Jednooký král špičkové gastronomie sídlí v pražských Holešovicích

5. 9. 2016

Z holešovické Riva Bella je Martin Place. K Itálii přibyla Francie.

Odsouzený lobbista Marek Dalík nemá nejlepší jméno, jeho bývalá italská restaurace Riva Bella, sídlící v holešovické Marině, ale byla výborná. A nejen díky vínu a jídlu, kvůli němuž do ní kdysi z centra Prahy přetáhl sympatického italského šéfkuchaře, který vás u vína nikdy nenechal sedět hladové. Když jste šli kolem podniku, který Dalík vlastnil spolu s prodejcem lodí Radkem Mašínem, v pravý čas, zahlédli jste tu i rozjetého Romana Janouška s početným ženským doprovodem.

Riva Bella ale zavřela krám i s celou zlatou kmotrovskou érou ODS a po několika nedůstojných pokusech provozovat v těchto elegantních prostorách hospodu i restauraci nyní otevřela jako Martin Place. O novém podniku teď v Holešovicích každý mluví, vše je ale relativní: přístavní čtvrť sice v gastronomické cestě do současného století pomalu následuje Karlín, kralovat tu ale pořád můžete i s jedním okem.

Nebo téměř se dvěma, abych byl spravedlivý: bistra Home Kitchen, Phill’s Twenty7 nebo Port 58 se určitě snaží o jednodušší hodnotnou gastronomii, špičková kvalita restaurace Riva Bella včetně jejího vinného lístku jim ale stále chybí. A právě Martin Place se k ní snaží mířit. I nový podnik, pojmenovaný po svém šéfkuchaři a majiteli, má blízko k Itálii, k ní však ze Středomoří přidal i Francii, případně i Východ.

Moučník á la Itálie v pražských Holešovicích (Foto: Hynek Glos)

V menu tak nechybí pravověrná Itálie jako vitello tonnato (169 korun) nebo stále populárnější burrata s rajčaty (230 korun), vedle nich tu ale najdete i francouzskou klasiku, třeba kohouta na víně (195 korun) a kachní prsa na pomeranči (245 korun).

A samozřejmě i čerstvé ryby. Jídelní lístek je dvojí: denní s polévkou a dvěma hlavními jídly a stálý, který se vejde na jednu černou A4. Což vůbec nevadí: je chytře poskládaný tak, že vás určitě neodsoudí k hladu.

Začátek dobrý, konec…

Přišel jsem do restaurace Martin Place na pozdní oběd a malý podnik s otevřenou kuchyní, kolem nějž se dá sedět i venku, byl celkem zaplněný. Dal jsem si fazolovou polévku z denního menu a vitello tonnato a kohouta na víně ze stálého. Mladý číšník mě sice upozornil, že jídla ze stálého menu budou trvat déle, opak byl ale pravdou. Fazolová polévka se zakysanou smetanou, chilli a koriandrem v puse nepálila jako peklo, ale jen příjemně štípala. Olivový olej jí dodal hebkou strukturu a s výborným domácím světlým pečivem neměla chybu.

Vitello tonnato tu servírují jako osm malých kousků telecího, pokrytých tuňákovou omáčkou, plátkem rajčete a rukolou a zakápnutých olivovým olejem.

Předkrm vypadá elegantně a prakticky se také jí, jen telecí by mohlo být trochu křehčí. Překvapil mě ale jinak sympatický skotský číšník, když mě při prosbě o víno požádal, jestli bychom nemohli mluvit anglicky, protože neovládá češtinu (později mi za mou službu i poděkoval, byť na rozdíl ode mě bez spropitného). V restauraci prodáváte kromě jídla i komunikaci a k ní už nějakou dobu patří také jazyk.

Lehkou zeleninovou polévkou v Martin Place nic nezkazíte. (Foto: Hynek Glos)

Kohout na víně byl bohužel zklamání. Ale popořadě: dva kusy masa v tmavé, voňavé a chuťově výrazné omáčce jsou víc než velkorysá porce. Bramborová kaše je francouzsky jemná. Jen kohout byl suchý jako kuřecí prsa v závodní jídelně. Jeden kus masa dokonce tak moc, že jsem ho ani nedojedl, protože bych ho polykal doteď.

Skotský číšník se optal, co je na talíři za problém, a jako „kompenzaci“ nabídl skotskou nebo grappu – na mě. Přidal jsem ještě kyselé hipsterské espreso a šel za roh domů. I přes horší konec dám ale restaurantu Martin Place druhou šanci. Evidentně se tu totiž snaží o kvalitní gastronomii.