Jedna komise Sarkozymu nestačí

19. 3. 2008

Vedle skupiny Jacquesa Attaliho souběžně plánuje reformu tým Edouarda Balladura

„Bylo skutečně nezbytné vytvořit komisi pod vedením Jacquesa Attaliho, aby bylo možno odhalit překážky hospodářského růstu?“ táže se krátce po jejím jmenování deník Le Monde. Neboť jak podotýká, zdá se být nadevše jasné, že stagnace vyplývá z dlouhodobého podceňování ekonomických pravidel politiky, kteří dávají přednost volebnímu úspěchu před ozdravením země. Nepřímou odpověď přináší souběžné jmenování Balladurovy komise, jež má za úkol připravit radikální reformu státních institucí. Ale její hlavní cíl, centralismus spočívající v posílení prezidentské moci Nicolase Sarkozyho, je v určitém protikladu k liberálním záměrům první komise.

S podporou socialistů

„Sarkozy se baví se socialisty jako kdysi Mitterrand s 'nejhloupější pravicí na světě'. Časy se mění a role také,“ poznamenal k této taktice deník Le Figaro. Jeho strategie po brilantní prezidentské kampani, jež mu umožnila získat hlasy stoupenců Le Penovy extrémní pravice i porazit socialisty, se následně zaměřila na eliminaci levicové opozice. Zejména tím, že nabídl řadu důležitých postů včetně ministerských křesel ve své vládě významným socialistickým funkcionářům. Protože bez jejich podpory by plánované změny ve Francii nebyly pravděpodobně možné kvůli tradičním masovým protestům. Se stejným záměrem jmenoval do čela uvedených komisí osobnosti z protikladných politických táborů. O podpoře ze strany bývalého premiéra Edouarda Balladura, jehož dlouho považoval za svého učitele, pochybovat nemusí. A Jacques Attali, šéf Komise pro liberalizaci francouzského hospodářského růstu, byl vhodným kandidátem ze dvou důvodů. Jednak podobnou funkci zastával coby hlavní poradce bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda - a je tedy dostatečně známým „přeběhlíkem“ do Sarkozyho tábora - a jednak je renomovaným ekonomem, který si pravděpodobně nebude chtít zopakovat neúspěch hospodářské reformy někdejší socialistické vlády. Nicméně půjde o velice obtížný úkol, protože neblahé dědictví předcházejících vlád předpokládá radikální změny, které nebude jednoduché v parlamentu prosadit.

Těžké i pro diktátora

Proto chce Sarkozy s pomocí Balladurovy komise změnit text ústavy, zejména články pět a 20, v nichž je zakotveno, že „vláda určuje a řídí politiku národa“. Požaduje, aby to byl prezident, kdo vytyčuje politiku, a vláda by ji uváděla pouze do praxe. K prosazení ústavních změn je však nutné získat v parlamentu dvoutřetinovou většinu poslanců a senátorů, což předpokládá souhlas socialistů nebo centristů. Avšak socialisté odmítají prezidentský režim na úkor parlamentu, od čehož si Sarkozy slibuje snazší prosazování změn. O jak obtížný úkol jde, naznačuje zpráva 43členné Attaliho komise z ledna tohoto roku. Konstatovala, že více než 54 procent národního bohatství spotřebovávají veřejné náklady. Země se v HDP na jednoho obyvatele propadla za posledních dvacet let z devátého místa na světě na dvacáté. Dramaticky se prohloubil deficit zahraničního obchodu a zadlužení státu vzrostlo z dvaceti na 65 procent HDP, tedy na téměř tisíc miliard eur. „Máme jedno z nejnižších temp růstu mezi vyspělými zeměmi,“ tvrdí Attali. Profesor ekonomie a člen Rady pro ekonomické analýzy Christian Saint-Etienne dokonce tvrdí, že „za posledních 60 let Francie ve srovnání se světem nikdy natolik nezaostávala za ostatními jako nyní“. Zatímco světová ekonomika navzdory finanční krizi, jež zasáhla americké hospodářství v roce 2007, naroste v roce 2008 přibližně o čtyři procenta, Francie pravděpodobně nepřekoná již dva roky stagnující růst ve výši 1,7 procenta. Je proto otázkou, zda 316 Attaliho propozic - v knižní podobě 334 stran - dokáže ekonomiku oživit. I navzdory skutečnosti, že představují ve velké většině liberální zásady směřující ke zvýšení efektivity hospodářského růstu, je třeba překonat některá francouzská specifika. V první řadě „omezit na nezbytnou míru ochranu pracujících“, tedy v praxi také upravit Zákoník práce a vyřešit i nadbytečné překážky při propouštění, aniž by podnikatelé museli platit vysoké odstupné. Protože jak na tento problém upozornil již loni bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, „za daných podmínek se zaměstnavatelé obávají přijímat nové pracovníky a míra nezaměstnanosti je téměř dvojnásobná než v USA“. Vezmeme-li Spojené státy americké jako jeden z významných globálních vlivů, je třeba připomenout, že nejen Francouzi, ale i Evropané mají v průměru o 30 procent nižší produktivitu na jednoho obyvatele. Američan také v průměru pracuje 41 hodin týdně a má dva týdny dovolené. Evropan 38 hodin a přes čtyři týdny dovolené. Na druhé straně nebyl ve Francii hlavní příčinou problémů 35hodinový týden, jak se často zdůrazňuje. Francouzi zdaleka nemají nejkratší pracovní dobu. Na prvním místě jsou Nizozemci, pak Norové, Švédové, Dánové. Ale také neplatí, že „Francie již není zemí s 35hodinovou pracovní dobou“, jak se vyjádřil současný francouzský premiér François Fillon koncem minulého roku. „Francouzi tomu přišli na chuť a Sarkozy místo jednorázového opatření kličkuje, i když riskuje, že vyvolá pohoršení,“ konstatuje Le Monde. Sarkozy ale mate nejen v otázce pracovní doby či ve svých protekcionistických požadavcích vůči EU. Sám požadované liberální reformy částečně zpochybnil hned na počátku svého prezidentského období, když prohlásil: „Trh je velice kompetentní v krátkodobém, ale slepý v dlouhodobém výhledu.“ Přidáme-li k tomu Greenspanovu kritiku Balladura, který dle něho liberální soutěž považuje „za zákon džungle“, lze se připojit k názoru, že toto přesvědčení, jež ve Francii převládá, nebude snadné změnit.

Nereálné a neřešené projekty

Jiné návrhy zase narážejí na tvrdé evropské normy, například plánované snížení daní (Francouzi dosud odváděli státu formou různých poplatků 61 procent svého výdělku, což by se mělo snížit na 50 procent) se dostává do rozporu s cíli Evropské unie, jež požaduje, aby země eurozóny nejpozději v roce 2010 hospodařily s vyrovnanými rozpočty. Sarkozy proto požaduje posunutí termínu o dva roky, neboť daňová reforma, která má oživit ekonomiku, přinese zpočátku méně peněz do státní pokladny. Některé projekty, například návrh na odstranění departementů, jež jsou prezentovány jako nadbytečný mezičlánek mezi radnicemi a regionálními institucemi, mají přinést omezení přebujelé byrokracie a předpokládané snížení veřejných výdajů o jedno procento ročně. Polemiku vyvolává návrh na účinnější využívání sociálních bytů, zejména právo státu vyvlastňovat některé pozemky, aby na nich mohlo být do roku 2010 postaveno 500 tisíc bytů ročně (z toho 120 tisíc sociálních). Naopak s pochopením se setkávají opatření proti neplatičům. Výpovědní lhůty by měly být zkráceny a vliv soudních úředníků rozhodujících o jejich oprávněnosti omezen. Málo řešeným problémem, který se může projevit jako klíčový, je však nedostatek dlouhodobých investic či investorů, přestože se Francie se 60 miliardami investic umístila v roce 2006 na třetím místě na světě za Čínou a USA. Ale jak upozorňuje Stéphane Marchand v ekonomické příloze deníku Le Figaro: „Většinou šlo o nákup podniků. Pouze nepatrná část - asi deset procent - představovala tvorbu nových průmyslových kapacit, stavbu továren, nových pracovních příležitostí a tedy růstu.“

Konec sociálního státu?

Opozice kritizuje, že se komise zabývala hlavně snížením „ceny práce“, ale pominula takzvané „prekérní“ neboli nejisté pracovní smlouvy, v nichž chybí běžné garance vyplývající ze Zákoníku práce či opatření ke zvýšení kupní síly obyvatel. Pouze prý přijala anglosaský model, který bude likvidovat tradiční sociální výhody francouzského státu. Pravice to odmítá a tvrdí, že zvýšení kupní síly nemůže předcházet, ale bude po reformách následovat.

Praporek:
Sarkozy požaduje, aby to byl prezident, kdo vytyčuje politiku, a vláda by ji uváděla pouze do praxe