O životě Louise Armstronga, první mezinárodní jazzové hvězdy
Řekne-li se Louis Armstrong, i poslední člověk v největším zapadákově civilizovaného světa má jasno. Ztělesňuje pro něho jazz. Pro absolutní laiky je trochu mýtickou postavou, kterou formují klišé. V těchto představách žije jako menší zavalitý černoch v černém fraku, jenž se na nás z pódia zubí nejširším a nejzářivějším úsměvem na světě s nezbytným bílým kapesníčkem a trubkou v ruce a zpívá sexy chraptivým hlasem, který se snadno napodobuje.
Všichni napodobují
Jeho skuteční fanoušci a jazzoví znalci mají mnohem širší ponětí, kdo byl muž, pro nějž se vžila přezdívka „Satchmo“. Geniální muzikant, jenž předurčil hudební tvář celého 20. století, první černoch, kterého si miliony bílých Američanů pustily do svých domovů a především srdcí. Chlapec z neworleanského slumu, který se stal popovou ikonou v časech Elvise Presleyho, Beatles či Rolling Stones. Také však umělec, jenž dle svých kritiků zaprodal vlastní jazzovou duši a talent, aby dosáhl co největší popularity.
Uvést na pravou míru všechna pro a proti ohledně Armstrongova osudu a díla se v rozsáhlé biografii Pops: A Life of Louis Armstrong (Taťka. Život Louise Armstronga) rozhodl uznávaný americký novinář, životopisec a též jazzový basista Terry Teachout. Redaktorovi deníku The Wall Street Journal, kulturnímu kritikovi měsíčníku Commentary, autorovi několika zajímavých biografií i vnímavému blogerovi informujícímu o dění v New Yorku se to daří čtivě a až trochu vyčerpávajícím způsobem. Vše má doložené a s dokonalým poznámkovým aparátem. A vítězem je samozřejmě milovaný Satchmo neboli Pops (Taťka), jak Armstronga nazývali přátelé, a on všechny ty, které si nepamatoval jménem.
Kniha je pomníkem uctívané osobnosti, jež sice měla své manýry, ale které jsou zanedbatelné ve srovnání s odkazem, jejž Pops po sobě zanechal. Jako jeden z mnoha Armstrongových fanoušků s Teachoutem souhlasím. Jako nezaujatý čtenář bych uvítal trochu méně devótnosti.
Zrození jazzu
S Armstrongem nepřišel jen nový hudební styl, ale úplně nové vnímání světa. Jak říká Teachout: „Nevynalezl jazz ani nebyl jeho první významnou postavou, dokonce jej ani nelze nazývat prvním velkým jazzovým sólistou.“ Armstrong však byl „první opravdu vlivnou osobností jazzu“, kterou ostatní začali napodobovat. Inspirovali se jím natolik rozdílní muzikanti, jako byl Bing Crosby, Coleman Hawkins, Max Kaminsky, Lionel Hampton či Billie Holidayová. A časem mu „zběhnutí“ k popu odpustili i kolegové jazzoví trumpetisté Dizzy Gillespie či Miles Davis. Posledně jmenovaný vyjádřil skutečnost, že jazzová historie se linula ze Satchmova žesťového nástroje, lapidárně: „Na trubku nezahraješ nic, co by už nepřišlo od něj, ani žádný moderní ,shit‘. Nepamatuji si, že by někdy zněl špatně. Nikdy.“
Teachout nás fundovaně provádí Armstrongovým životem od jeho narození 4. srpna 1901 (i když jazzová legenda vždy uváděla datum 4. července 1900) v nejchudší části New Orleans, v „černém Storyvillu“. V menším, zato divočejším dvojčeti slavné stejnojmenné čtvrti nevěstinců a lokálů pro bílé, která se nacházela opodál. Ještě než Armstrong dospěl, zažil víc emocí než většina jeho posluchačů za celý život. Plížil se do saloonů poslouchat honky–tonk a byl okouzlen černými kornetisty Buddym Boldenem, Joem Oliverem a Bunkem Johnsonem. V nalezinci, kam ho umístili, pak poprvé na kornet hrál a už jako malý chlapec si uvykl na špatný nátisk a na nátrubek s příliš úzkou obroučkou. Uvnitř rtů se mu tvořily tvrdé mozoly, se kterými měl po celou kariéru problémy.
Novátorská léta
Po New Orleansu piloval styl, jemuž se jazz zatím neříkalo, a na parnících plavících se po Mississippi pak začal rozvíjet svou druhou poznávací značku zpěv. Poté přišla angažmá v Chicagu u Joea „Kinga“ Olivera, v New Yorku a znovu v Chicagu. V polovině dvacátých let již hrál hlavně na trubku, zformoval pověstný kvintet Hot Five a následně Hot Seven. Nahrávky těchto souborů – mimo jiné Heebie Jeebies, Potato Head Blues, West End Blues – Teachout správně nazývá „Starým zákonem klasického jazzu“. V té době se už na Armstrongovy koncerty stály fronty, na nichž zněly jedny z prvních sólových improvizací. „Čím výše se dostal, tím byl jeho tón silnější. A bylo to nádherné,“ popisoval jeden fanoušek trumpetistovy výlety do improvizačního neznáma.
Zejména první kapitoly se dají vnímat nejen jako biografie, ale i jako historie zrození jazzu. Teachout popisuje objekt svého zájmu, ale zároveň – i proto, že je sám muzikant – poutavě píše o hudbě, kterou tvořil Armstrong a jeho souputníci. K dokonalému pocitu chybí už jen poslechnout si všechny nahrávky a sóla, o nichž je řeč. Potom je Satchmovo novátorství ještě zjevnější.
Jazzová duše v popu
Kdyby někdy okolo roku 1930 Louis Armstrong zemřel jako třeba jeho tehdy neméně slavný kolega kornetista Bix Beiderbecke, jen těžko by ho dodnes oslavovali po celém světě. Kdo si pamatuje Beiderbecka? Pops pochopil, že širokou popularitu mu angažmá v jazzových klubech nepřinesou. Proto strávil dvacet let na cestách s průměrnými bigbandy, tvrdě pracoval – hrál tři sta večerů v roce taneční a populární hudbu, točil desky, hollywoodské filmy a hojně vystupoval v rádiu. Stručně řečeno, totéž činil i zbývajících dvacet let svého života, kdy jezdil po světě s kapelou All Stars a jeho zapamatovatelná tvář ovládla televizní obrazovky.
Když v březnu 1965 na devět dní zavítal do Československa, všechny jeho pražské koncerty byly beznadějně vyprodané. Přímí účastníci považovali vystoupení za kulturní událost roku, ne-li celých šedesátých let. Armstrong to skutečně dokázal – stal se slavným ve světě bílých, uznávaným a bohatým umělcem, nejviditelnějším americkým ambasadorem kultury.
Teachout se v druhé polovině knihy snaží zuby nehty dokázat, že jeho oblíbenec nezaprodal svou jazzovou duši a že nebyl zhruba od počátku třicátých let na uměleckém sestupu, jak tvrdí jazzoví puristé nebo jeho bebopoví následovníci. Co mu vyčítali? Hlavně to, že hraje a nahrává to, co „běloch považuje za harlemský jazz“. Gillespie a spol. nenáviděli jeho apolitičnost, nechápali, proč neřeší rasovou otázku, a že publikum u něho vždy bylo na prvním místě. Samozřejmě nehrál ve stylu bebopu, což sice uměl, ale zásadně tento směr odmítal. Dokonce i Satchmovi přátelé nesouhlasně nahlíželi na fakt, že Armstrongův život řídil od roku 1935 bílý manažer, bývalý chicagský gangster Joe Glaser.
Entertainer
Teachout se domnívá, že Armstrongovi kritici jsou příliš přísní a ignorují jeho „enormní a trvalý příspěvek hudbě a lidstvu“. Pops byl pro škarohlídy prostě příliš zábavný, populární či podbízející se davům, aby ho mohli brát vážně. Ale už Joe Oliver mladičkému Lousiovi kladl na srdce, aby na své tváři nedával najevo starosti. Manažer Glaser byl ještě přímočařejší: „Děláš to pro lidi. Zpívej, hraj a usmívej se.“ A Armstrong, i v soukromí zábavný a přívětivý člověk, se touto radou řídil. Koneckonců sám se považoval spíše za „entertainera“ než za hudebníka.
Teachout uznává, že v určitých obdobích Armstrongovy kariéry ho často doprovázeli muzikanti druhé kategorie, výběr hudby postrádal fantazii a pořízené nahrávky někdy vykazovaly sotva průměrnou kvalitu. I pokud však Pops, jak Teachout ujišťuje, interpretoval sebebanálnější melodii, pořád zůstával jedinečný. Navíc ještě v padesátých letech nahrál například album věnované hudbě W. C. Handyho a Fatse Wallera, jež vykazovalo známky nejvyšší kvality.
Umělec století
Kniha přináší mnoho dosud neznámých detailů z Armstrongova života. Teachout byl totiž prvním badatelem, který mohl vyslechnout všech 650 kazet, které Pops po sobě zanechal. Jde o nahrávky koncertů, promluv ze zákulisí i soukromé hovory doma v newyorském Queensu. Dle Teachouta sice nepřinášejí žádná zásadní odhalení, ale oceňuje, že se mohl vplížit takzvaně za oponu.
Pro ne zcela zasvěcené obdivovatele legendárního Satchma mohou být překvapivá i zjištění, že byl rovněž talentovaným spisovatelem (napsal dvoje ceněné paměti), dlouhá desetiletí kouřil každý den marihuanu, podváděl všechny čtyři manželky a občas míval záchvaty vzteku. Možná ještě zajímavější je, že opravdovou hvězdu z něho udělal až film. A zejména televize, kde hrál sám sebe. Tato média ho milovala a Armstrong se díky nim dostal do povědomí obyčejných lidí.
„Byl dítětem své, nikoli naší doby. Abychom mu dnes porozuměli, musíme Louise vidět takového, jakým byl. Černochem narozeným na přelomu 19. a 20. století v nejchudší čtvrti New Orleans, jehož na konci života znali a milovali po celém světě,“ napsal Teachout. Satchmovi rozumí dokonale. Jeho kniha rozhodně přispěje k širšímu pochopení jednoho z největších umělců minulého století.
POPS: A LIFE OF LOUIS ARMSTRONG
(Taťka. Život Louise Armstronga)
AUTOR
Terry Teachout
VYDAL
Houghton Mifflin Harcourt 2009
ROZSAH
475 stran
