V definici factoringu, kterou na svých webových stránkách uvádí Česká leasingová a finanční asociace, se říká, že tento finanční produkt představuje alternativu k bankovnímu úvěru.
Autor: Martin Siebert
Definice bývají poměrně stručné, a ani z této se proto není možné dozvědět, jak vychází porovnání této alternativy s tradičním řešením, úvěrem.
O factoringu se často hovoří jako o financování s přidanou hodnotou, neboť kromě přínosu do cash-flow zajišťuje pro své uživatele také komplex služeb v oblasti správy pohledávek. Není tajemstvím, že hlavním motivem pro využití tohoto produktu zejména v současné době, kdy se obecně zhoršil přístup k úvěrům, je právě financování. Že je factoring alternativou k bankovnímu úvěru, je ostatně uvedeno již ve zmíněné definici a vzhledem k tomu, že zdrojem pro factoringové financování jsou krátkodobé pohledávky, logicky se nabízí porovnat factoring s úvěry, které pohledávky využívají jako zajištění. Ty bývají označovány jako revolvingové úvěry zajištěné zástavou pohledávek.
O výši pomoci rozhoduje objem pohledávek Pro stanovení výše prostředků, které může příjemce financování formou factoringu využít, je určující objem vhodných pohledávek. Právě výše zdrojů, kterou konkrétní produkt svému uživateli zajistí, je pro finanční řízení velmi důležitá. Banky ji v případě úvěrů zajištěných pohledávkami obvykle určují procentuálním propočtem. „V takové kalkulaci bývá přínos z pohledávek do lhůty splatnosti do 70 procent a banky jsou někdy ochotny nižším poměrem, zpravidla do 40 procent, zahrnout do nároku na čerpání i pohledávky maximálně do 30 dnů po lhůtě splatnosti,“ říká předseda představenstva a generální ředitel společnosti ČSOB Factoring Tomáš Morávek. Factoringové společnosti pro propočet nároku na čerpání z postoupených pohledávek nerozlišují, zda jde o pohledávky před či po lhůtě splatnosti, ale stanovují jednotné procento financování, většinou na veškeré pohledávky do 90 dnů po splatnosti. Toto procento bývá navíc vyšší a na zmíněných 70 procentech, kde banky končí, factoringové společnosti začínají. „V případě bonitních pohledávek a příznivé platební historii odběratelů není výjimkou financování ve výši 90 procent,“ pokračuje Tomáš Morávek. Liberálnější přístup poskytovatelů factoringového financování má pochopitelný důvod. Ve factoringu jsou pohledávky spravovány na denní bázi. Regulace revolvingových úvěrů v bankách naopak probíhá obvykle pouze jednou za měsíc a změny, k nimž v období jednoho měsíce v portfoliu zastavených pohledávek logicky dojde, nutí banky ke konzervativnějším propočtům. Dalším rozdílem je, že pokud roste klientovi obchod, může být poměrně rigidně stanoveným maximálním rámcem bankovního úvěru limitován a jeho případné navýšení znamená poněkud složitý schvalovací proces. Factoringová společnost je naopak schopna rostoucí objem pohledávek flexibilně kopírovat a zajímá ji zejména, zda se nezhoršuje návratnost. Factoring je dostupnější než úvěr Zmínka o denní správě pohledávek může ovšem vyvolat otázku, zda výhoda v podobě snadnější dostupnosti a vyšší disponibilní částky k čerpání není zaplacena zvýšenou pracností plynoucí z denní komunikace s factoringovou firmou. Vzhledem k tomu, že factoringové společnosti jsou pro správu transakcí vybaveny sofistikovanými aplikacemi, které jsou schopny čerpat informace k postoupeným pohledávkám z běžných účetních softwarů, je taková obava lichá a veškerá komunikace může probíhat zcela automatizovaně v elektronické podobě. „Skutečnost, že factoringová společnost disponuje systémem pro správu pohledávek, aktivně s nimi pracuje, komunikuje o úhradách s odběrateli a vede upomínkové řízení, logicky vede k úvaze, že tyto činnosti nelze dělat zadarmo. Často se poněkud zjednodušeně uvádí, že factoringové firmy jsou ve srovnání s bankami dražší. Ve skutečnosti je to poněkud složitější,“ říká Morávek. Zmíněné zjednodušené hodnocení podle jeho slov často pokračuje konstatováním, že banky účtují klientům pouze úroky, zatímco náklady spojené s factoringem tvoří kromě úroků také factoringový poplatek. Ten zohledňuje činnosti a s nimi související náklady, které vznikají ve factoringové společnosti při administraci postoupení pohledávek. Na druhou stranu, na základě postoupení factoringová společnost zajišťuje pro svého klienta celou škálu služeb souvisejících se správou pohledávek. Také banka si účtuje řadu poplatků
Factoring je proto v tomto ohledu velmi komplexní produkt a plní další funkci, která v bankovním úvěru obsažena není. V případě takzvaného bezregresního factoringu zohledňuje poplatek i skutečnost, že factoringová společnost přebírá riziko neplacení odběratelem. Factoring by tak musel být porovnáván například s neodvolatelným akreditivem, což je poměrně nákladný bankovní produkt. Pomíjíme přitom skutečnost, že v procesu schvalování a čerpání úvěru vzniká klientům bank celá řada souvisejících poplatků, jinými slovy ani náklady s bankovním úvěrem netvoří jen úroky. Tím jsme se dostali k jejich porovnání. Factoringové financování funguje jako kontokorentní v tom smyslu, že klient
může, ale není povinen čerpat prostředky do určité výše, která je ve factoringu dána smluvně dojednaným procentem financování (jak bylo zmíněno výše, to se pohybuje mezi 70 až 90 procenty) a kumulovanou hodnotou postoupených pohledávek.
Zavedené factoringové společnosti nabízejí klientům úrokové sazby, které jsou srovnatelné s cenou zdrojů při čerpání bankovního kontokorentního úvěru. Revolvingové úvěry jsou zpravidla o něco levnější, pokud ovšem klient zcela nevyužije smluvně dojednaný limit, je často nečerpaný rozdíl zatížen takzvanou závazkovou provizí či rezervačním poplatkem. Toto zpoplatnění banky, na rozdíl od factoringových společností, standardně uplatňují i na nečerpaný kontokorentní limit.
