Housle od Antonia Stradivariho jsou pojem. Zná je každý, ale zblízka je viděl málokdo, natož aby si na ně zahrál. Do ruky se dostanou jen vyvoleným houslistům, obchodníkům a jejich bohatým klientům a také mistrům houslařům, kteří o tyto ceněné skvosty staré i více než tři sta let pečují. Přiblížit se alespoň na dohled k jediným stradivárkám v České republice, jež jsou chloubou Státní sbírky hudebních nástrojů, lze v podstatě jen dvěma způsoby. Chodit na koncerty Jana Talicha, jenž má housle v současnosti zapůjčené k užívání, nebo navštívit houslaře, který na nich právě provádí pravidelnou kontrolu. Zvolil jsem – vlastně nevědomky – druhou možnost.
„Mám tady docela dobré housle,“ zve mě do svého ateliéru houslař Ivan Švýcarský (43). Ví, jak kolegu houslistu nalákat. Zkoumám je ze všech stran. Jsou pěkné, ale nijak nápadně krásné, mají kobylku s nápisem „Ivan Švýcarský, Prague“ – docela vtipný detail – a připadají mi lehoučké. Až když se soustředím na špatně čitelnou cedulku v těle houslí, svítá mi. Ivan se potutelně usmívá. A já si samozřejmě položil i otázku: Poznal bych stradivárky, kdybych si na ně zahrál? Po pravdě – asi ne. Kouzelný tón ze špičkových houslí dostanou jen ti nejlepší umělci, ne amatérští nadšenci.
Dražší než luxusní vila
Na stole v pražské houslařské dílně leží stradivárky z roku 1729 zvané Libon (po houslistovi Felipe Libonovi, který je vlastnil a hrál na ně na konci 18. století). Přežily prý hodně oprav, hlavu mají z jiných Stradivariho houslí jako náhradu za původní, patrně poškozenou. „Přesto jsou velice slušné,“ říká Ivan Švýcarský, expert na staré nástroje, který jejich cenu nedávno odhadl zhruba na 80 milionů korun. To je obrovská částka, na stradivárky ovšem nijak výjimečná. Ty nejúžasnější Stradivariho nástroje se neveřejně prodávají ještě mnohem dráž – cena se může vyšplhat až k pěti milionům eur (téměř 130 milionům korun).
Kam lze zařadit ty „české“? Housle od Antonia Stradivariho (1644 až 1737) – a že jich za svůj dlouhý život udělal nejméně 500 – nevypadají všechny stejně, ani nemají stejnou cenu. Mistrova tvorba se vyvíjela: od napodobování svého učitele Nicoly Amatiho přes experimentování s prodloužením korpusu houslí až k takzvanému zlatému období, kdy v letech 1710 až 1727 vzešly z jeho dílny dnes nejvíce oceňované kousky. Českým státem vlastněné „Libonky“ patří někam na přelom nejlepšího a pozdního období, kdy měla kvalita Stradivariho houslí již sestupnou úroveň. Ale jak říká Ivan Švýcarský, není až tak velký rozdíl mezi exempláři z roku 1718 a 1729.
Zajímavé je také to, že v bývalém Československu kdysi byly dvoje stradivárky, jež mají status Top 10 nejlepších kusů mistra z Cremony. Jedny daroval státu v roce 1960 famózní český houslista Váša Příhoda. Tyto stradivárky Camposelice (1710) byly kolem roku 1968 vyměněny právě za stradivárky Libon, na něž svého času hráli první houslista Smetanova kvarteta Jiří Novák, virtuosové Josef Suk, Václav Hudeček a nyní Jan Talich, primárius stejnojmenného kvarteta.
Druhé housle, Stradivarius Emperor (1715), měl zapůjčené fenomenální houslista Jan Kubelík. Po komunistickém převratu odjely do světa a po roce 1990 byly prodány do Japonska. Tento nástroj dnes slouží jako houslový ideál a jak tvrdí Ivan Švýcarský, hodně nových houslí se staví podle něj. Stradivariho nástroje z vrcholného období jsou vzorem například pro Číňany, kteří jejich napodobeniny vyrábějí průmyslově.
Počet Stradivariho houslí v dané zemi se dá považovat i za jakýsi „Stradivari index“, a pokud se považujeme za kulturní stát s rozumnými investory, nestojíme si příliš vysoko. Samozřejmě že nejen stradivárky nabízejí velmi dobré zhodnocení, jiné vzácné a zajímavé housle jsou k nalezení i za setinu jejich ceny.
Mecenáši chybějí
Stát nyní vlastní 35 nástrojů, z nichž je dle mínění Ivana Švýcarského deset opravdu špičkových. Těmi nejlepšími jsou samozřejmě stradivárky Libon a také housle od Giuseppa Guarneriho del Gesù pojmenované „Princ Oranžský“ z roku 1743 (odhadní cena 100 milionů korun). V minulosti na ně hrál Josef Suk, Václav Snítil a rovněž Ivan Ženatý. Momentálně se desetičlenná expertní skupina s vedením Českého muzea hudby, jež dohlíží na státní sbírku, rozhodly, že housle od Guarneriho, kterých se zachovalo jen přibližně padesát, z důvodu ochrany jejich stavu k dlouhodobému hraní nezapůjčí.
Expertní komisi tvoří půl na půl hudebníci a houslaři. Z toho plyne i rozdílnost v názorech, jak s nejvzácnějšími a nejchoulostivějšími nástroji nakládat. Muzikanti radí na ně hrát, mistři restaurátoři doporučují opravit a uložit, občas zapůjčit. Umělec, který má tu čest užívat nástroj ze státní sbírky, s ním musí chodit jako k doktorovi každého půl roku na pravidelnou prohlídku k jednomu z mistrů houslařů – členu komise. To byl před pár týdny i případ stradivárek Libon.
V dnešní době došel snobismus v branži až tak daleko, že když účastník houslové soutěže či konkurzu nepřijede se stradivárkami nebo nástrojem podobným, nemá velkou šanci uspět. Také je ovšem pravda, že tón těch nejlepších nástrojů z 18. století lze jen těžko napodobit. Mecenášská role státu je u nás velmi významná; půjčování nástrojů vynikajícím hráčům, kteří si takto prestižní housle nemohou dovolit, je totiž ojedinělé.
V západní Evropě, USA nebo v Japonsku systém funguje jinak. Špičkové nástroje kromě státu vlastní bohaté nadace, banky, firmy či soukromí investoři, jež nadaným umělcům umožňují na ně hrát. U nás se kupodivu v této oblasti ani státní peníze rozhodně nerozhazují. Zdroje se obtížně shánějí na restaurování nástrojů, natož na nové akvizice. „Vydraží-li se zlomek Kosmovy kroniky, je to skvělé, ale na hudební nástroje se trochu zapomnělo,“ konstatuje Ivan Švýcarský. „Státní sbírka nemá svoji kasičku, takže se na každou opravu žádá a údržba a obnova jde strašně pomalu kupředu,“ dodává.
Problém české státní sbírky dvacet let po revoluci tkví rovněž v tom, že se z důvodu restitucí zmenšila na polovinu. Zbytek představují ty drahocenné nástroje, které se koupily za hospodaření komunistů (a nikdo je naštěstí nežádá zpět). Ti tehdy dokázali uvolnit například ke koupi guarnerek osm milionů korun! Ale nakonec, co by si dnes s dalšími houslemi stát počal, když má potíže s opravou stávajících kusů, že…
Nechtěl frézovat v továrně
Ivanu Švýcarskému za jeho profesní život prošlo rukama více než třicet stradivárek a stovky dalších výtvorů známých mistrů. Sám vytvořil řadu houslí špičkové kvality. Cestu mezi respektované houslaře přitom neměl jednoduchou. Vyučil se v Lubech u Chebu, kde, jak vzpomíná, víceméně připravovali dělníky na tovární výrobu nástrojů. Zároveň se soukromě učil u svého strýce, mistra houslaře Josefa Vávry. A přestože měl ambice dělat ručně vlastní housle, zakusil, jaké to je „makat ve fabrice u frézy, s klapkami na uších a v oblaku plin“.
Po stáži u legendárního houslaře Vladimíra Pilaře a vítězství v houslařské soutěži v Hradci Králové zamířil ještě před listopadem 1989 – již jako člen Kruhu umělců houslařů – na štaci do Kolína nad Rýnem k houslařské firmě Bernhard von Hünerbein. Tento tříletý pobyt mu dal mnoho, stejně jako o desetiletí později jeho působení jako vedoucího houslařského ateliéru ve Švýcarsku v La Chaux de Fonds u významného obchodníka se vzácnými nástroji Clauda Lebeta. Zde mohl na nástrojích pracovat, housle si fotografovat, dělat sádrové odlitky či šablony. Vzdělání si rozšiřoval i v jedinečné houslařské knihovně pana Lebeta. A také na vzácné housle hrál, což dělá mimochodem dodnes. Ale houslaři je to dovoleno, ba je to přímo nutnost.
„Dobrý restaurátor se omezuje na co možná nejmenší plochy, na nichž zůstávají stopy jeho práce. Musí dát možnost dalším generacím – jistě lepších houslařů – aby se také setkaly s původním stavem houslí,“ zní jeho skromné krédo. S vlastní tvorbou spíše šetří, dělá v průměru tak čtvery housle za rok. Všechny jsou zhotovovány stejnou metodou, jakou používali houslaři před 300 lety. Jak jinak, když tehdy Stradivari vyrobil housle tak pěkné a moderní. „Je těžké je ještě nějak vylepšit,“ stěžuje si Ivan na oko, přičemž právě to má v plánu – nenapodobovat do puntíku, ale stavět housle podle sebe. Vlastně nevím, jestli žertuje, když říká: „Se Stradivarim končím.“
