Nespokojenost zapomenutých obyvatel vede k masovému vylidňování venkova
Rusko se vylidňuje, což platí zejména o tamním venkově. Důvody jsou celkem zřejmé: zatímco ve velkých městech typu Moskvy, Petrohradu, Jekatěrinburgu, ale kupříkladu i v sibiřských kolosech jako Omsk, Tomsk či Novosibirsk, potkáte řadu či vlastně docela dost lidí, kteří žijí podle evropských standardů, na venkově jsou takoví lidé spíše výjimkou. Důvodů je celá řada.
Prvním je bezesporu obrovský rozdíl mezi venkovem a městem, který byl v Rusku zřejmý vždycky a na němž se toho až dodnes mnoho nezměnilo. Byl a vlastně doposud je dán obrovskou rozlohou největší země světa (17,4 milionu čtverečních km), nedostatkem komunikací, o další moderní infrastruktuře ani nemluvě. Své dodal i způsob, jakým doposud každá ruská moc s venkovem a jeho obyvateli nakládala.
I když obrovský rozlohou, venkov je zkrátka kus ruské země, který nikomu na srdci neleží. Na rozdíl od patriarchální ruské vesnice, která měla svůj životní styl a svou tradici, se tento přístup prohloubil zejména v sovětské době. Začal hladomorem 20. a 30. let, snoubícím se s kolektivizací a likvidací kulactva, tedy několika milionů středních a zámožných rolníků, kteří ovšem byli nejlepšími ruskými sedláky. Kolektivizovaný venkov se pak změnil v jeden velký koncentrační tábor, jehož obyvatelé ani neměli osobní doklady. Dokonce i v dobách Chruščovovy liberalizace, kdy rolníci sice měli možnost odjíždět do města, aby tam mohli prodávat záhumenkovou zemědělskou produkci, ale v podstatě až do perestrojky na každou takovou cestu potřebovali od místního selsovětu bumážku – jednorázový doklad s omezenou platností.
Venkovan jako kulisa
Ruská moc v podobě carských úředníků, pozdějších stranických tajemníků i dnešních gubernátorů a hlav okresních administrativ, si vlastně odjakživa počínala dost podobně, či dokonce stejně: venkovan byl tvor zcela bezprávný, a když se na ruský venkov vypravila vrchnost, pořádala se pro ni především pozlátková pastva pro oči. Mistrem této metody byl slavný hrabě Potěmkin: Když se v roce 1787 tehdy už zestárlá panovnice Kateřina II. vypravila do jižního Ruska, její favorit a rádce nechal podél plánované trasy její návštěvy vybudovat falešné vesnice. Do kulis tvořených zpravidla jedinou ulicí s nakašírovanými fasádami pak nechal zblízka i zdaleka přihnat tisíce „vděčných a milujících“ poddaných, kteří měli stárnoucí carevně demonstrovat bohatství kraje. Zahraniční diplomaté si tehdy do svých zápisníků poznamenali, že carevna několikrát viděla totéž stádo krav, které se přes noc přesunulo na další místo, jímž měla Kateřina projíždět. A když se jí ukazovaly hromady pytlů s pšenicí, byl v nich místo obilí jenom písek.
Páni demokrati
Nejnověji na problém ruského venkova a jeho faktické bezprávnosti poněkud paradoxně upozornily letošní rozsáhlé lesní požáry především ve středním Rusku, ale i leckde jinde. Běsnící oheň totiž ukázal, že když podobná pohroma nastane, především odhalí, že dokonce i ve srovnání se sovětskou epochou je na dnešní ruské vesnici ledacos o dost horší. Během letošního léta se na ruském internetu proslavil jeden pobouřený venkovský bloger, který premiéru Putinovi napsal: „Za komunistů, na které všichni nadávají, byly v každé vsi tři požární nádrže, visel zvon, který bil při požárech na poplach, a kupodivu tu byla k mání i hasičská stříkačka. Sice jedna na tři vesnice, ale byla. Pak přišli páni demokrati a nejprve zasypali nádrže, stříkačku zašantročili a zvon nahradili telefonem, který však nefunguje, protože ho zapomněli připojit,“ uvedl tento nespokojenec. Ve svém příspěvku položil premiérovi i pár otázek. Například kam mizí peníze od poplatníků nebo k čemu bude zemi bez hasičských stříkaček inovační středisko ve Skolkovu, které má být obdobou kalifornského Silicon Valley. Místo vznikajícího střediska proto žádá o navrácení hasičského zvonu, zvaného v Rusku „rynda“, i svých odvodů na penzi, aby stříkačku mohl své vsi zakoupit.
Vše za deset a nazeleno
Na všeobecné pobouření reagoval i prezident Medveděv, který se podobně jako kdysi Kateřina (a před ní vykutálený kníže Potěmkin) vydal na jih Ruska, do Saratovské oblasti. Co o okolnostech této cesty věděl pan prezident, asi zjistíme těžko, ale na serveru Aif.ru se dovídáme toto: Když v Saratově Medvěděv na samém počátku letošního září pobýval, na místním tržišti Jubilejnyj, které má v oblibě tamní gubernátor, se veškeré ovoce, zelenina, mléko i vejce prodávaly podle zásady „Vše za deset rublů“ (zhruba šest Kč). Aby si prostí lidé nerozebrali všechno zboží ještě před příchodem hlavy státu, do desáté se jednoduše nesmělo prodávat. Klasické venkovské ohrady kolem chalup se v těch obcích Saratovské oblasti, které měl prezident navštívit, natíraly trávově zelenou barvou. A tam, kde ploty chyběly, je postavili. Natíralo se všechno – včetně obrubníků či sloupů pouličního osvětlení. Do domku v chatové osadě Šumejka, kde se měl prezident ubytovat, instalovali plastová okna. Protože kvůli mimořádně horkému a suchému létu vypadaly okolní zahrady jako poházené slámou, kolem místa Medveděvova předpokládaného noclehu rozvinuli umělý trávník. Co se s tím vším stalo dál, už server Aif.ru neuvádí. Nejkomičtější, či spíše tragikomické je, že prezident nakonec do Šumejky nepřijel, protože tuhle zastávku na své cestě po ruské provincii prostě nestihl.
Dvanáct na čtvereční kilometr
V evropské části Ruska podle dosažitelných statistik žije 120 milionů lidí. V té asijské jich v sovětských dobách, kdy i Ruská federace byla lidnatější než dnes, celkem v oblasti od Uralu až po břehy Tichého oceánu, žilo jen 25 milionů. Kompletní výsledky nejnovějšího sčítání lidu sice zatím neznáme, ale dnes jich tu zcela nepochybně bude o dost méně. Že jde možná o miliony, dokazuje příklad z Přímořského kraje. Počet jeho obyvatel, tentokrát včetně městských, se za posledních osm let z necelých dvou milionů obyvatel snížil o 100 tisíc. Nynější hustota tamního obyvatelstva včetně více než půlmilionového přístavního velkoměsta Vladivostoku je necelých dvanáct lidí na čtvereční kilometr. Pro pořádek si ještě uveďme, že se Přímořský kraj na Dálném východě rozkládá na 165 tisících čtverečních kilometrů, a je tedy přesně dvakrát větší než desetimilionová Česká republika. A ještě jedno číslo – úbytek obyvatel je v tomto kraji šestkrát vyšší než jinde v Rusku. Jak se zdá, nikomu to příliš nevadí…
Právě Dálný východ patří co do vylidňování mezi nejvíc ohrožené oblasti. Důvody přičítané tamnímu exodu ovšem platí pro mnoho oblastí současného Ruska. Na jejich počátku je s největší pravděpodobností industrializace země ve 30. letech minulého století, kdy se na nějaké demografické nářky nebraly ohledy a lidé se hlava nehlava přesouvali sem a tam, tedy i na málo obydlený Dálný východ.
Stěhování ve vlnách
Dnes experti mluví o třech vlnách pohybu obyvatelstva na ruských březích Tichého oceánu. První se přihnala kupodivu směrem sem, a to hned po rozpadu Sovětského svazu. Tehdy se sem vraceli místní rodáci, kteří se už dříve ocitli v místech, z nichž se na začátku 90. let stalo zahraničí – hlavně z Pobaltí a ze Střední Asie. Když se na Dálném východě s příchodem tržní ekonomiky, ale ještě spíše bídy 90. let, přestaly vyplácet dřívější významné příspěvky ke mzdám, lidé se z měst i venkova stěhovali pryč, většinou do evropské části Ruska. V nekritičtějších okamžicích se odtud měla odstěhovat čtvrtina obyvatelstva.
Za zmínku jistě stojí ještě jeden specifický problém tohoto velmi řídce osídleného kraje, a to je sousedství Číny. Velkorusky vychovaní lidé mají z ekonomické invaze příslušníků velmi dynamického a zároveň nejpočetnějšího národa světa prostě strach.
Etnické hrozby
Demografové, ekonomové a sociologové jsou ovšem jiného názoru. Dosud fungující státní program dosídlování Dálného východu, jehož obdoba platí i v jiných málo zalidněných oblastech Ruska, je málo efektivní. Zkušenosti totiž ukazují, že marginální, ad hoc vytvořené skupiny přesídlenců velký užitek nepřinášejí. Navíc tito přesídlenci z „velké země“ mohou znamenat zcela konkrétní nebezpečí, protože do oblasti přinesou tvrdý velkoruský nacionalismus. Kdyby takových lidí bylo hodně, mohlo by to do národnostně velmi tolerantního regionu přinést etnické nepokoje.
Podle profesionálních propočtů potřebuje jen Přímořský kraj až půldruhého milionu přistěhovalců. Přestože řadoví etničtí Rusové z toho zřejmě velkou radost nemají, sociologům by se jakási řízená kolonizace celého Dálného východu docela zamlouvala. Demograf Michail Těrskij k tomu říká: „Chtělo by to migranty z asijsko-tichomořské oblasti, nejlépe Číňany, jedině tak se ruský Dálný východ začne znovu rozvíjet. Čínští imigranti, a na ruském Dálném východě je jich dost už dnes, mají lepší pracovní morálku a jsou podstatně výkonnější než naši lidé.“
Smutná degradace
Vraťme se však do středního Ruska, tedy oblasti mnohem typičtější, než je Dálný východ. Poslanec regionálního sdružení před pár lety uměle vytvořené „parlamentní opoziční“ strany Spravedlivé Rusko Jurij Fadějev ve své stati z letošního podzimu říká zhruba toto: Celkový závěr z detailnějšího pohledu na dnešní ruský venkov říká, že ve srovnání s ruskou vesnicí 19. a první čtvrtiny 20. století jsme jako venkované degradovali. Primitivismus existujícího stavu je pro každého normálního člověka, který chce nebo musí na dnešní ruské vesnici žít, jednoduše urážlivý. Když desetitisíce ruských vesnic budeme dál udržovat v situaci, v níž místní samospráva nemá žádnou reálnou moc, zní všechny řeči o budování občanské společnosti v Rusku licoměrně. Co pana poslance Fadějeva zlobí, je nabíledni. Stačí se podívat do vesnice Mansurovo v Kurské oblasti, odkud pochází současný první muž Ruské federace Dmitrij Medveděv. Ves se za poslední dva roky změnila k nepoznání: natáhli sem plyn, všechny ulice vyasfaltovali. Škola, zdravotní středisko a tzv. vesnický klub, pozůstatek sovětských dob, prošly rekonstrukcí podle evropských norem. Bleskovým tempem vyrostla nová pošta a stejně rychle roste i zbrusu nový pravoslavný chrám – aby se nezapomínalo ani na duši. Lidé nejdříve jen zkoprněle zírali, ale pak si zvykli. Ženy začaly chodit v botkách na vysokých podpatcích a jejich manželé vylepšovat domy dostavbou kachlíčkovaných koupelen s normálními vanami a sprchovými kouty. Medveděv je petrohradský rodák a z Mansurova pocházejí jen jeho předkové. Jenže právě díky tomu sem přišla i nejnovější vymoženost nové doby, internet. Optické vlákno je zatím zavedeno jen do tří veřejně přístupných prostor, ale stejně je to věc naprosto nevídaná. Grigorij Potěmkin by jistě zaplesal, ale ruskému venkovu tento způsob pomoci jen těžko přinese nějaké radikální zlepšení.
Právo příliš daleko
Před pár týdny v kozácké stanici Kuščevskaja na jihu Ruska došlo na jedné místní farmě k masové vraždě, při níž bylo brutálně pobito dvanáct lidí včetně čtyř dětí. Tentokrát sice šlo o typický případ pomsty, kdy si podnikatel, ale mimo jiné i poslanec okresního zastupitelského shromáždění, Sergej Capok vraždu jednoduše objednal, ale tato hrůzná událost ukazuje jednu velice důležitou věc: Jestliže je obtížné se s prvky klasického právního státu setkat v ruském hlavním městě, tak na ruském venkově je to ještě svízelnější. Místní moc a podnikatelská sféra prorůstají justičními a policejními orgány a vzniká prostředí, v němž se vládne vysloveně mafiánsky. A dokud se nestane něco tak mimořádného jako v Kuščevské, často se o tom nikdo ani nedozví. Inu – Medveděv daleko, pánbůh vysoko. A dokud bude tohle známé, lehce parafrázované ruské přísloví platit dál, lidé budou z ruského venkova odcházet.
