Jednostranné a staromódní hodnocení

Růstové komparace přestávají být v módě

Společný titul: Kouzlení s makročísly [perex]
Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl publikoval v minulém čísle týdeníku EURO spolu se svým poradcem Michalem Skořepou článek, podle něhož bylo přijetí společné evropské měny z ekonomického hlediska spíše zklamáním. Argumentoval přitom srovnáním hospodářského růstu v zemích, jež euro zavedly, a v ostatních členských státech EU, jež zůstaly stranou eurozóny. S argumenty viceguvernéra Hampla polemizují v následujícím textu národní koordinátor pro přijetí eura Oldřich Dědek, poradkyně prezidenta Václava Klause Stanislava Janáčková a Jiří Havel z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jednostranné a staromódní hodnocení Růstové komparace přestávají být v módě

Navzdory nesčetným predikcím, že projekt společné evropské měny je odsouzen k postupnému živoření a neslavnému konci, oslavilo euro poměrně velkolepě na začátku tohoto roku desetileté narozeniny. Při této příležitosti se připomíná fakt, že z původních jedenácti zakladatelských zemí EU se členská základna eurozóny rozrostla na 16 účastníků. A toto číslo by bylo ještě vyšší, kdyby maastrichtská kritéria mnohým zájemcům o euro nezabouchávala dveře. Připomíná se překvapivě rychlý tah eura na pozici respektované světové měny a zdůrazňují se další doložitelné přínosy jako stabilní inflace kolem dvou procent, vytvoření šestnácti milionů pracovních míst, snížení schodků veřejných rozpočtů, hlubší integrace finančních trhů a jiné. A jak je to u nás? Drtivá většina podniků by si přála zavedení eura co nejdříve. Jsou toto příznaky projektu, který je, jak uvádí viceguvernér Mojmír Hampl v předchozím čísle týdeníku EURO, pro zúčastněné subjekty vlastně zklamáním? Určitě ne, pokud nepoužíváme jeho poněkud jednostrannou a staromódní optiku.

Jeden trh, jedny peníze Argumentace Mojmíra Hampla je jednostranná z toho důvodu, že zcela opomíjí hlavní ekonomické přínosy, které se od společné měny očekávaly. Maastrichtská smlouva přišla se sloganem, že jednotný trh potřebuje jedny peníze. Bez této vlastnosti by si podniky nikdy nemohly konkurovat pouze tím, jak úspěšně dovedou inovovat své produkty či jak rychle jsou schopny snižovat výrobní náklady. Naopak by byly vystavovány vrtkavým náladám kurzového pohybu, jenž neustále vráží klín do rovného konkurenčního prostředí. Pocit obrovské úlevy, že pro více než 75 procent ekonomické aktivity vnitřního trhu EU se vibrace kurzů národních měn staly minulostí, sílí zejména v dnešní době globální finanční a ekonomické krize. Jak slučitelná s principy rovné soutěže by asi byla epizoda, kdy náhlé zastavení zahraničních investic do přehřátého španělského stavebnictví by vyvolalo pád španělské pesety, načež španělští výrobci aut by mohli zaplavovat francouzský trh, jehož automobilový průmysl sám prochází hlubokými odbytovými potížemi? V malém měřítku můžeme něco podobného pozorovat v Irsku, jehož ekonomika patří k těm nejzasaženějším hospodářskou krizí, a přesto Irové podnikají nákupní nájezdy do britské severní části ostrova, protože kurz libry spadl pod tíží problémů zcela nesouvisejících se schopnostmi irských obchodníků. Proto ti ekonomové a politici, kteří v kurzové nestabilitě právem spatřují rozvratný prvek vnitřního trhu EU s jeho jednotnými politikami, nejsou z eura vůbec zklamáni, a naopak mu upřímně gratulují k desetiletému výročí. Bilancující zamyšlení viceguvernéra Hampla může být pro leckoho též překvapivé svým staromódním uvažováním. Euro je jakási netradiční měnová politika takzvané jedné velikosti padnoucí všem, která se rozhodla rozprostřít na členské země eurozóny jednotnou hladinu úrokových sazeb a navždy zmrazit vzájemné kurzové relace. Z toho se často usuzuje, že mnohým zemím tím byla naordinována nevhodná měnová politika, která vede k rozkymácení hospodářského růstu.

Růstové komparace už nejsou in Odkdy však centrální bankéři hodnotí úspěšnost měnové politiky podle toho, jaké je na výstupu tempo hospodářského růstu? Je pravda, že uvažování typu „vyšší růst rovná se lepší měnová politika“ bylo kdysi poměrně rozšířené. Dnešní uvažování, a to včetně Ústavy České republiky, se ubírá zcela jiným směrem. Má se zato, že měnová politika, včetně té pro země eurozóny, je zde především od toho, aby přispívala k vytváření stabilního nízkoinflačního prostředí, neboť to je ta pravá cesta, kterou měnová politika může zprostředkovaně přispívat k udržitelnému růstu a nízké nezaměstnanosti. Nicméně stejně jako ve známém rčení o koni, který se dá přivést k řece, ale nepřinutí se k napití, přispívání ke stabilitě je podmínkou nutnou, nikoli postačující pro vyšší hospodářský růst. Řada protichůdných faktorů může totiž zcela negovat přínosy stabilního prostředí.
Zastánci eura proto nemají problém akceptovat empirický fakt, že zavedení společné měny nebylo vůči předchozím dekádám následováno rychlejším růstem eurozóny. Zásadně však odmítají myšlenkový zkrat, že euro je viníkem nedostavivšího se rychlejšího růstu, a neberou vážně představu, že s národními měnami a jejich těkavými kurzy by se snad hospodářský růst rozjel na vyšší obrátky. Přínosy eura k makroekonomické stabilitě považují za nezpochybnitelné a pouze si kladou otázku, proč se rychlejší růst nedostavuje. Zastávají i poměrně konsenzuální odpověď, že viníkem je nedostatek potřebných reforem na národních úrovních. Což není chyba eura. A také přiznávají, že se vkládaly patrně příliš velké naděje do eura jako do katalyzátoru těchto reforem. Což opět není chyba eura.
S vysoce agregovanými daty o HDP se dají vyrábět nejrůznější kouzla, přijímat a odmítat všelijaké hypotézy. Ještě před nedávnou dobou nejeden český euroskeptik odrazoval od eura poukazováním na zjištění, že dlouhodobý růst v zemích EU, jež nepoužívají euro, byl o něco málo vyšší než růst za celou eurozónu. Hospodářská situace v zemích bez eura se však mezitím rapidně zhoršila, takže podobné růstové komparace přestávají být v módě. Mnozí ekonomové milují tento nenáročný žánr ekonomické analýzy. Možná tím však jenom maskují vlastní pohodlí jít k podstatě problému.

BOX
Přínosy eura - Rychle se stalo respektovanou světovou měnou.
- Zajistilo stabilní inflaci kolem dvou procent.
- Napomohlo vytvoření šestnácti milionů pracovních míst.
- Způsobilo snížení schodků veřejných rozpočtů.
- Prohloubilo integraci finančních trhů.