Po čem ještě touží kanoista, který už vyhrál všechno?
Martin Doktor v typickém pirátském šátku patří k nejlepším rychlostním kanoistům světa. V roce 1996 byl dokonce absolutně nejlepší. Na olympijských hrách v Atlantě získal dvě zlaté medaile. A od té doby je vlastně za vodou. Sportování ho dobře živí, ale zatím ho nezabezpečilo. Aby se tak stalo, musel by za pár dní v Aténách zopakovat Atlantu.
Cítíte pár dní před olympiádou nervozitu, ten zvláštní pocit v břiše? Chvíli to jde, chvíli ne. Podle toho se člověk cítí. Ale zatím není proč být nervózní. Do Atén přiletím až den před závody. Pro mě je to tak lepší. Jsem v klidu, nepodlehnu olympijskému chaosu, který bývá dost stresující.
Jak se pozná, že sportovec udělal v přípravě skutečně vše? Ono je to složitější. Všechno sice může jít podle plánu, ale pak se probudím do finálového dne závodu a zjistím, že mám den blbec, že je všechna příprava k ničemu a vše je ztraceno. Takže bych nepřeceňoval to, jak se cítím teď. Důležité je, jak se budu cítit v den závodu.
Dá se v poslední fázi přípravy ještě něco dohnat? Velice málo. Musíte mít základ, ze kterého se odrazíte. Ale to nejdůležitější pár dní před samotnou olympiádou je, aby člověk nebyl nemocný či zraněný.
Přál byste si ještě den dva navíc, kdyby vše nesedělo, jak má? Spíš obráceně: Už abych to měl za sebou.
Jste tedy závodní typ, nebo se soutěží spíš bojíte? Člověk, který není závodní typ, nemůže dělat vrcholový sport. Jestli někoho uspokojuje trénink, může sportovat rekreačně, ale ne závodně. Závody jsou nervy, ale to k tomu přece patří. Dřív jsem si myslel, že čím budu starší, tím to bude psychicky méně náročné, ale je to naopak. I přesto, že mám více zkušeností a vím, jak závody jezdit, je těch nervů víc.
Souvisí to s věkem? Ne. Zcela se změnila situace. Jezdí se na jiných lodích, přibylo kvalitních závodníků, a proto vše probíhá jinak.
Větší konkurence? Samozřejmě. V tom smyslu, že víc lidí jezdí rychlejší časy. Dříve nebyl pro pětici nejlepších problém postoupit do finále. Nyní se maká od rozjížděk.
Budou to vaše poslední olympijské hry? Hmmm. Je to pravděpodobné. Za další čtyři roky mi bude 34 a nevím, jestli budu schopný pádlovat na takové úrovni. Ale nechci dopředu nic říkat. Jsou sportovci, kteří tvrdili, že zítra končí, ale… Vím, jak to u sportu chodí, jak se toho člověk těžko zbavuje. Nebudu dopředu nic říkat. Až to přijde, tak to přijde.
Blíží se tedy konec kariéry, nebo vás inspiruje Václav Chalupa, který vesluje i ve 37 letech? To nelze srovnávat. Záleží, v kolika letech začal vážně trénovat. Já začal poměrně brzy: v deseti letech a řekněme od třinácti dvoufázově. A troufám si říct, že vrcholově. Nezáleží na věku biologickém, ale spíš sportovním. Jak je člověk opotřebovaný. Navíc Vencu žene dopředu, že ještě nezískal vysněné zlato.
Dosáhl jste všeho: olympijská zlata, mistr světa i Evropy. Co vás vlastně motivuje? Kdybych nad tím takhle přemýšlel, skončil jsem v roce 1997, kdy jsem ziskem titulu mistra světa uzavřel svou sbírku. Ale pokaždé, když jdu na start, chci vyhrát. A proto to dělám. To je jedna věc. A druhá: ať to vypadá jakkoliv materialisticky či pragmaticky, tak se kanoistikou živím. Dokud budu moci, byl by nesmysl dělat něco jiného. Přece jen to pádlování mi jde nejlépe ze všeho, co umím.
Lze se kanoistikou uživit či zabezpečit? Jednoduchá otázka, složitá odpověď. V mém případě se jí dokážu živit - od olympiády 1996 v Atlantě. Řekl bych, že relativně solidně, ale není to ve srovnání se sporty typu tenis, fotbal, hokej na zabezpečení do konce života. Být v těch sportech tak dobrý jako na vodě, jsem zabezpečený.
Olympiáda. Kdy jste si poprvé uvědomil, že něco takového existuje? Kdy prvně jsem slyšel slovo olympiáda, si nepamatuji. Žil jsem ve sportovním prostředí a u vody od malička. Pro mě byl termín olympiády spojován s tím, že když je člověk dobrý, tak na ni pojede, a když je nejlepší, tak ji vyhraje. Nikdy jsem ale nebyl tak drzý, abych jako mladý přemýšlel, že někdy budu na olympiádě, nebo že ji snad vyhraji. Na olympijské vítězství jsem se bál myslet i tenkrát při olympiádě v Atlantě. Až když jsem vyhrál, tak jsem vlastně mohl začít přemýšlet o tom, že ta možnost tu byla.
Na co se kromě závodění na hrách těšíte? Vlastně na nic. Protože opět nic neuvidím. Naše závody jsou v druhé polovině olympiády. Před námi na kanále závodí veslaři. Jen jednou jsem byl na hrách od začátku, ale nikam jsem se nedostal. Teď tam skutečně přijedu až na poslední chvíli. Není čas běhat někde po závodištích a dívat se, když má člověk podat maximální výkon ve čtyřletém olympijském cyklu. A jelikož končíme v sobotu, naštěstí ne až v neděli, poslední den olympiády, tak ani pak není čas se někam podívat. Navíc to bude po posledním závodě sezony, a to je pak člověk skutečně rád, že žije. I když je olympiáda k závodníkům mírnější než mistrovství světa, protože program je přece jen roztáhnutý do více dní, tak se závody jedou úplně na doraz. A to už od rozjížděk. Proto se těším, že nebudu mít v neděli žádné povinnosti.
Nechybí vám sejít se v olympijské vesnici se známými sportovci, povečeřet třeba s americkými atlety či basketbalisty? Ne, protože já v ní opět nebudu bydlet. Ale otočím to. Bylo by příjemné, kdyby kanoistika byla v takové pozici, že by se chtěl seznámit někdo se mnou. Ale to bohužel není.
Máte mezi českými olympioniky skutečného kamaráda, přítele, s nímž byste se na olympiádě rád viděl? Vlastně ani ne, protože sport na vrcholové úrovni je tak náročný, že na podobné kontakty skutečně není čas. Abych se přiznal, já české olympioniky ani pořádně neznám. Samozřejmě že jsem se s některými občas někde potkal i bavil, ale při tom shonu není možné navázat skutečně přátelství.
Vy přece musíte mít blízko k Václavu Chalupovi… To je jiná situace. Vaška vídám denně na tréninku. A kdybyste se mě zeptal, komu z českých sportovců bych přál vítězství na olympiádě, tak samozřejmě všem, ale jemu ještě víc.
Co víte o kanálu v Schinias, na kterém se pojede? Skoro nic. Poprvé se pouštím do závodů takové důležitosti a nemám kanál vyzkoušený. Ale organizátoři nám to všem zatrhli. To může být handicap, ale až na výjimku na tom budeme všichni stejně. Závody Světového poháru, které se tam měly jet, byly zrušeny. Osobně si myslím, že z toho důvodu, aby se už před olympiádou nezjistilo, že je kanál naprosto nepoužitelný pro závody tohoto typu. Vím tedy jen to, že tam fouká. Údajně zleva zezadu. Což je můj vítr. Ale také vím, že někdy se tam zdvihne takový vítr, že se potápějí osmiveslice. A jakmile jsou na trati velké vlny, tak je to můj konec.
Loni se v Schinias konalo juniorské mistrovství světa veslařů. Ani od nich nemáte informace? Právě že ano. Závody se překládaly, pak dokonce rušily. Prostě hrůza. Konala se tam také předolympijská regata, ale to už jsem se připravoval na loňské mistrovství světa v USA a nemohl jsem si dovolit cestovat mezi kontinenty. A jedno podmiňuje druhé. Kdybych v Americe neuspěl, tak jsem se do Atén ani nekvalifikoval. Podle zkušeností z této regaty se dá očekávat, že závody se pojedou brzy ráno, protože odpoledne se dělaly velké vlny. Což by mohlo nahrávat tomu, že nebudou vlny a nebude takové vedro.
Jak vypadá váš předolympijský program? Do desátého srpna budu trénovat na Zvíkově a v Račicích. Pak se přesuneme do Záhřebu. Tím se Aténám přiblížíme hlavně klimaticky. V Aténách odpadá nutnost časové aklimatizace, ale o to náročnější může být zvyknout si na teplotní podmínky a počasí. Samozřejmě by asi nebylo úplně ideální pohybovat se měsíc, deset dní před vrcholem sezony pořád ve čtyřicetistupňových vedrech, ale mně by při závodech spíš vadila zima. To by byl můj konec. Než se rozehřeji, půlka trati je pryč.
Kdyby foukalo zprava zepředu a ještě k tomu byla zima, tak ani nemusíte jít na start… Dá se čekat, že zima nebude. A musím věřit, že zrovna ten den bude foukat zezadu zleva. A kdyby náhodou ne, musím se s tím nějak srovnat.
A opačně, pokud bude foukat zleva zezadu, bude teplo a žádné vlny, může se opakovat Atlanta… To by bylo krásné. Ale už když se o tom jen tak bavíme, mám pocit, že to zakřiknu. Kanoistika je i o štěstí. To se mi stalo v Atlantě před osmi roky a zřejmě je to neopakovatelné. Když to trochu přeženu: měsíc před olympiádou foukalo proti zprava, což je pro mě nejhorší vítr. I při rozjížďkách to tak bylo. Ale pro oba finálové dny foukal můj vítr zezadu zleva. A když jsem v neděli po závodech odjížděl, tak už zase foukalo zprava zepředu. To se může stát jednou za život. Ale i o tom kanoistika je. V disciplíně singlkanoistů záleží na tom, kdo na jaké straně pádluje a jaký je vítr.
Mohou nepříznivé podmínky nabourat psychiku před závodem? Člověk pořád musí věřit, že se vítr obrátí. Ale kdyby zase bylo všechno v pořádku, určitě ve mně bude takové: Aha, tak to určitě nevydrží.
Podle toho, jak mluvíte, tedy budete spíš životní pesimista… Ne, ne. Spíš realista.
Co vás napadne, když se řekne dnešní Řecko? Když to vezmu podle těch psychologických otázek „odpověz hned“, tak mě napadne teplo a taky moře. A z toho vyplývá, že bude horko a taky foukat, čímž se dostáváme zase na začátek.
Říká vám něco ouzo? Ale ano. Myslím, že z toho roku, co jsem byl jedinkrát v Řecku, mám zbytek ještě doma v lahvi.
Ouzo asi nebude váš nejoblíbenější nápoj? Chuťově je mi přijatelné. Připomíná pendrek. Ale je málo příležitostí, při kterých se dá pít.
Daly by se jím zapíjet olympijské medaile. Já bych radši zapíjel pivem.
Obáváte se možných teroristických útoků? Sobecky k tomu poznamenám, že kanoistika není tak velkým sportem, aby teroristé útočili zrovna na náš kanál. Doufám, že se nic nestane.
Mohou bezpečnostní opatření narušit vaši přípravu či soustředění na závody? Život a pobyt na olympiádě nám budou znepříjemňovat v každém případě, ale jsem na to připravený. Komplikovat ano, ale ne rozhodit. Doufám. Protože po zkušenostech z Ameriky a z Austrálie se už toho o moc víc udělat nedá. Pokud si vzpomínám, tak jsme v Americe museli absolvovat sedm kontrol, včetně toho, že jsme otevírali celé auto, které prohlíželi i zrcadly zespodu. A vojáci byli rozmístění po padesáti metrech na břehu kolem celé tratě. Byl to zvláštní, ale až legrační pohled, jak nás střeží mariňák s kvérem. Až pak jsem se dozvěděl, že v olympijském parku vybuchla bomba. A tudíž se kontroly hodně zpřísnily. Dá se očekávat, že v Aténách to bude tvrdé hned od začátku. Na druhou stranu si říkám, že kdybych uvažoval jako ten úchylný terorista, tak bych se na olympiádu nezaměřil. Protože překonat všechna ta bezpečnostní opatření by stálo hrozně moc peněz a úsilí, že by to bylo až kontraproduktivní. A doufám, že takto uvažují.
Jaký je váš největší olympijský zážitek, když odmyslíme dvě zlaté medaile z Atlanty? Ty se nedají odmyslet. To prostě nejde překonat a všechno ostatní je proti tomu zamlžené. Já prostě nemohu odpovědět jinak.
Říkal jste, že se dá kanoistikou uživit, ale ne zabezpečit. Jaké jsou vlastně zdroje vašich příjmů? Rozdělil bych to na tři části. Největší a hlavní část mých příjmů přichází od reklamních partnerů. Jde o nenahraditelnou položku. Další části tvoří příjem od státu, tedy od ministerstva vnitra, kde jsem zaměstnaný v odboru sportu, a zbytek od svazu kanoistiky na zajištění přípravy. Odbor ministerstva vnitra je vlastně bývalá Rudá hvězda. Peníze, které jdou od státu na přípravu, se rozdělují do tří částí: armáda, školství, vnitro. A já jsem u toho vnitra.
Existují v rychlostní kanoistice peněžní odměny za umístění v pohárových závodech, jako je tomu třeba v lyžařských disciplínách? Všimli jste si, že jsem tuto oblast nezmiňoval mezi příjmy. Na rozdíl od lyžování se v kanoistice vůbec nic nezměnilo. Za celkové vítězství ve Světovém poháru jsem bral pět tisíc dolarů. To nepokryje ani náklady na účast.
Dostáváte nějaké peníze za medaile na šampionátech? To ano, ale jako součást příjmů od svazu kanoistiky. Od mezinárodní federace vůbec nic. Nejsme na tom jako atleti, kteří mají za světové zlato šedesát tisíc dolarů.
Nazval jste se realistou. Není vám někdy líto, že jste dal na kanoistiku a nikoliv třeba na fotbal, hokej nebo atletiku? Určitě ne. Nejsem si jist, jestli bych byl v jiném sportu na takové úrovni jako v kanoistice. A díky reklamním partnerům si nemohu stěžovat, že bych na tom byl bídně.
Dá se vyčíslit, kolik vám dávají na sezonu sponzoři? Dá, ale u většiny smluv platí, že se jejich obsah nebude zveřejňovat. Nerad bych některou smlouvu porušil a třeba i přišel o peníze, ačkoli je to nepravděpodobné. Ale řeknu to jinak. Loď stojí 120 tisíc korun. V současné době mám čtyři, abych je měl všude tam, kde je potřebuji. Každý rok se lodě mění, i když já jsem se letos rozhodl, že pojedu na loňských modelech. Tím jsem i ušetřil. Ale šetření nebyl důvod. Abych uspěl, musím značnou část roku, hlavně v zimě, trávit mimo republiku. Již léta jezdíme do Jižní Afriky a jen za letenku ekonomickou třídou zaplatím 35 tisíc korun. K tomu se načítají přepravy lodí a materiálu, náklady na ubytování a stravu. A kromě toho se musím aspoň malinko zabezpečovat. Živit rodinu. Přijde doba, kdy se budu muset začít živit něčím jiným. A nejsem takový borec, abych si myslel, že přede mnou budou ležet samé zajímavé nabídky a budu zajištěný. Musím mít něco, z čeho začnu žít po sportovní kariéře. Investuji do rodiny a do bydlení.
Kolik činí roční rozpočet kanoisty Martina Doktora a jeho týmu? Tyto věci velice rád přenechávám tátovi, který má toto kromě trénování na starosti. Ta částka se pohybuje v milionech.
Aby vám sponzoři dali peníze, musíte být vidět. Jak dbáte o image? Není to tak, že bych si nějaké PR články nebo vytváření vlastní image platil. To nechme hercům, zpěvákům či umělcům. Ti se v tom vyžívají. Občas se sice setkávám s názorem, že bych se měl víc prodat, ale já o tom nejsem přesvědčený. Co si nemohu dovolit jako kanoista říct, je „Nemluvím s médii“. Fotbalisté či hokejisté dostávají peníze odjinud, já od partnerů a kvůli nim to nemohu udělat. Kontakt s médii je součást toho, co mě živí. Ale nejde o cílené budování image. Snažím se vypadat jako slušný hodný sportovec, tedy jako normální člověk.
Odmítl jste nebo odmítl byste někdy někomu rozhovor? Nenapadá mě důvod. Jestli lidi zajímá o čem mluvím, tak to pro mě není problém.
Hlásí se vám sponzoři s nabídkami sami, nebo je vyhledáváte? Na kontakt s partnery a jejich shánění mám samozřejmě lidi. Většina kontaktů je založena na osobních vztazích. A myslím, že ani ve fotbale nebo hokeji to není tak, že by někdo přišel a řekl: Dám vám peníze. Takže jde o složitý proces hledání, setkávání, doporučení. Pak je důležité, aby to oběma stranám něco dalo. Také za mnou kdysi přišli, abych šestkrát denně v televizi ukazoval, jak mi dělá dobře, když mnou prochází ten a ten jogurt. Ale nedohodli jsme se na ceně. Když jsem viděl výsledek, ani mě nemrzelo, že jsem se k té reklamě nedostal.
Jak to tedy funguje? Mám určité hranice, za které bych nešel. Většinou to funguje takto: Potkají se dva lidi a řeknou si, že by bylo dobré dát to dohromady. S nejvyššími šéfy většiny partnerů, které nyní mám, se znám osobně. S některými jsem se znal už dříve, s jinými se seznámil až díky spolupráci. Mého prvního sponzora sehnal táta, když seděl v hospodě u piva. I v tom větším světě to potom funguje podobně. A Česko je kromě toho hodně malá země.
Byl o vás eminentní zájem hned po Atlantě? Pokud si vzpomínám, tak ne. Nikdy jsem nemusel odmítat nějaké nabídky. Je to dané dobou a věkem. Kdyby se mi to, co se mi povedlo v Atlantě, podařilo o čtyři roky později v Sydney, vydělal bych mnohem víc. Už i české firmy se v tom naučily chodit; i tím, jak člověka správně využít. Sportovci jako osoby propagující nějaký výrobek získali po roce 2000 na prestiži.
Takže pokud se vám v Aténách podaří zopakovat Atlantu, budete zajištěný… To by bylo krásné léto. Nenadával bych. Ale nejsem utopista.
Jak vůbec vypadá vaše daňové přiznání? Dokážete si s ním poradit sám? Neblázněte! Mám na to firmu. Všechny položky, které nejsou předem zdaněné, samozřejmě zanášíme do daňového přiznání. Ti lidé se starají, abych platil přiměřeně daní a abych něco neopomenul.
Co jsou u vás přiměřeně vysoké daně? Celkem hodně peněz. Když si vezmu jen peníze, které odvádím v rámci daně z přidané hodnoty z různých smluv… Přestože od státu dostávám prostředky na přípravu, solidní peníze mu zase vracím. Nejsme firma, která by krátila daně způsobem hraničícím se zákonem.
Víte, kolik máte v bance vlastních peněz? Vím. Ale nebudete po mě chtít, abych vám řekl, kolik to je? Ne, nejsem na tom jako někteří majetní sportovci, kteří to nevědí. Také proto, že peněz nemám tolik, abych o nich ztrácel přehled. Do halíře bych tu částku nedal dohromady, ale řádově bych vám ji řekl. Ale neřeknu.
Neřeknete, protože se bojíte závisti lidí? To snad ani ne, ale je to čistě osobní věc.
Jak se díváte na zveřejňování příjmů sportovců? V Americe je to normální, v Evropě nastává průlom. Tam jde o příjmy, nikoliv o vlastní peníze. V Americe jde o ukázku toho, co člověk umí, a síly společnosti, která ho zajišťuje. Že je schopná mu dát takové peníze. U nás to tak nefunguje. Proto ani nikdo nechce ty částky zveřejňovat. Na druhou stranu se u nás lidi stále o peníze bojí. To bude trvat do té doby, než vymře moje generace a nové nebudou zatížené minulostí. Když má někdo peníze, tak si většina lidí řekne: Kde to nakradl?
Jak s penězi nakládáte? Investujete? Burza? Nemovitosti? Nemám čas na to, abych si sám vybíral nějaké investice do akcií. Něco mám zainvestované ve fondech, něco v nemovitostech a zbytek v hotovosti. Tedy na účtech v bankách. Ne doma v peřiňáku. Neinvestuji do rizikových věcí, i v tom jsem konzervativní.
Máte představu, co budete dělat po skončení kariéry? To musí mít přece každý. Ale zatím ji nechávám uležet a plynout. Nejpříjemnější by bylo, kdybych se mohl věnovat trenéřině, ale musel by to někdo zaplatit, ohodnotit, abych tím uživil rodinu. A to by v současné době mohl být problém. Ale třeba se v blízké budoucnosti ty peníze najdou. Je velice málo lidí, kteří mohou dělat, tak jako já nyní, to, co je baví a čím se solidně živí. Čím je člověk blíž takovému rozhodnutí, tím musí přijímat více kompromisů. Samozřejmě se může stát, že budu dělat něco jiného, ale vždy se budu snažit, aby to mělo nějakou souvislost se sportem. To je můj život už od dětství. Studoval jsem sportovní gymnázium, dokončil jsem fakultu tělesné výchovy a sportu, kde se nyní připravuji na rigorózní zkoušku.
Pojede „Doktor Tým“ dál? Je možné, že jako váš otec pečoval o vás, tak vy se budete starat o syna? Ta možnost samozřejmě existuje. Ale to bude záležet především na synovi. Nebudu ho do kanoistiky nutit. Třeba se o sport vůbec nebude zajímat. Ale vím, jak to bylo v mém případě. Vždyť jsem byl od malička u vody, tak mě ani nenapadlo nic jiného, než jezdit na vodě.
Takže jak bude vypadat vaše budoucnost? U sportu, nebo v podnikání? To je hrozně složité. Už proto, že nějaké představy mám, ale ještě je nechci dál rozvíjet. Pro mě by samozřejmě bylo nejvýhodnější, kdybych se dál věnoval sportu. Rád bych, aby moje budoucí profese byla poznamená sportem, ale nikdy neříkej nikdy. Člověk nikdy neví, co se stane, jaké přijdou nabídky a kam se ta kariéra bude ubírat dál.
Kdo je hlavou vaše týmu? Vyplácíte plat tátovi vy, nebo on vám? Kdo je čí zaměstnanec? Co se týče tréninku, tam je to jasné. Trenér má vždy pravdu. Máme rodinnou firmu, která zajišťuje veškeré toky peněz směrem k mému sportování. Takže tam je to vyřešené jednoduše. Společně rozhodujeme o všech penězích. Fungujeme jako většina firem, ale tady je to o to přirozenější a příjemnější, že jde o rodinnou firmu. Nerozhodujeme předem, že x procent dostanu já, x procent z toho bude mít táta.
Jak trávíte dovolenou? Vyhledáváte exotiku, nebo radši doma? Zůstat doma by bylo úplně ideální. Ale mám povinnosti vůči zbytku rodiny. Takže to řešíme kompromisem. V posledních dvou letech se nám podařilo jet do třeboňských lázní. Byli jsme tam spolu a ještě jsem dal tělo dohromady po náročných sezonách. Naštěstí mě doma nenutí jezdit s nimi k moři. Mně nikdy nechybělo jet k moři či na hory. Ale na to jsem byl zvyklý od malinka. Byl jsem nejspokojenější, když jsem jel v létě na tři neděle na Hracholusky na vodácký tábor či soustředění. Mám ale jeden sen. Až nebudu jezdit závodně, tak si jen tak sjet českou řeku na lodi. To by byla ideální dovolená.
Kolik toho ročně najezdíte autem a nalétáte letadlem? Řídíte sám? Moc toho nenalétám, většinou jezdím autem. Takže ani nenačítám letecké míle kvůli letenkám zadarmo. A když už někam letím, tak ekonomickou třídou, a to není tolik bodů. Nejsme na tom tak, abychom mohli létat první třídou. Zato autem najezdím docela dost. Ročně zhruba 25 tisíc kilometrů. Řízení mi nevadí, takže se s tátou střídáme. Někdy je mi to dokonce příjemnější, než jen tak sedět vedle.
Jak odpočíváte, když netrénujete? Občas je nejlepší jen tak nic nedělat, nad ničím nepřemýšlet. Ale to jen na chvíli. Pak přijde třeba kutilství na zahrádce. Jenže já jsem spíš kutil-teoretik. A nejvíc mě baví nakupování šroubků.
Zajímáte se o politiku, ekonomiku, dění okolo? V rámci možností samozřejmě ano. Není pro mě nedůležité, jakým směrem se naše země ubírá. Když jsme v zahraničí, tak jsem paradoxně aktivnější a víc se zajímám o dění doma. Možná je to způsobené tím, že tady se to na nás valí, kdežto při tříměsíčním pobytu v Jižní Africe se tím přibližujeme domovu.
Začínáte surfování na internetu na sportovních stránkách? Ne, ne. Vždy začínám na domácích, pak jdu na zahraničí a až potom třeba na sport. To období, kdy se kupovaly noviny a automaticky se ihned otáčely na sport, je pryč. Vždyť předtím se nedalo nic jiného číst.
Jak se vám četly noviny po Atlantě a poslední dobou? Doktor zase za Dittmerem nebo Opalevem? Po Atlantě jsem ani nestíhal číst. Ale díky tátovi, který zakládá všechny články do kroniky, mám přehled. Když se k tomu dostanu, je to příjemné. Ale určitě to docením později. Nechci posuzovat, jaké byly články po Atlantě, po Sydney a v poslední době. To nechám lidem, kteří do toho nejsou tolik vtaženi. Velké články si v poslední době přečtu, ale jen kvůli tomu, abych si ověřil, že tam není nějaká hloupost. Mám za sebou špatnou zkušenost. Těžko se totiž partnerům, kteří vám dávají obrovské peníze, vysvětluje, proč v novinách či časopisech vyšla fotografie s logy předchozích sponzorů.
Po Sydney jste sepsal s komentátorem Petrem Svěceným „paměti“, které dostaly název Příběh poraženého šampióna. Jaká to byla práce a vydával jste je i kvůli zisku? Bohužel jsme museli použít horší verzi názvu. Je tam úplně všechno. Namluvil jsem hodiny a hodiny záznamů a pak jsme to dávali dohromady. Občas mi někdo říkal, že takové memoáry se přece nepíšou v mém věku. Ale já jsem rád, že jsme to dali dohromady, protože už bych některé detaily zapomněl. Ne že by působila skleróza, ale s přibývajícím časem má člověk tendenci zestručňovat, věci se stávají černobílými. Velké peníze jsme na tom nevydělali. Ani to nebyl cíl. Ale většina reakcí byla kladná. Dokonce mi někdo říkal, že to četl v kuse, přes noc. Ale abych se přiznal, sám jsem hotovou knížku ani celou nepřečetl.
Martin Doktor (* 21. května 1974, Polička)
Největší úspěchy: dvojnásobný olympijský vítěz (Atlanta 1996), dvojnásobný mistr světa (1997, 1998), dvojnásobný mistr Evropy (1997, 2000), osminásobný vítěz Světového poháru (1997 až 2004). Martin Doktor je ženatý, s manželkou Kateřinou mají syna Felixe (2,5 roku).
