Harry ležel Chrisovi v náručí; oba věděli, že umírá. „Kolik měl být můj podíl?“ ptá se Harry. „Asi sedmdesát tisíc,“ odpoví Chris. Harry vydechne naposled se širokým, vědoucím úsměvem na rtech. Nikdy se nedozvěděl, že jeho výplata měla čítat mizerných dvacet dolarů.
V onom mrazivém výjevu z klasického westernu Sedm statečných mohl šéf pistolnické party svému umírajícímu kolegovi sdělit nepěknou pravdu, zvolil však raději soucitnou (v angličtině „bílou“) lež. Až sem to není nic divného. Na Zemi dnes sotva chodí člověk, jenž by takovou lež důvěrně neznal z obou stran, jako autor i adresát.
Méně zjevná je skutečnost, že přesně totéž dělá každému z nás - aniž by o tom kdo co tušil - jeho vlastní mozek. Klame nás víceméně proto, aby nám usnadnil střet se zbytkem světa; někdy se mu to povede lépe, jindy hůř.
Podívejte se na tyto dvě čáry, či vědečtěji segmenty:
Horní segment je zřetelně delší než dolní, že? Jenže kdepak - oba jsou navlas stejně dlouhé, děkuji pěkně. To jen šipky kolem nich vytvářejí optický klam.
Právě jste byli aktéry jednoho z nejjednodušších příkladů jevu, jemuž anglofonní psychologové říkají cognitive bias. Do poločeštiny se překládá krapet kostrbatě jako kognitivní zkreslení, pokud to někomu pomůže. Hluboko v amygdale, vývojově staré části mozku, která má na starosti emoce, bydlí neviditelný rizikový manažer, který má první slovo ve většině našeho chování vůči zbytku světa. Rozhoduje se podle intuice, živené dosavadní zkušeností zvíci půl miliardy let, zprvu u ryb, později u ptáků a savců, až posledních 40 tisíc let coby součásti mozku lidského.
Rychlost platí
U tohoto způsobu rozhodování má rychlost přednost před přesností. To má svůj dobrý důvod: když se něco šustne v křoví, je už miliony let lepší stokrát rychle utéct (a maximálně být za strašpytla), než šustnutí ignorovat a po stoprvé se proměnit v něčí večeři. Pokud jste se dožili dnešního dne, abyste vzali do ruky poslední výtisk týdeníku Euro, vděčíte za to v první řadě svému rizikovému manažerovi z amygdaly.
Problém je, že ten manažer je trochu staromódní; přece jen si první ostruhy vysloužil ještě v době, kdy nikdo nevěděl, co jsou dinosauři. Některá jeho rozhodnutí se nám proto dnes nelíbí, jako když se instinktivně bojíme lidí jiné pleti. Manažer někdy jen obtížně chápe, že ten divoch naproti přes stůl nás nechce sníst, nýbrž je to kulturní atašé z Nigérie (dopouští se tím reprezentativní heuristiky, kdybyste nevěděli). Jeho podřízení z méně prestižních částí mozku, jako jsou kůra, čelní laloky a podobně, mu pak musejí takové věci pracně vymlouvat, protože z pouhého zkreslení se najednou stává předsudek. A jak známo, dnešní Západ má na předsudky spadeno.
Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:
Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
Kromě toho je tento manažer omylný. Když jde o to, že nám plete délku nakreslených čar, je to celkem jedno. Zmiňovaní mozkoví podřízení dokážou zjednat pořádek natolik, že vy a já nakonec pochopíme, že oba segmenty jsou stejně dlouhé, ačkoli nám to tak na první pohled nepřipadá. Když však jde o věci složitější, býváme najednou nahraní. „Všichni bychom měli rádi po ruce varovný zvonek, který by se hlasitě rozdrnčel, kdykoli bychom se chystali vyvést nějakou zásadní chybu,“ říká Daniel Kahneman, izraelsko-americký psycholog, jenž je pro behaviorální ekonomii tím, čím Elvis pro rock’n’roll. „Jenže žádný takový zvonek neexistuje.“
Kolik za hrábě?
Kahneman ví, co říká. Kdybychom za stavu nulové inflace museli přijmout dvouprocentní snížení platu, poneseme to jako křivdu. Dostaneme-li však za čtyřprocentní inflace přidáno o dvě procenta, býváme spokojeni, ačkoli jsme na tom finančně hůř než v prvním případě. Psycholog tomu říká peněžní iluze.
To je odrůda širšího jevu známého jako averze vůči ztrátám. Když vám někdo ukáže hrábě, budete za ně ochotni dát dvě stovky. Když vám však tytéž hrábě věnuje, nebudete je ochotni prodat za méně než pět set. Valeas quam optime, homo economicus.
Peníze jsou vůbec pro psychology vděčnou municí. Většina z nás zcela nedostatečně spoří na důchod, protože odchod na penzi je daleko a tudíž mu nepřikládáme velkou důležitost (to je zase present bias čili zkreslení směrem k přítomnosti).
Nudný patron, samotář. Jakým dalším předsudkům čelí introverti?
A také se může stát, že si jinak střízlivý a pragmatický národ dobrovolně zvolí do čela Donalda Trumpa, což má co do činění s confirmation bias, či v užitečném překladu konfirmačním zkreslením. To všechno jsou formy kognitivního zkreslení, jinak řečeno případy, kdy amygdalový manažer střelou od boku minul cíl.
Právě kontext politických neduhů - polarizace, extremismu, populismu od Trumpa po MeToo a intolerance obecně - je důvodem, proč se debata o kognitivním zkreslení dostala znovu na přetřes. Tentokrát však už nejde o pouhé zaznamenání nedokonalostí naší mysli, o jejich výčet a kategorizaci. Na stole leží ambicióznější úkol. Jde o to, jestli se svých zkreslení dokážeme zbavit, nebo je naším údělem je nést. (Manažer čeká na chodbě, jestli představenstvo rozhodne o jeho degradaci do role řadového člena bez hlasovacího práva.)
Šest běsů
Odborník nyní promine opakování věcí známých, jimiž se například behaviorální ekonomie již programově zabývá několik desítek let, pro pořádek je toho však třeba. Tedy - psychologové se zhruba shodnou na existenci šesti obzvláště škodlivých zkreslení či biasů (možná to Dostojevskij se svými Běsy myslel takhle, napadne člověka).
Pokud během pracovní porady seřveme podřízeného, činíme tak zčásti proto, že jeho jednání je neúnosné, a zčásti proto, že nám ujely nervy - manželka je nemocná, v místnosti je strašné horko a máme velmi naspěch. Když naopak nadřízený seřve nás, činí tak, protože je to vyžrané hovado a beznadějný hulvát.
Ejhle, zajásá psycholog, máme tu klasickou atribuční chybu. Ta vidí příčiny jednání jiných lidí v jejich založení, aniž by brala v potaz vliv konkrétní situace. V případě jednání vlastního však máme za to, že na vině jsou specifické okolnosti daného momentu a místa, protože my jsme přece prima slušný člověk.
Čtěte esej: O (i)racionálním pokroku
Řeknete-li v tu chvíli psychologovi, že je zaujatý, odpoví, že to není pravda, protože zaujatí jste vy a ne on. To celé dohromady je známo jako kognitivní slepá skvrna, díky níž jsme si vědomi zaujatosti ostatních podstatně lépe než zaujatosti vlastní.
Jinou nepřesnou ranou od manažerova amygdalového boku způsobuje fokalismus čili kotvení. Dostanete-li nabídku koupit ojeté auto za čtyřicet tisíc korun a nakonec cenu usmlouváte na pětatřicet, jste spokojeni - ačkoli byste o bazar vedle dost možná pořídili levněji.
Ještě další chybu představuje projekční zkreslení, které nám velí přisuzovat jiným lidem stejné myšlenkové pochody jako jsou ty naše. Člověk, který se sklání k zaparkovanému automobilu, tak může vyvolat - pro fiktivní ilustraci - v Billu Clintonovi dojem, že má ve voze přichystané děvče, Vladimir Putin si bude myslet, že dotyčný lije na sedadla novičok a Miloš Zeman bude mít za to, že si takový člověk odskočil do vozu pro panáka.
O reprezentativní heuristice, která vede lidi ke smýšlení o jednotlivcích pomocí skupinových stereotypů, už zmínka padla. To je ten typ chyby uvažování, který vás dostane na černou listinu amerických univerzit kvůli rasismu a sexismu, a podobně - pokud ovšem nebudete tvrdit, že všem ženám se má bez výjimky věřit, že je někdo otravoval. To je sice učebnicová ukázka téže chyby uvažování, ale momentálně na té „správné straně“, pročež budete naopak velebeni.
Levá, pravá! Vpřed!
Což přivádí řeč zpět k již zmiňovanému králi všech zkreslení, konfirmačnímu čili potvrzovacímu běsu. Lidé snadněji věří něčemu, co potvrzuje jejich již předem zastávané postoje. Lépe si to pamatují a přikládají tomu větší význam než informacím, které jsou s jejich názory v rozporu.
Tato nedokonalost naší mysli dokáže nadělat opravdu slušnou paseku. Skvěle to před pár lety zdokumentoval Daniel Klein, ekonom z americké George Mason University - a navíc věrohodně, protože sledoval řečený nedostatek u sebe. Nejprve napsal pro deník Wall Street Journal, že příznivci levice se nevyznají ani v jednoduchých ekonomických záležitostech.
Předložil respondentům zprava i zleva několik tvrzení a chtěl po nich, aby vyjádřili souhlas či nesouhlas. Tvrzení zněla „povinnost mít licenci pro poskytování profesionálních služeb tuto službu prodražuje“, „firma s největším tržním podílem má monopolní postavení“, „volný obchod vede k nezaměstnanosti“ nebo „minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost“. Levicově orientovaní respondenti si vedli podstatně hůře než jejich pravicově zaměření kolegové. (Jestli tento text čte nějaký příznivec levice, první a čtvrté tvrzení jsou pravdivá, obě prostřední jsou nepravdivá. Obzvlášť radikální levičák si na recepci vydavatelství může vyzvednout otázky v kreslené podobě.)
Klein z toho vyvodil, že levičáci se v ekonomice nevyznají. Později však do něho začali šťouchat právě behaviorální psychologové a upozornili jej na jeden rys jeho sady otázek, jehož si sám nevšiml: ona tvrzení byla většinou zaměřená na oblasti, jež jsou levici obzvlášť drahé – a v nichž se také levice nejsnadněji rozchází s fakty, ekonomickými pravidly i zdravým rozumem. Co kdyby byla tvrzení zaměřená opačně?
Klein si nechal poradit. Sestavil sérii tvrzení, jež se analogicky trefovala do obvyklých slabých míst amerického konzervativního uvažování. Tedy - vybráno namátkou - jeden dolar znamená pro chudého člověka víc než pro bohatého; zákaz potratů by zvýšil počet potratů prováděných načerno; legalizace drog by dala moc do rukou kriminálním gangům; přítomnost přistěhovalců snižuje prosperitu amerických občanů. (Pro konzervativce napravo od Attily s nedokončenou základní školou: odpovědi jsou ano, ano, ne, ne). Výsledek se dostavil. Pravicově smýšlející respondenti odpovídali stejně mizerně jako v prvním dílu testu levičáci. Klein z toho vyvodil, zhruba řečeno, že jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet, což jsme koneckonců trochu tušili předem. A zároveň se kál, že sám coby libertarián rád uvěřil, že levicová pitomost je významnější než její pravicová sestra.
Parta je nejvíc
I v tom má prsty amygdalový manažer -a tentokrát koná přinejmenším sporně. Podle Bena Yagody, jehož textu o kognitivním zkreslení věnoval časopis The Atlantic v létě prominentní místo, je ve hře krutý evoluční zákon. Praví, že je výhodnější držet basu se svou partou, než mít pravdu. Zejména to platí v případě, že povídat nesmysl vás nic nestojí.
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Váš názor na existenci a případný původ globálního oteplování je stejně důležitý jako můj, tedy prakticky vůbec; je tedy beztrestně možné přidat se na jednu nebo druhou stranu sporu a tím demonstrovat svoji příslušnost k té či oné partě. Ona příslušnost je evolučně vzato cennější než obtížněji uchopitelný intelektuální koncept shody s fakty.
To pomáhá vysvětlit, proč třetina Američanů dodnes věří Donaldu Trumpovi. Příslušnost ke kmenu lidí, kteří (třeba) nevěří na politickou korektnost, je silnější motivací než třeba úcta k ústavě USA -zejména když onu ústavu hájí parta kolem Hillary Clintonové.
Není divu, že se kdekdo začal zajímat o možnost, jak amygdalového manažera vyhodit. Radikálním proponentem takového kroku je Richard Nisbett, sociální psycholog z University of Michigan. Tvrdí, že lidé jsou schopni se značné části kognitivního zkreslení zbavit. Dokládá to rozdílností výsledků testů před a po absolvování kurzů zaměřených na specifickou oblast zkreslení. (Například kurs statistiky zmírňuje obvyklý omyl, že vražd je více než sebevražd.) Stejně jako vy jste sami sebe v úvodu tohoto textu umluvili, že obě čáry jsou stejně dlouhé, lze úsudek střelený od boku korigovat i ve věcech složitějších, říká Nisbett.
Přečtěte si analýzu Ilony Švihlíkové:
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Ne všichni s ním souhlasí, prominentním skeptikem je právě Daniel Kahneman. „Papíru nevěřím,“ cituje ho v Atlantiku Yagoda. „Každý test vás upozorňuje na to, že teď přijde chyták. V reálných situacích ale člověk jedná jinak.“ Lidé jsou tedy podle něj něco jako naftový volkswagen, jenž dokáže odhalit, že je testován, a umí se podle toho zařídit.
Užitečnost iluze
To celé trochu míjí hlavní bod věci. Zbavíme-li se instinktivního chování, skutečně si tím polepšíme? Tentýž zákon, jenž vede k tupému přebírání Trumpových (Okamurových… dosaďte libovolného populistu) nepravd, nám umožňuje navazovat vztahy i s lidmi, kteří mají jiné názory než my. Úspěch propagandistů je jen zvráceným uplatněním lidumilného hesla „pojďme se věnovat tomu, co nás spojuje, namísto toho, co nás rozděluje“.
Fandí-li půvabné děvče Slavii, snadno jí to odpustí i rozumný člověk.
Umírajícímu Harrymu v Sedmi statečných by jistě nebylo lépe, kdyby se dozvěděl, že opravdu umírá kvůli dvaceti dolarům. Byl by to lepší svět? Pro užitečnost iluze netřeba chodit daleko: v onom kvintesenciálně americkém výjevu zní předsmrtný dialog Chrise a Harryho z úst Rusa Julije Briněra a Srba jménem Veljko Šošo. Je to problém?
Přečtěte si další eseje:
Vysoká hra o trubky
Jak odtajnit ČEZko
Krvavé a zapomenuté
