Lemmy Kilmister nebyl výjimečně bohatý, úspěšný nebo inovativní. Ale podle měřítek, která si stanovil on sám, byl hrdinou
Pro ty, kdo ho v plné slávě nepamatují: představte si, že vezmete Oldu Říhu, dáte mu do ruky baskytaru, napumpujete do něho kyblík steroidů a celé to zrychlíte tak na čtyřnásobek. Namísto Katapultu dostanete anglickou kapelu Motörhead a v pozici svérázného frontmana namísto Říhy uvidíte Lemmyho Kilmistera (24. prosince 1945 – 28. prosince 2015).
Je to jednoduchý recept, což je jedině v pořádku, protože jednoduchost byla leitmotivem Kilmisterova života ve studiu, na pódiu i mimo ně. Jestliže jazzový bubeník Count Basie posměšně říkal, že rokenrol je jednoduchá hudba pro jednoduché lidi, Lemmy (čtenář odpustí familiárnost, ale posledních čtyřicet let mu nikdo jinak než touhle přezdívkou neřekl) tu urážlivou větu nosil hrdě v erbu. „Ptali se mě, proč nejsem ženatý,“ řekl před dvěma lety časopisu Rolling Stone, „povídám, to není pro mě. Já jezdím s kapelou po kšeftech. To je to, co dělám; kvůli tomu jsem tady.“
CHCÍPLÝ TRÁVNÍK
Lemmy nepřeháněl. Jezdil s kapelou od konce šedesátých let, kdy dělal bedňáka Jimimu Hendrixovi; pak spoluzaložil kapelu Hawkwind coby baskytarista a autor. Poslední píseň, kterou pro ni složil, se jmenovala Motörhead; tehdejší anglický slang tak nazýval člověka na amfetaminech. Poslední byla proto, že on sám byl amfetaminů plný natolik, že nebyl schopen odehrát koncert, a kapela se jej rozhodla zbavit. Název písně tedy posloužil jako název Lemmyho nové kapely s nejjednodušší možnou sestavou (kytara, basa, bicí; znovu je tu závan Katapultu) – a legenda svého druhu byla na světě.
Kilmister byl mužem starého světa. Svá nejlepší léta prožil v době, kdy člověk mohl vypadat, hrát a zpívat jako východoněmecký pornoherec, a přesto být populární, pokud to dělal pořádně. Německou image ještě Lemmy bezděky podporoval zálibou ve sbírání nacistických uniforem a doplňků: „Každý chlap má rád dobrou uniformu a nejlíp oblečený bývá vždycky padouch, ne?“ Jednoduchost se na jeho hudbu neomezovala.
Pořádně ovšem Lemmy dělal všechno, do čeho se pustil. „Chci, kurva, hrát tak, že když se přistěhujeme do baráku vedle vás, chcípne vám z toho trávník,“ formuloval své hudeb ní ambice kdysi v osmdesátých letech. A trávníky chcípaly vesele. Přestože muzika Motörheadu často nedosáhla ani na nelichotivé klišé o tříakordové písničce, Kilmisterova energie a záliba v rychlých tempech položily základy pozdějších rozšířených stylů speed metal či thrash metal.
Stejně od podlahy, jako svůj rokenrol hrál, jej také žil. Až do roku 2012, kdy se na koncertě po 35 minutách zhroutil (v sedmašedesáti letech), jej bylo málokdy vidět bez zapálené marlborky v jedné a láhve Jacka Danielse v druhé ruce. Po kolapsu zvolnil a začal se starat o své zdraví; poznalo se to tak, že pil vodku s džusem.
STAŘÍ BARDI
Podobně jako u Sokrata byla důkazem jeho cti chudoba, ač relativní. Za kariéru vydělal deset milionů dolarů, z toho polovinu v posledních osmi letech, kdy se Motörhead svezl na vlně festivalů a turné o více kapelách, obvykle starých bardů, kteří dokázali do hledišť přitáhnout několik generací fanoušků. Jeho nejlepší obchod zřejmě bylo natočení hitu z roku 1980 Ace of Spades (Pikové eso) v roce 1994 v pomalé verzi pro reklamu na pivo.
Zemřel v Los Angeles 28. prosince na rakovinu, o níž ještě na Štěpána nevěděl. Oba jeho spoluhráči svorně prohlásili, že jeho smrtí zanikl i Motörhead. Na stránkách ekonomického časopisu zaujímá výjimečnou pozici muže, jenž si celý život dělal věci po svém, a ještě jej lidé měli rádi.
O autorovi| DANIEL DEYL deyl@mf.cz
