Návrh celoevropského regulátora nerespektuje princip rovnováhy pravomocí a odpovědnosti
Dosavadní krizový vývoj odhalil nedostatky v regulační a dohledové oblasti finančního trhu. Politiky láká přicházet se sliby a plány, dle nichž pomocí nové a větší regulace a přísnějšího dohledu v budoucnu podobným krizím zabrání. Z některých evropských států se dokonce ozývá volání po vytvoření centrálního evropského regulátora. U všech takových návrhů by však měly být brány v potaz jejich důsledky. „Regulačnímu nadšení“, které se nyní šíří světem, není jednoduché čelit. Na české straně se alespoň snažíme zamezit největším škodám v oblasti budoucího uspořádání a míry regulace finančního trhu a dohledu nad ním.
Chybí kritéria
Návrhy na založení celoevropského centrálního regulátora nerespektují základní princip rovnováhy mezi mírou pravomocí a odpovědnosti. Porušením tohoto principu, předáním pravomocí, by byla jednostranně posílena nadnárodní instituce – pravděpodobně Evropská komise. Odpovědnost by však zůstala národním regulátorům. To je nepřípustné.
Proto je nutné hlasitě připomínat a obhajovat princip, dle nějž má dohlížet ten, kdo má nejen pravomoci, ale i odpovědnost. Na úzkostlivé dodržování tohoto principu musíme dbát zejména proto, že nelze přesunout pravomoci dohlížení z míst, kde se regulátor zodpovídá svému daňovému poplatníkovi, který pečlivě sleduje jeho chování a zároveň i hradí jeho chyby, tam, kde žádný takový plátce není. Je nutné připomenout, že nejen v EU, ale i v eurozóně je institucionální uspořádání založené výhradně na národní odpovědnosti za fiskální vývoj – tedy že neexistuje žádná společná fiskální politika, žádný euroobčan a europoplatník. Navrhované změny regulace proto musejí plně respektovat povinnost financovat škody způsobené případným selháním dohledu v závislosti na principu odpovědnosti.
V nových návrzích nadnárodního uspořádání regulace a dohledu však chybí jasná a konsenzuální kritéria pro sdílení nákladů v závislosti na míře odpovědnosti. Proto hrozí, že vznikem nového nadnárodního regulačního úřadu nastane asymetrie mezi pravomocemi a odpovědností s potenciálními negativními fiskálními důsledky. Toto uspořádání obsahuje prvky morálního hazardu a přináší víc problémů než řešení.
Národní konsolidace
Shoda panuje v tom, že se na současné finanční krizi podepsaly i nedostatky dohledu. Ve výčtu nedostatků však obvykle zaniká, že jednou z příčin krize byla i roztříštěnost dohledových aktivit na národní úrovni. Komplikované finanční produkty často zkreslovaly skutečnou výši rizikové prémie, čímž zamlžily vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Regulační ani dohledová praxe na to bohužel nezareagovala. Například na americký bankovní a kapitálový trh se dohlíží odděleně.
Právě roztříštěnost dohledových aktivit a nejednotné sledování aktérů finančního trhu při tvorbě krizové situace – od poskytování nadstandardních hypoték přes jejich vyvedení z bilancí příslušných bank až po vytvoření a obchodování s finančními deriváty – usnadnily vznik současné krize. Provázanost jednotlivých aktérů finančního trhu se v rámci roztříštěného dohledu vytratila. V zemi, ve které by existoval jednotný dohled nad celým finančním trhem, by určitě byl dříve odhalen slabý článek řetězce. Zjednodušeně lze říct, že Evropa dnes doplácí na nedostatečný a roztříštěný dohled v USA.
Chybný přístup
Současné evropské návrhy nové regulace a dohledu jsou však bohužel stále založeny na odvětvovém přístupu, jenž odděluje dohled nad bankovnictvím, pojišťovnictvím a kapitálovými trhy. Předpokládá se mezi nimi pouze intenzivnější kooperace a výměna informací.
Řešení současného problému regulace a dohledu rozhodně nespočívá ve vytvoření nadnárodního regulátora, ale ve sjednocení postupů dohledu na národní úrovni. Neefektivní odvětvová roztříštěnost dohledu nad finančním trhem se v případě, kdy je třeba zajistit rychlou, koordinovanou a účinnou akci, stává skutečným problémem. Finanční trh je jen jeden a případné problémy v jednom odvětví se mohou rychle přelít do jiných. Proto by se mělo nejprve docílit efektivního konsolidovaného dohledu na úrovni jednotlivých zemí. Bylo by ideální, kdyby se takový konsolidovaný dohled soustředil v nezávislé centrální bance. Protože při jakémkoli institucionálním uspořádání platí, že funkce věřitele poslední instance a odpovědnost za finanční stabilitu náleží centrální bance, ať už je, či není pověřena dohledem. Propojení péče o finanční stabilitu a funkce věřitele poslední instance na jedné straně s regulací a na druhé s dohledem nad celým finančním trhem má významné přednosti jak z hlediska rozhodování v krizových situacích, tak monitorování finanční stability a podnětů pro vlastní měnovou politiku.
Řešení
Plány na novou regulaci a dohled by měly respektovat historické odlišnosti a specifika národních finančních trhů. I v oblasti regulace a dohledu totiž platí, že „jedna nadnárodní velikost všem nepadne“. Klíčem k řešení současné situace tedy není sjednocení dohledových aktivit v rámci určitého segmentu finančního trhu ve všech zemích, nýbrž jejich sjednocení v rámci národní ekonomiky ve všech segmentech finančního trhu. I v oblasti regulace a dohledu platí, že méně je někdy více. A že zbrklé nadnárodní řešení může napáchat více škody než užitku.
Východisko
Řešení současného problému regulace a dohledu nespočívá ve vytvoření nadnárodního regulátora.
Spíše by se měly sjednotit postupy dohledu na národní úrovni.
Finanční trh je jen jeden a případné problémy v jednom odvětví se mohou rychle přelít do jiných.
Proto by se mělo nejprve docílit efektivního konsolidovaného dohledu na úrovni jednotlivých zemí.
Ideální by bylo, kdyby se takový konsolidovaný dohled soustředil v nezávislé centrální bance.
Trendy
Plány na novou regulaci a dohled by měly respektovat historické odlišnosti a specifika národních finančních trhů.
Klíčem k řešení současné situace není sjednocení dohledových aktivit v rámci určitého segmentu finančního trhu ve všech zemích.
Řešením je jejich sjednocení v rámci národní ekonomiky ve všech segmentech finančního trhu.
