Ministerské křeslo čeká na manažera
ODS věděla, proč se brání vzniku krajů. Hejtmani jsou hluční a mocní chlapíci. Za pomoci prezidenta České lékařské komory Davida Ratha se jim podařilo z tradičního podzimního nedostatku peněz ve zdravotnictví udělat prvotřídní krizi. S nepříjemnými důsledky pro ministryni Marii Součkovou, která po tom, co se minulý týden stalo a jak to vláda provedla, už asi funkci nezachrání.
Marie Součková není nejvhodnějším člověkem pro křeslo ministryně zdravotnictví. Není ale ani nejhorší šéfka tohoto problémového resortu. Bohumila Fišera jí dnes David Rath dává za příklad. Přitom největší Fišerovou zásluhou bylo, že za podstatně příznivějších fiskálních podmínek zajistil pro přežívání chorého systému několik miliard korun navíc. A také splnil stranický úkol a donutil ředitele tehdy státních nemocnic, aby zvýšili platy bez dostatečných zdrojů. To se brzy ukázalo jako finanční past.
Marie Součková přišla o podporu lékařů kvůli záměrům redukovat počty a změnit strukturu zdravotnických zařízení. To by se pochopitelně dotklo i lidí v těchto zařízeních pracujících nebo je vlastnících. Od minulého úterý, kdy byla fakticky odsunuta na druhou kolej, se už o redukci a optimalizaci sítě nemluví. V módě je finanční stabilizace, tedy zalepování největších děr. Reforma prý přijde až potom, ale o jejím obsahu zatím nepadlo ani slovo. Bude zajímavé sledovat, do jaké míry přivedla Marii Součkovou do nemilosti neschopnost domluvit se s partnery a do jaké míry názorový konflikt v rodné straně. David Rath se netajil tím, že se prakticky na všechno dívá jinak než Marie Součková. Vladimír Špidla nikdy neřekl, že s ním souhlasí. Ale už to, že se nezastal „své“ ministryně, o něčem svědčí.
To, co bylo dosud ministerstvem zdravotnictví nazýváno reformou, vypadalo zhruba takto: Nemocnicí a dalších zařízení bude méně, ale začnou prosperovat. Lékaři a zdravotníci samozřejmě také. Pacienti sáhnou hlouběji do peněženky, což ale některým zpřístupní nadstandardní služby. Vzhledem k tomu, že drtivou většinu účastníků této hry, v níž jde o život, tvoří pacienti, je prvním úskalím hrozba snížení jejich komfortu. To by při zavedení plateb za návštěvu lékaře, recepty nebo pobyt v nemocnici bylo očividné. Na druhé straně ze Slovenska, kde mají s financováním zdravotnictví ještě větší problémy, takže příplatky už zavedli, přicházejí povzbudivé zprávy. Pacienti si prý začínají nový systém pochvalovat. Alespoň se zkrátily fronty v poliklinikách. Mimoto spoluúčast pacientů ve vyspělé Evropě představuje pětinu až čtvrtinu zdrojů, zatímco v Česku jen asi osm procent. Takže připlácet se bude muset, ať už to sociální demokraté mají ve volebním programu, nebo ne.
Pokud jde o redukci a následnou prosperitu zdravotnických zařízení, radikál by jistě zvolil neomezenou privatizaci. Ta se, dá-li Bůh, snad konat nebude. Existuje totiž podezření, že některé nemocnice jsou na tom tak finančně špatně právě proto, že vlastní atraktivní pozemky a nemovitosti. Ty by privátní vlastník mohl výnosně využít k jiným účelům a zdravotnickou péči omezit na výnosné speciální služby. Na druhé straně přeměna nemocnic na obchodní společnosti, jak to požadují někteří hejtmani, není svatokrádež, ale způsob, jak dostat činnost manažerů pod větší vliv kritérií rentability a efektivnosti. Neexistuje argument, který by potvrzoval, že příspěvková organizace poskytuje lepší zdravotnickou péči než akciová společnost.
Zdravotnictví sice není podnikání jako každé jiné, ale podnikání, poskytování specifické služby, to je. Pokusy Marie Součkové dosáhnout racionality příkazem, směrnicí nebo zákonnou normou jsou z jiného světa a troskotají právem. Jiná věc je snaha zavést nová kritéria úhrady léčebných úkonů, známá pod anglickou zkratkou DRG. O svízelnosti jejich zavádění svědčí skutečnost, že způsobila krach jednání zdravotních pojišťoven s nemocnicemi o výši úhrad zdravotní péče, ačkoliv se pro začátek měla týkat jen pětiny plateb. I to ale koneckonců potvrzuje, že prvořadá není subjektivní vůle, ale objektivní tlak, v tomto případě tlak trhu se zdravotnickými službami.
Marie Součková neumí tyto konfliktní věci prosadit, ale má alespoň odvahu o nich hovořit. Nyní je míč na straně Bohuslava Sobotky, který se těší podstatně většímu politickému vlivu i přízni premiéra. Takže by se kromě uvedených záležitostí mohl třeba pokusit o vyřešení dilematu, že každá reforma také něco stojí. Asi 55 procent pojištěnců dnes představují takzvaní státní pojištěnci, za které platí pojistné stát. To dnes činí zhruba 500 korun, přičemž průměrné náklady na jednoho pojištěnce představují 1300 korun ročně. Už jen tento rozdíl znamená, že se systému každoročně nedostává 4,5 miliardy korun. Přičemž značnou část státních pojištěnců tvoří důchodci, u nichž jsou náklady na zdravotní péči pochopitelně podstatně vyšší.
Největším vítězstvím vychvalovaného Sobotkova pragmatismu by však bylo, kdyby na reformu zdravotnictví angažoval ambiciózního a racionálního manažera, který splní úkol, shrábne odměnu a bez sentimentu potáhne dál. Dost bylo doktorů a politiků. Pokud úkol budoucího vicepremiéra spočívá jen ve vynalézavém hledání zdrojů pro látání největších děr, pak Vladimír Špidla prokazuje svému mimořádně talentovanému chráněnci medvědí službu.
