Prioritou není slučování zpravodajských agentur, ale jejich vyšší efektivita
Česká republika má v současnosti tři zpravodajské služby. Civilní kontrarozvědku – Bezpečnostní informační službu (BIS), kterou řídí vláda. Civilní rozvědku – Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), která naprosto nelogicky spadá do kompetence ministra vnitra. A Vojenské zpravodajství – armádní rozvědku a kontrarozvědku v gesci ministra obrany. V rámci civilní rozvědky a Vojenského zpravodajství navíc působí takzvané rádiorozvědky. Jedno je jisté, současný stav českého zpravodajského systému není dobrý. Služby nepřinášejí kýžený efekt. Systém je přebujelý, spolyká příliš mnoho peněz a práce služeb není dostatečně kontrolována. Politici o tomto problému diskutují mnoho let, ale dosud se nedobrali žádného efektivního společného řešení.
Vnitřní a vnější
„Slučování zpravodajských služeb je naším dlouhodobým cílem. Za současné situace je však nutné zabezpečit ozdravení veřejných financí,“ řekl týdeníku EURO bezpečnostní expert ODS Zdeněk Zajíček. Asi nejčastěji se hovoří o variantě dvou služeb, vnitřní a vnější. V takovém případě by se BIS sloučila s kontrarozvědnou částí armádní agentury. Sloučením vojenské a civilní rozvědky by pak mohla vzniknout jedna národní zpravodajská služba. V rámci slučování vojáků s civilními špióny by se spojily v jednu organizační složku i rádiové části obou služeb.
Nová – sloučená – kontrarozvědka by byla organizačně začleněna pod ministerstvo vnitra a jejího ředitele by jmenovala a odvolávala vláda nebo premiér. „Ředitel by už neměl statut ústavního činitele. Musela by se však vyřešit otázka služebního poměru bývalých pracovníků vojenské kontrarozvědky,“ popisuje tuto alternativu bývalý šéf vojenské tajné služby Andor Šándor. Při vzniku nové kontrarozvědky by v rámci ministerstva obrany zůstala malá část vojenských kontrašpionů, jejichž úkolem by bylo chránit vojska v zahraničí. Karel Randák – bývalý ředitel civilní rozvědky – však v případě začlenění nové kontrarozvědky pod ministerstvo vnitra upozorňuje na možný problém. Tajné služby už v minulosti pod ministerstvo vnitra spadaly. A mnoho lidí má neblahou práci Státní bezpečnosti (StB) podléhající ministrovi vnitra stále v paměti. Randák připomíná i snahy některých ministrů vnitra po roce 1989 využívat podřízených složek k získávání informací k politickému boji.
A co zmiňovaná národní zpravodajská služba – tedy sloučená rozvědka? Tato agentura by působila v rámci ministerstva obrany. Jejího ředitele by také jmenovala a odvolávala vláda nebo premiér. Opět by se však musel vyřešit problém služebních poměrů bývalých zaměstnanců civilní rozvědky, kteří jsou dnes příslušníky Policie ČR. „Od vojenské rozvědky se již dříve oddělilo řízení vojskového průzkumu a v rámci generálního štábu vznikl zpravodajský orgán náčelníka štábu, jenž slouží především ke zpravodajské podpoře vojsk v misích. Měla by však být zachována odborná podřízenost a spolupráce s vojenskou částí nové služby,“ podotýká Šándor.
Čas na inventuru
Systém specializace zpravodajských služeb je v zahraničí různý. Například Nizozemsko má pouze jednu službu, Slovensko tři, Maďarsko pět (civilní kontrarozvědku, civilní rozvědku, vojenskou kontrarozvědku, vojenskou rozvědku a rádiorozvědku) a USA patnáct. „Nizozemská služba je sice jen jedna, ale funguje. Ba co víc, je mnohem konkrétnější a otevřenější při popisu své práce. Stačí porovnat její výroční zprávy s výstupy českých služeb,“ říká Randák.
„Počet služeb není důležitý. Je-li v zemi více služeb, nemůže být monopolizován názor na hodnocení hrozeb a rizik, jež z nich vyplývají. Argument, že jejich činnost je dražší, u nás nic nedokládá,“ říká Šándor. Randák mu oponuje. Tvrdí, že služby mají přebujelé týly, které spolknou více než polovinu částky určené státním rozpočtem na jejich provoz. Například u BIS to pro tento rok představuje téměř 1,215 miliardy korun. „Většina zdrojů připadne na mandatorní výdaje, a proto je na zpravodajskou činnost málo peněz,“ argumentuje někdejší ředitel BIS Jiří Růžek.
Problém také spočívá v posuzování efektivity služeb. Jakou kategorii zvolíme, abychom míru efektivnosti posoudili? Počet a kvalitu informací, počet agentů nebo rozpracovaných případů? U kontrarozvědky by se navíc tato kritéria lišila od rozvědky. „Pokud se například rozvědce podaří získat informaci, která zabrání velkým škodám na životech a majetku země byť jednou za deset let, kdo zpochybní její efektivitu?“ míní Šándor. Exředitel BIS Růžek navrhuje před případnými zásahy do systému zpravodajských agentur provést jejich hloubkovou inventuru. Poslední takový audit se uskutečnil v roce 1999 z podnětu tehdejšího ministra bez portfeje Jaroslava Bašty. A pro služby dopadl – slušně řečeno – velmi nelichotivě. Výsledky auditu proto dodnes patří ve službách k nejutajovanějším dokumentům. Růžek na rozdíl od Šándora říká: „Vládá má dnes šanci učinit totéž. Na zpravodajskou činnost se lze dívat, a proto ji lze měřit. Bude to však vyžadovat určitou odvahu.“
Tajně tajné
Tajné služby se ke své případné reorganizaci veřejně příliš vyjadřovat nechtějí. „Jasnou představu o tom samozřejmě máme. Naše názory, analýzy a připomínky jsou však tématem určeným výhradně k interní odborné diskusi,“ zareagoval na otázky ohledně případné reorganizace zpravodajských agentur mluvčí BIS Jan Šubert. Na toto téma před časem vypracovala analýzu civilní rozvědka ÚZSI, se kterou se týdeník EURO mohl seznámit. Výsledek nepřekvapuje. S výjimkou několika zástupných problémů vévodí zprávě argument, že slučování zpravodajských služeb by nepřineslo kýžený finanční efekt. A navíc by vznikl problém s nutnou změnou mnoha zákonů. Ještě jeden argument je nezpochybnitelný. Každá služba pracuje s odlišnými informačními systémy. Jejich slučování by bylo nákladné, a vůbec by nebylo snadné. „Systém není špatný. Sloučením by se funkčnost služeb nezlepšila. Budou-li dvě, efektivita bude stejná. Problém je totiž v něčem jiném než v počtu tajných služeb státu,“ podotýká Randák.
Týdeník EURO hovořil s lidmi, kteří se dostali k výstupům zpravodajských služeb. Dle nich měly velmi rozdílnou kvalitu. Od profesionálně zpracovaných informací až po do posledního slova opsané články investigativních žurnalistů. Potíže jsou i se stylistikou zpracování informací – některým výstupům jejich adresáti nemohou porozumět. „Problém spočívá v nedostatečném úkolování služeb. V této zemi je nikdo neúkoluje a dostatečně nevyžaduje náležité výstupy,“ doplňuje Randák. S tím souhlasí i Šándor: „Bylo by dobré, aby byl koordinační tým složen z profesionálů a ne jen z lidí dosazených na základě stranického klíče.“ A varovně dodává: „Méně služeb může znamenat – u nás si nejsem jistý – lepší koordinaci a úkolování, a tím vytvářet pocit, že jejich činnost bude lacinější. Hrozí však problém monopolu hodnocení hrozeb či z nich vyplývajících rizik.“ Jiří Růžek tento okruh doplňuje: „Do zákona by se měla dostat povinnost vlády reagovat na podněty tajných služeb.“
Kontrola, kontrola, kontrola
Asi nejpalčivějším a dlouholetým problémem českých tajných služeb je kontrola jejich práce a dodržování zákonů. BIS a vojáky kontrolují politici, civilní rozvědku však vůbec nikdo. Členové kontrolních komisí se nikdy nedostali do takzvaných „živých“ případů, navzdory tomu jsme byli v minulosti svědky několika zneužití informací získaných při této „pitoreskní“ kontrole.
O nezávislém kontrolním orgánu se sice uvažuje delší dobu, ale bez sebemenšího výsledku. „Služby by neměl kontrolovat parlament nebo exekutiva, ale důvěryhodné a respektované osobnosti. Dokážu si představit kontrolní komisi složenou z předsedů soudů, Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního, a zástupců akademické obce,“ dodává bývalý operativec BIS a pozdější ředitel civilní rozvědky ÚZSI Karel Randák.
Diskutabilní peníze
Slovní obrat „není vyloučeno, že…“ se ve sděleních českých tajných služeb vyskytuje často. Peníze používané na jejich závěry jsou proto diskutabilní. „Je proto třeba se podívat na informační zdroje a produkci. Za mnoho let se ve službách nashromáždila spousta balastu, který je živnou půdou pro dezinformační a difamační kampaně,“ upozorňuje bývalý šéf BIS Růžek. A zároveň upozorňuje, že současná práce služeb nepřináší žádný efekt v trestněprávní oblasti. „Nemůžu monitorovat trestnou činnost, a pak nic nedělat. Po dvaceti letech dozrál čas se zeptat, na kolik nás ohrožuje korupce, terorismus, a zvážit, zda službám nedat větší kompetence, ale zároveň zesílit jejich odpovědnost,“ podotýká Růžek. Jako příklad uvádí pravomoci amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) nebo ruské Federální bezpečnostní služby (FSB). Ty mají na rozdíl od českých služeb vyšetřovací kompetence a jimi odhalené případy končí u soudů. „Není možné vytvářet informační fondy, které nikam neústí,“ podotýká Růžek. Potíž je i s lidmi, kteří pro zpravodajské služby pracují. V rámci služeb totiž nefunguje nutná efektivní motivace. „Mnoho potenciálních kandidátů na tuto práci poměry v českých službách demotivují. Proto chybějí mladí, jazykově vybavení a analyticky schopní lidé. Práce v takových poměrech je totiž za krátkou dobu znechutí,“ řekl týdeníku EURO jeden z dlouholetých činných důstojníků českých tajných služeb.
Box:
Mlčení
Týdeník EURO oslovil s podrobnými otázkami ohledně plánované reformy zpravodajských služeb všechny tři vládní strany. Ani po týdnu čekání však žádné odpovědi neobdržel.
