Michelle Bacheletová chce ve vládě stejný počet žen a mužů
Celosvětová pře o Augusta Pinocheta ještě neskončila a nedočkavé Chile nabízí další téma: kvóty na zastoupení žen v politice. Jihoamerická země, která podle znalců ovládne vinařské 21. století, si zvolila prezidentku, mezi jejíž témata patří sexuální rovnováha. „V mém kabinetu,“ řekla lékařka zaměřená na pediatrii a matka tří dětí Michelle Bacheletová médiím, „zasedne stejný počet mužů a žen.“
Tento spíše mediální chyták, kvůli němuž se přou komentátoři dokonce i v Česku, ovšem poněkud zastiňuje hlubší význam chilské prezidentské volby. „Zosobňuji snad všechny hříchy, které člověk může mít,“ tropila si Michelle Bacheletová legraci sama ze sebe poté, co získala třiapadesát procent hlasů: „Jsem žena, jsem socialistka, jsem rozvedená, jsem agnostička a ještě ke všemu mám nadváhu.“
Bez legrace, všechna tato slova poukazují na skutečnost, že se v šestnáctimilionovém konzervativním Chile, jehož 70 procent obyvatel se hlásí ke katolicismu a patnáct procent k evangelickým církvím, opravdu cosi děje. V zemi, zvyklé na patriarchální společnost, jíž dominují muži, v zemi, která uzákonila rozvody teprve v roce 2004 a potraty stále ponechává ilegální, by tato čtyřiapadesátiletá žena neměla mít vůbec žádnou šanci. Jenže i v Chile se pod konzervativní slupkou žije normální, „moderní“ život: více než polovina všech dětí se rodí mimo manželství, třetinu domácností vedou ženy a „machismo“ se stává pojmem stále více nekorektním.
„Michelle Bacheletová je jako jedna z nás,“ zněly často citace chilských žen, oslovených světovými médii. Tato věta ovšem nemá pouze „sociologický“ rozměr. Kandidátka středolevé vládní koalice symbolizuje vlastním životním osudem také politickou minulost Chile a utrpení, jež museli snášet Pinochetovi odpůrci. Těžko soudit, co bylo pro vítězství první chilské ženy-prezidentky důležitější. Skutečnost, že se Michelle Bacheletová řadí mezi oběti vojenského režimu, byla ale jistě pro voliče velmi podstatná.
Generálova dcera.
Nová chilská prezidentka se narodila v září 1951 v Santiagu jako druhé dítě důstojníka chilského letectva. Kariéra otce, jenž to časem dotáhl až na generála, znamenala pro dceřino dětství dvě základní věci: život v poměrně omezeném prostoru vojenských základen, svázaných přísnými pravidly, a časté stěhování. Přinejmenším jedna z otcových štací ovšem přinesla Michelle, jež se celým jménem jmenuje Verónica Michelle Bacheletová Jeriaová, výhodu na celý život. Roku 1962 se Alberto Bachelet Martínez stal vojenským přidělencem na chilské ambasádě ve Washingtonu a od té doby je Michelle Bacheletová schopna mluvit plynně anglicky.
Pobyt ve Spojených státech na počátku šedesátých let ovšem znamenal pro Michelle víc než jen získanou jazykovou dovednost. Deník International Herald Tribune cituje její bývalé spolužáky a přátele, kteří tvrdí, že - v té době pubertální - generálovu dceru šokovala rasová segregace a vražda Johna F. Kennedyho natolik, že se začala zajímat o světové dění a nechala se ovlivnit „myšlenkami beatové generace“ a jejími projevy od Beatles až po debaty o Vietnamské válce a pařížských studentských bouřích. Zřejmě to bude pravda, neboť když se celá rodina vrátila v roce 1963 do Chile, Michelle kromě jiného utvořila spolu se sestřenicí Alicií Galdamesovou folkové duo, v jehož repertoáru se objevily především songy Joan Baezové a Boba Dylana.
Na lékařské fakultě v Santiagu začala pozdější chilská prezidentka studovat ve stejný rok, kdy se k moci dostal levicový politik Salvador Allende. Podle pamětníků byla studentkou pilnou, sebevědomou a zodpovědnou. „Přesto měla schopnost obrovské empatie ke komukoli, ať už politicky věřil černé nebo bílé,“ vzpomíná spolužačka Gladys Cuevasová. Přihlédneme-li k tomu, že čas Allendovy vlády proměnil Chile v jednu z nejpolarizovanějších společností vůbec, byla to schopnost odvážná.
Politická průprava.
Ostatně, podobně se dá mluvit i o Michellině otci. Jelikož se řadil mezi generály umírněné, svěřila mu Allendova vláda distribuci potravin, kterých bylo nedostatek. Alberto Bachelet Martínez se ve své roli dostal do těsné blízkosti socialistů a levičáků, což mu po Pinochetově převratu z 11. září 1973 ublížilo. Jelikož neodešel do exilu, agenti chilské vojenské tajné služby DINA jej brzy zatkli a několik měsíců mučili. Někdejší generál letectva zemřel ve vězení v březnu 1974, oficiálně na infarkt.
Otec ale nebyl jediným blízkým, koho Michell Bacheletová po Pinochetově převratu ztratila. Mučení podlehl i její snoubenec a řada spolužáků. Ostatně, blízko smrti měla i ona sama a její matka. Vojenská policie je držela v nechvalně proslulé Ville Grimaldi, kde podstoupily výslechy s bitím a psychickým mučením. Nakonec ale byly v roce 1975 propuštěny a bylo jim umožněno odejít do australského exilu, kde žil Michellin starší bratr Alberto.
Ačkoli měla být ještě studentkou, doba se pro Michelle Bacheletovou stala „politickou“ a v jistém smyslu i černo-bílou. Proto si budoucí politička Austrálie příliš neužila. Chilská socialistická strana generálovu dceru požádala, aby se podílela na kampani proti Pinochetově diktatuře v Evropě. Přestěhovala se tedy do NDR a tato komunistická země jí umožnila celou řadu věcí: nejenže zde mohla pracovat ve prospěch „prochilské solidarity“, ale také zde na Humboldtově univerzitě studovala medicínu a našla si zde i manžela Jorge Dávalose (s tímto chilským architektem – exulantem má dvě děti; rozvedli se na počátku osmdesátých let).
Jak se ale po několika letech ukázalo, chilský režim nehodlal některé exulanty ponechat ve světě navždy. Matka s dcerou získaly povolení k návratu v roce 1979 a okamžitě je využily. Pravda, doba stále nebyla pro jméno „Bachelet“ příznivá. Ačkoli Michelle v Chile dokončila studia medicíny, nedařilo se jí sehnat práci. Nakonec ji však zaměstnala klinika financovaná ze Švédska, v níž se budoucí prezidentka věnovala obětem mučení a politických represí. V Chile tak zůstala až do konce Pinochetovy éry v roce 1990.
Čas jinakosti.
Samozřejmě že na aktivní politickou dráhu mohla Michelle Bacheletová pomýšlet až poté, co v její zemi začala vládnou středolevá koalice. Její angažmá ale nepřišlo po volebním roce 1990 nijak náhle. Nejprve se v roce 1994 stala poradkyní ministra zdravotnictví a pak se začala věnovat otázkám národní bezpečnosti. Otcovo dědictví ve formě fascinace vojenskými záležitostmi ji tak podruhé přivedlo do Spojených států, když se v roce 1997 zapsala na Inter-Americký Obranný Institut ve Washingtonu. Podle svědků jejích studií zde Michelle excelovala a její skutečná politická kariéra se pomalu mohla rozvinout.
Politický osud Michelle Bacheletové je úzce spojený s prezidentem Ricardem Lagosem. Tento levicový politik uspěl ve volbách před šesti lety (stal se tak prvním levicovým prezidentem Chile od dob Salvadora Allendeho) a letošní vítězce prezidentských voleb věřil. Když ji v roce 2000 jmenoval ministryní zdravotnictví, nebylo to ještě nic divného. Když z ní ale o dva roky později učinil první ženu – ministryni obrany v dějinách země, zřejmě tím v chilské politice nastartoval čas „jinakostí“.
S jakým programem Michelle Bacheletová vyhrála letošní prezidentské volby? Tato žena, které se po rozvodu narodila ještě dcera Sofía s lékařem, kterého si nikdy nevzala a s nímž již nežije?
Její plány se týkají především zdravotnictví, školství a sociálních záležitostí vůbec. Financovat je hodlá z výnosů, kterých si Chile užívá v čase rekordních cen coby největší světový vývozce mědi.
A někdejší diktátor Pinochet? Prezidentka, jejíž styl vedení je podle odborníků spíše „emotivní, neformální a spolupracující“, zatím svým spoluobčanům neodpověděla na otázku, co by učinila, kdyby Augusto Pinochet zemřel. Umožnila by mu státní pohřeb? Ačkoli se to nezdá, Michelle Bacheletová může svou odpovědí na tuto otázku navěky definovat povahu svého prezidentství.
