HUGO ALBRECHT Svitavská továrna na rukavice a koženou konfekci patřila za první republiky k největším v Československu. Jejím zakladatelem byl českoněmecký podnikatel Roman Albrecht, nejvíce ji ale proslavil teprve jeho syn Hugo, který podnik výrazně rozšířil a zmodernizoval.
HUGO ALBRECHT Svitavská továrna na rukavice a koženou konfekci patřila za první republiky k největším v Československu. Jejím zakladatelem byl českoněmecký podnikatel Roman Albrecht, nejvíce ji ale proslavil teprve jeho syn Hugo, který podnik výrazně rozšířil a zmodernizoval.
Svitavsko, zahrnující oblast mezi městy Moravskou Třebovou, Svitavami, Litomyšlí a Poličkou, patřilo v minulosti mezi středně významné průmyslové regiony.Počátek rozvoje řemesel a živností se zde datuje do 16. století, přičemž charakteristickým se pro oblast brzy stalo soukenictví. Změna přišla až po třicetileté válce v polovině 17. století, kdy se drobné hospodaření dostalo do krize a vzrostl význam měst. Soukenictví se soustředilo hlavně v Poličce a Litomyšli, zatímco ve Svitavách a Moravské Třebové se začalo rozvíjet tkalcovství.
Koncem 18. století vešla v platnost nová nařízení, vedoucí k hospodářskému růstu. Došlo k napojení na železniční dráhu, Svitavy se staly významným dopravním uzlem a v regionu vyrostly první průmyslové podniky.
SÁZKA NA JEMNOST
Příznivého podnikatelského prostředí ve Svitavách využil i českoněmecký podnikatel Roman Albrecht. Vyučil se jirchářem (zpracovatelem kůží) a kolem roku 1830 si ve městě otevřel vlastní jirchářskou dílnu.
Začátky nebyly vůbec snadné, protože Albrecht neměl s podnikáním žádné zkušenosti. Po několika letech se ale začal specializovat na vydělávání kůží pro jemné rukavičky „glazé“. Používal především hlazené usně z jehněčiny a kůzlečiny, se kterými slavil velký úspěch.
Dílničku tak mohl již kolem roku 1849 rozšířit na menší továrnu, která se stala základem pozdější velké manufaktury na výrobu kožené konfekce, dámských klobouků, rukavic a kožených doplňků. Roman Albrecht se na jejím řízení podílel až do roku 1887, kdy celý podnik předal synu Hugovi.
NĚMECKÝ „HŘEBEC“
Hugo Albrecht patřil k nejvýznamnějším osobnostem německých Svitav. V roce 1887, kdy přebíral otcův podnik, založil ve městě také místní organizaci Severomoravského spolku a působil ve funkci předsedy školské sekce německého Hřebečska (jazykového sdružení, působícího na hranicích Čech a Moravy). V roce 1896 byl zvolen do svitavské obecní rady a proslavil se zejména jako sociální a zdravotní zákonodárce. Kromě toho byl ale také neúprosným obhájcem práv Němců v českých zemích a často zastával razantní protičeské postoje.
Podnikatelsky se mu dařilo velmi dobře. Otcův podnik, který nyní nesl název Roman Albrecht und Sohn (zkráceně Ralson), dokázal postupně zmodernizovat a výrazně rozšířit. Specializoval se přitom hlavně na výrobu kvalitní leštěné kůže, jejíž produkci neustále zvyšoval. Roku 1896 instaloval do továrny také první parní stroj, čímž došlo k přechodu na moderní velkovýrobu.
RALSON MÍŘÍ DO SVĚTA
Po otcově smrti v roce 1900 se stal jediným majitelem podniku, který byl již tehdy známý po celé rakousko-uherské monarchii. V továrně pracovalo více než sto dělníků a jejich počet nadále rostl.
Neustálou modernizací se výroba dále zlepšovala a ještě do první světové války se závod rozšířil také o vlastní výrobu konfekce. Provozy byly plně mechanizovány a k osvětlení se brzy začal používat elektrický proud.
Hugo Albrecht mohl být se svou prací právem spokojen. Kožené zboží značky Ralson postupně pronikalo i na zahraniční trhy a na počátku 20. století se úspěšně vyváželo do Velké Británie, Spojených států, Švédska či Švýcarska.
BRUNO ZAHUBITEL Po Hugově smrti v roce 1920 převzal podnik jeho syn Bruno, který úspěšně pokračoval v otcově podnikání. Roku 1928 pracovalo v továrně již 360 lidí - 160 dělníků v jirchárně a 200 pracovníků v konfekci. Jehněčí a skopová kůže se přitom nově dovážela také z Balkánu, Turecka, Řecka, Bulharska či Ruska.
Po bouřlivé konjunktuře přišla roku 1929 celosvětová hospodářská krize, která do Česka sice dorazila o něco později, avšak s ještě větší razancí. Průvodní krizové jevy -nízké platy a vysoká nezaměstnanost -se nevyhnuly ani Svitavám a Bruno Albrecht byl roku 1930 nucen vyhlásit úpadek.
Zlí jazykové přitom tvrdili, že značný podíl na bankrotu má také neukázněný a rozmařilý život Bruna a jeho ženy. Zřejmě nebyli daleko od pravdy, protože Bruno se hned roku 1930 s manželkou rozvedl a odcestoval do Mexika.
Brunova bývalá žena Pavla se sice zkrachovalý podnik pokoušela ještě oživit, pronájem Otto Beutlerovi z Prahy ale kýžený efekt nepřinesl. Továrna poté připadla svitavské spořitelně, která část budov pronajímala k různým účelům.
NEPODAŘENÁ OBNOVA
O obnovení původní výroby se sice snažilo hned několik zájemců, podařilo se to ale teprve roku 1939 karlovarskému podnikateli B. Zenkrovi. Kožené zboží vyráběl v omezené míře do konce druhé světové války, již roku 1945 ale do továrny vstoupila Rudá armáda a vedení podniku se ujalo město.
Provoz byl ve značně zuboženém stavu, chyběly suroviny i stroje a výroba se rozbíhala jen velmi pomalu. Roku 1947 se začalo plánovat přičlenění jirchárny k Československým závodům gumárenským a kožedělným. K převodu ale nakonec nedošlo a výroba rukavic ve Svitavách roku 1950 definitivně skončila.
Budovu bývalé jirchárny získal roku 1954 národní podnik TOS Svitavy, který sem přesunul část své výroby strojů. Těsně před revolucí v roce 1989 však budovy přestaly podniku vyhovovat a plánovala se jejich rozsáhlá modernizace. K té nakonec z pochopitelných důvodů nedošlo a roku 1997 se někdejší výrobní haly firmy Ralson změnily v autosalon a nové nákupní středisko.
| HUGO ALBRECHT (1862-1920) Českoněmecký podnikatel Hugo Albrecht se narodil 28. března 1862 ve Svitavách (tehdy nazývaných Zwittau). Po ukončení měšťanské školy absolvoval obchodní akademii a jakmile splnil povinnou vojenskou službu, nastoupil roku 1887 do otcovy firmy. Původní malou továrnu na výrobu koženého zboží postupně rozšířil a zmodernizoval. Roku 1896 nainstaloval do podniku první parní stroj a přešel na velkovýrobu. Do továrny zavedl elektrický proud a závod obohatil také o vlastní výrobu konfekce. Kromě podnikání se věnoval i řadě společenských a politických aktivit. Byl členem obecního zastupitelstva města Svitavy, předsedou okresní nemocenské pokladny, místopředsedou Německo-moravského pěveckého spolku a poslancem zemského sněmu. Horlivě obhajoval německá práva a roku 1918 byl předsedou německé národní rady ve Svitavách, která usilovala o připojení oblasti k Německu. Zemřel 7. srpna 1920 ve věku padesáti osmi let. |
Prameny: Historie a současnost podnikání na Svitavsku, Historická encyklopedie podnikatelů, město Svitavy
