedějí. Proto klesne HDP a tím i životní úroveň nás všech. Pro rozvojové země je to smrtící varianta.
Mimo pozornost nezůstala ani evropská integrace, i když Švýcarsko – jako nečlen EU – v této otázce tolik angažováno není. Na večeru věnovaném postavení Evropy ve světě, kde jsem byl jedním z pozvaných úvodních řečníků, nastala – za účasti mimo jiné tří prezidentů a šesti premiérů zemí EU – živá debata o tom, zda je potřebné, aby Evropa mluvila jednohlasně. Názor nebyl jednotný. Moderátor diskuse, známý anglický intelektuál Timothy Garton Ash, chtěl nechat hlasovat o tom, zda si myslíme – asi 100 účastníků této pracovní večeře – že během pěti až deseti let už bude Evropa mluvit jedním hlasem. Já jsem navrhl, abychom raději hlasovali o tom, zda bude Evropa mluvit jedním hlasem dobrovolně, nebo zda bude jednohlasnost vynucena změnou bruselských rozhodovacích mechanismů. Tomuto rozdílu nechtěl skoro nikdo rozumět.
A vtípek nakonec. Byli jsme vyzváni, abychom jmenovali dvě největší hrozby a dvě největší šance pro Evropu. Jeden z účastníků, šéfredaktor švýcarského týdeníku, se mne zeptal, zda nejsem největší hrozbou pro Evropu právě já? Manželka mi bleskurychle poradila hezkou odpověď: Že by Evropa byla tak slabá, aby se musela bát tebe?
Mezitulky redakční
