Zemín Eurozóny ještě do jednoty hodně chybí
Když Evropané o silvestrovské půlnoci odšpuntovali šampaňské, oslavili nejen příchod Nového roku, ale i nové epochy. Se začátkem roku 2002 dvanáct zemí Evropské unie uvedlo do oběhu mince a bankovky eura. Do konce února pak budou staženy národní měny a 300 milionů lidí od Kanárských ostrovů až po tundru na finském severu začne používat stejné platidlo. Hospodářská a měnová unie, připravovaná po deset komplikovaných a rozporuplných let, tím bude oficiálně završena.
Výhody plynoucí ze zavedení fyzické měny do oběhu jsou značné. Při maloobchodních cenách uvedených v jednotné měně se sníží pravděpodobnost toho, že například stejný elektrický spotřebič bude stát v jedné zemi více než v zemi sousední. Eurobankovky a euromince by navíc měly zmírnit nacionalistické cítění mnoha manažerů a politiků, a tím podnítit přeshraniční obchod a fúze.
Je třeba pochválit všechny, kteří celé dlouhé roky dřeli, aby euro mohlo spatřit světlo světa. Jenže milí eurokrati, neříkejte hop, dokud jste nepřeskočili. Ta náročnější část integračního procesu teprve přijde. Zbývá ještě přetavit patnáct národních ekonomik - včetně zbylých tří členů EU, kteří zatím euro nepřijali - do jednoho celku, který dokáže konkurovat Spojeným státům.
Jinými slovy, jednotná měna teď ke svému fungování potřebuje jednotnou ekonomiku. Lobbování už začalo. Podnikoví manažeři si uvědomili, že dokončení mamutího europrojektu zatím není na dosah ruky, a tak podle vlastních slov plánují nátlakovou akci na politiky z národní i evropské úrovně, aby se postarali o zboření viditelných i neviditelných bariér mezi jednotlivými zeměmi. Ty Evropské unii brání stát se jednotným trhem, jakým by měla být. „Regulace a dohled úřadů, zahraniční platební styk, systém udělování státních zakázek - to všechno potřebuje reformu,“ říká Richard Needham, místopředseda představenstva britské firmy Dyson Appliances, která vyrábí bílou techniku.
Pro začátek by bylo dobré sjednotit roztříštěný finanční systém. Ve Skandinávii a zemích Beneluxu již sice k nějakým přeshraničním fúzím došlo, avšak bankovní systémy v hospodářsky největších zemích - v Německu, Francii, Itálii a ve Španělsku - zůstávají oddělené od okolního světa. Když se velké banky z jedné země snaží o akvizice v jiné zemi, úřady daného státu jejich postup tiše zablokují, ačkoli tím očividně porušují předpisy EU. Přesně to se stalo, když se vloni španělská Banco Bilbao Vizcaya Argentaria pokusila o fúzi s italským finančním ústavem UniCredito Italiano.
Současně existují i institucionální bariéry, které brzdí rozvoj jednotného peněžního trhu. Legislativa trhu s cennými papíry stále není sladěna. Až na nápadnou výjimku - trh Euronext, jenž vznikl sloučením belgické, francouzské a holandské burzy - je většina akciových trhů záležitostí jednotlivých států. Navíc existuje celá řada zúčtovacích systémů, takže například německá firma, která nakupuje nebo poprvé vydává akcie v Miláně či Londýně, musí zdolat celou horu předpisů a nařízení. „To vše zvyšuje náklady podnikání a snižuje jeho efektivnost,“ dodává Edzard Reuter, bývalý výkonný ředitel německé firmy DaimlerChrysler.
Nelze však svalovat veškerou vinu jen na regulační úřady a na politiky. Bankéři se naučili využívat slabin nedokonalé unie, a mají-li být ohroženy jejich krátkodobé zájmy, pak v Bruselu často důrazně lobbují proti harmonizaci: Přirozeně chtějí, aby jim místní výhody vydržely co nejdéle. Proto zahraniční platby mezi odběrateli a dodavateli v eurozóně trvají déle - a stojí desetkrát více - než domácí transakce. To zvyšuje náklady spotřebitelům a menším firmám, které chtějí expandovat za hranice a nalézt si nové trhy. Komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein se banky snaží přimět, aby tyto poplatky snížily. V Evropském parlamentu se bude brzy debatovat o zákonu, který by měl zabránit bankám v uplatňování odlišného postupu u domácích a zahraničních peněžních převodů. Očekává se však, že ho bankovní lobby smete ze stolu.
Mezi jednotlivými zeměmi kromě toho existují drobné rozdíly v normách a právních předpisech vztahujících se na jednotlivá odvětví. Po letech marných pokusů se Evropané stále ještě nedohodli na tom, jaký tvar by měla mít elektrická zástrčka a kolik by měla mít kolíků. Pak není divu, že stále nemají jednotný trh s elektřinou. Francie se urputně vzpírá otevírání svého trhu, a přitom státní obr Electricité de France směle proniká, kam jen může. Jiné vlády si ponechávají „zlaté podíly“ v privatizovaných síťových odvětvích, aby zabránily jejich vykoupení zahraničním kapitálem. „Je to skandál,“ říká jeden španělský průmyslník.
Podnikoví manažeři tvrdí, že odlišné účetní standardy, daňové systémy a právní úprava sociálního zabezpečení jsou další překážkou na cestě k jednotnému trhu. „Skutečnost, že zákazníci při nákupu automobilu platí kromě daně z přidané hodnoty ještě další daně, je zásadní problém,“ říká k tomu Louis Schweitzer, ředitel francouzské automobilky Renault. „V některých zemích, jako v Německu nebo ve Francii, se už vedle DPH žádná další daň neplatí. V jiných zemích se další zdanění může pohybovat od nuly do sta procent. Těžko pak můžeme mít všude stejné doporučené ceny.“ To rozčiluje spotřebitele v oblastech zatížených vysokými daněmi, kteří pak stále častěji odmítají místní prodejce a nakupují v zemích, kde jim nabídnou výhodnější podmínky.
Pohyb zboží po Evropě je jedna věc. S pohybem osob to však není o nic jednodušší. Elie Vannier, výkonný ředitel francouzského maloobchodního řetězce s oční optikou GrandVision, se nedávno rozhodl, že vyšle francouzské zaměstnance do Itálie, aby tam připravili půdu pro expanzi firmy. Na první pohled nic složitého. Ovšem když je francouzský občan zaměstnán v zahraničí, musí mít pracovní povolení a nadále musí platit do francouzské pokladny příspěvky důchodového pojištění. GrandVision se proto musel utkat s úředním šimlem. „Tyhle věci jsou tak složité, že si až říkáte, jestli vám to otravování vůbec stojí za to,“ říká Vannier.
Představitelé Evropské komise počítají, že kdyby se jim podařilo z cesty k jednotnému trhu odklidit podobné překážky, ekonomika eurozóny by mohla růst o další jedno procento ročně navíc. Aby se však mohli radovat nad takovým vítězstvím, musejí mít hodně trpělivosti, protože celý proces připomíná spíše biologickou evoluci než sérii několika politických změn. Trvalo například 30 let, než se po nekonečném vyjednávání podařilo schválit předpis, podle něhož mohou firmy v celé zóně působit jako jediný subjekt.
Úsilí o začlenění národních ekonomik do jednoho nadnárodního celku většinou podléhá obstrukcím. Důsledky mohou být absurdní. V roce 2001 nekompromisnost Německa potopila návrh unijního zákona o fúzích a akvizicích, který se dostal na program jednání Evropského parlamentu po dvanácti letech. Bolkestein naříká, že to byl exemplární případ „ekonomického nacionalismu“.
Na jiné frontě se bojuje o Akční plán Evropské komise pro finanční služby. Ten byl vyhlášen v roce 1999 a ukládá státům, aby do roku 2005 uzákonily 42 opatření vedoucích k větší otevřenosti trhu. Zatím se nijak daleko nepokročilo. Dva dny před schůzkou představitelů EU v belgickém Laekenu (14.-15. prosince 2001) předseda komise Romano Prodi vyčinil vládám zemí EU za to, že brzdí vytváření skutečně jednotného trhu. „Zpoždění přijde Evropu draho,“ varoval je.
V Laekenu se nakonec všech patnáct vlád zemí EU shodlo na tom, že přijmou opatření ve snaze vytvořit evropskou ústavu a že navrhnou efektivnější metody rozhodování. Podniky tento drobný krok kupředu vítají, skepse ale zůstává. Pokud trvalo třicet let, než mohl vzniknout podnik s celoevropským statutem, kolik úsilí bude třeba k vytvoření evropské ústavy. Když se podíváme do historie, je až zarážející, že se Evropě podařilo zavést jednotnou měnu až za deset let. Uvedení eurobankovek do oběhu dává naději, že se dočkáme ještě větší harmonizace. Kdo ví? Než vyrostou naše děti, budeme možná v Evropě používat jednu zástrčku, která padne do každé zásuvky.
