Série článků navrhujících alternativní pohled na ekonomický růst České republiky vyšla letos v časopise Ekonom. Zpochybňovaly měření růstu HDP, spolehlivost deflátorů HDP (zejména u vývozu), vliv reálných směnných relací a tempo sbližování Česka s eurozónou. Návrhy na „přepočítání HDP“ vycházely z názoru, že reálný růst je v České republice podhodnocen, protože nedostatečně odráží růst kvality. Cesty k nápravě údajně vedou přes „eurové vyjádření“ ekonomického růstu.
Ve stejném duchu se nesl i příspěvek Petra Sklenáře Pozor, nemíchat! (EURO 45/2004). Autor píše, že mezi roky 1997 až 2003 rostla česká ekonomika v průměru o 1,5 procenta ročně, zatímco Eurozóna jen o 2,1 procenta. Závěr, že bohatou Evropu nedoháníme, však považuje za klamný, protože nebere v úvahu kurz. Autor navrhuje „převést české nominální HDP pomocí směnného kurzu na eura a poté ho očistit o inflaci eurové cenové hladiny. Po těchto úpravách vychází, že česká ekonomika v eurech dosahovala v letech 1997 až 2003 průměrného růstu šest procent“. Eurozónu tedy Česko rychle dohánělo.
Růst v eurovém vyjádření?
Myšlenka měřit růst české ekonomiky „v eurovém vyjádření“ a vyvozovat z toho tempo dohánění není tak úplně nová. Její přijetí bez hlubší argumentace je však problematické. Ne nadarmo je jediným obecně přijímaným oceněním pro mezinárodní srovnávání ekonomických úrovní takzvaná parita kupní síly. Bylo by jistě jednodušší vyjádřit úroveň všech světových ekonomik přepočtem do jedné měny – například dolaru – v běžném nominálním kurzu, a v tomto přepočtu pak vyjadřovat a srovnávat i jejich růst (po očištění o dolarovou inflaci).
Není překvapením, že propočet přes běžná eura, s očištěním o „eurovou“ inflaci, udává vyšší tempo růstu české ekonomiky. Zahrnuje totiž do hospodářského růstu i to, co se standardní statistické metody snaží vyloučit. Tedy část domácí inflace (inflační diferenciál - rozdíl mezi domácí inflací a inflací v eurozóně) a vliv změn nominálního měnového kurzu. Tempo růstu „v eurovém vyjádření“ obsahuje kromě reálného růstu také přínos reálného zhodnocení koruny. Není standardním ukazatelem reálného růstu, je to jinak definovaná veličina. Tím nechceme popírat, že nám i reálné zhodnocování může o vývoji české ekonomiky něco významného sdělit.
Reálné zhodnocování.
Musí však jít o dlouhodobější reálné zhodnocování, a kromě toho je třeba argumentaci obohatit o vývoj obchodní bilance. Proces dohánění může být signalizován jedině takovým reálným zhodnocováním, které je udržitelné – které nesnižuje konkurenceschopnost a nevede k výraznému zhoršování vnější rovnováhy ekonomiky. I potom zůstává otázkou, nakolik můžeme reálné posilování měny dávat do souvislosti s reálným růstem.
Reálné zhodnocování koruny probíhá buď cestou vyšší domácí inflace, nebo nominálním zhodnocováním kurzu – v realitě kombinací obojího. Samo o sobě nezvyšuje fyzický objem HDP v tunách a kusech, zvyšuje ale jeho „eurovou hodnotu“. Stejný počet „našich“ tun a kusů bychom mohli vyměnit za stále větší počet „zahraničních“ tun a kusů. To se zcela reálně projevuje v zahraničním obchodě Česka. Zatímco dovoz roste „fyzicky“, vývoz stále více roste spíše „cenově“ – jeho stejný fyzický objem má v zahraničí (v eurech) vyšší hodnotu. K „zaplacení“ našich dovozů postačuje relativně menší fyzický objem vývozu. Reálné zhodnocování koruny tak zvyšuje naše bohatství. Ztěžuje ovšem život vývozcům, kteří musejí umět prodat zboží stále dráže (nebo zvyšovat produktivitu a snižovat jednotkové náklady, protože při stejné „eurové“ ceně dostanou v korunách méně). Vývoj cen vývozu nasvědčuje tomu, že se prodej za rostoucí ceny českým vývozcům daří.
Růst kvality.
Musíme se ptát, proč si zahraničí zdražování českého zboží nechá líbit. Neboli proč je reálné zhodnocování koruny dlouhodobě udržitelné. Vysvětlením může být růst kvality, a to kvality subjektivně vnímané zahraničním zákazníkem. Ten musí mít pocit, že kvalita opravňuje vyšší cenu a je jedno, zda se zlepšily měřitelné parametry kvality, nebo zboží prostě již přestalo být považováno za „šunt z východu“. Růst kvality ale není jediným vysvětlením. Může jít také o lepší přizpůsobení struktury vývozu zahraniční poptávce nebo změnu zahraničních cenových relací. Vliv může mít i to, že se zahraniční zákazník cítí být bohatší a vyšší cena našeho zboží mu tolik nevadí (například když vzroste hodnota akcií, nemovitostí nebo jiného jeho majetku). Celková zahraniční poptávka, a tím i tolerance k růstu českých exportních cen, se může měnit i z mnoha dalších důvodů.
Nikdy přesně nevíme, nakolik je reálné zhodnocování koruny důkazem růstu kvality vyváženého zboží. Je to ten nejpravděpodobnější faktor, ale nemusí být jediný. Tato nejistota má přímé důsledky pro korektnost návrhů na „upřesňování“ růstu HDP, které se opírají o předpoklad nezachyceného růstu kvality. Je nesporné, že růst kvality by se měl započítat jako součást reálného růstu, místo toho se jeho část maskuje jako růst cen. Lze to nazvat fiktivní inflací. Nebezpečí zkreslení je větší při rychlejším růstu kvality a častých výrobkových inovacích. Neumíme o růst kvality dokonale očistit cenové indexy, včetně deflátorů HDP. Navrhované alternativní propočty však bohužel též nejsou korektním řešením.
Alternativní propočty.
Jedním z návrhů je vyjadřovat vývoz ve „stálých eurových cenách“, a tak překlenout nedostatky standardních deflátorů vývozu. Tím se však bez důkazů předpokládá, že celý rozdíl mezi růstem vývozních cen a inflací v eurozóně je odrazem růstu kvality našeho exportu. Potřeba více brát ohled na růst kvality zde jistě je, deflátor vývozu může být nadsazený.
Podobně je to s vlivem reálných směnných relací na HDP. Zlepšující se reálné směnné relace České republiky, kdy vývozní ceny rostou rychleji než dovozní, způsobují, že čistý vývoz ve stálých cenách je stále více záporný. To „ukrajuje“ z celkového reálného růstu HDP. Otázka je, nakolik je tím růst reálného HDP systematicky podhodnocen. K podhodnocení dochází, pokud je deflátor vývozu nedostatečně očištěn o růst kvality. Cenový vývoj exportu jistě může svědčit o růstu kvality, ale také například o vlivu změny struktury zahraničního obchodu a struktury světových cen. Jednoduché „přepočítávání“, kdy vývoz oceníme v eurových cenách očištěných o inflaci v eurozóně, má i zde své problémy.
Z předpokládaného růstu kvality vývozu také nemůžeme automaticky usuzovat na růst kvality celého HDP, což bychom fakticky dělali při počítání růstu HDP v eurovém vyjádření. Čistým přístupem bohužel není ani uplatnit eurové vyjádření na obchodovatelný sektor ekonomiky. V těchto případech bychom přičítali k standardně vyčíslenému reálnému růstu HDP ještě celý vliv reálného zhodnocení koruny, v přesvědčení, že přičítáme nezachycený růst kvality. Reálné zhodnocení ale neodráží jen kvalitu, může být „zašpiněno“ mnohými dalšími vlivy, které s naším růstem nesouvisejí.
Na základě „eurového vyjádření růstu nelze ani jednoduše vyvozovat dohánění eurozóny českou ekonomikou. Sčítali bychom dohromady výsledky dvou odlišných procesů. Za prvé je to růst naší relativní ekonomické úrovně vůči průměru eurozóny (standardně oceněný v paritě kupní síly). Za druhé reálné zhodnocování koruny, které naopak představuje růst naší relativní cenové úrovně. Oba procesy, růst relativní ekonomické úrovně a růst relativní cenové úrovně, v případě České republiky probíhají ruku v ruce a oba jsou signálem dohánění. Nelze je však sčítat jako jablka a hrušky.
Standardní ukazatele.
S jistotou můžeme říci jen to, že správné zachycování růstu kvality, jakožto součásti reálného růstu, je u dohánějící a vysoce otevřené ekonomiky typu české palčivějším problémem. Tomu by měla odpovídat i pozornost, kterou Český statistický úřad (ČSÚ) musí věnovat očišťování cenových indexů (deflátorů HDP) o vliv růstu kvality tak, aby podcenění reálného růstu bylo co nejmenší. Dokonalá metoda zatím neexistuje, v USA nebo v eurozóně je fiktivní inflace v cenových indexech odhadována na jeden až dva procentní body, v Česku to může být více. Asi by pomohla i větší transparentnost, pokud jde o metodiku propočtů deflátorů, i častější diskuse s odbornou veřejností o tom, jak máme standardní ukazatele ve specifických podmínkách české ekonomiky interpretovat. Nemůže to však znamenat, že ČSÚ by měl začít počítat růst HDP jinak, než na základě mezinárodních standardů (to by nám naše mezinárodní závazky ani nedovolily).
Smiřme se s faktem, že vývoj ekonomiky a jejího bohatství nestačí posuzovat dle jednoho souborného čísla. Namísto alternativních propočtů HDP je třeba brát vedle HDP v úvahu ještě další ukazatele. Právě reálné zhodnocování koruny může být dalším významným signálem růstu bohatství české ekonomiky. Pokud je ovšem dlouhodobé a udržitelné, takže neohrožuje naši vnější rovnováhu. Pak nepochybně ukazuje i na zlepšování našeho postavení v mezinárodním kontextu. Tento signál byl analytiky často přehlížen, a měl by se dostat více do centra pozornosti.
Je plně na místě upozorňovat na to, že vývoj české ekonomiky v uplynulých deseti až patnácti letech byl úspěšnější, než se dá usuzovat z údajů o růstu HDP. Jde nejen o nezachycený růst kvality zboží, ale také o zásadní strukturální přerod ekonomiky, o její celkovou modernizaci a lepší zapojení do světové ekonomiky. To vše svědčí o tom, že přes poměrně skromná čísla o růstu HDP úspěšně doháníme vyspělejší ekonomiky. I přesto, že pro dohánění, definované jako růst naší relativní ekonomické úrovně, musíme dále používat standardní mezinárodně uznávané propočty na bázi parity kupní síly, se všemi jejich slabinami. Definice relativní ekonomické úrovně, stejně jako definice reálného růstu HDP, se kvůli České republice zcela jistě nebudou měnit. Změnit se může záběr našeho pohledu.
