Jedovatá černá díra

Jak a kam potečou peníze na odstraňování starých ekologických zátěží?

Ve kterém šuplíku je uzamčen kontrolní závěr dlouhodobého šetření Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) o peněžních prostředcích určených na odstraňování starých ekologických zátěží? Schválen byl už 7. června, ale v registru kontrolních akcí NKÚ ho nenajdeme. Po poslední aktualizaci databáze 23. 6. narazíme na formulku: „Závěr byl schválen, ale nebyl dosud publikován.“ Tím se cítí být zavázán i člen úřadu Jiří Kalivoda, který kontrolní akci řídil. A který při posledním šetření na toto téma v roce 2006 v článku Ždímání miliard (EURO 17/2006) upozornil na plíživé způsoby, jak ze státu vyrazit vyšší garanci. Chystaný supertendr na odstraňování starých ekologických zátěží posouvá problémy do úplně jiné roviny. Také třecí plochy jsou jinde. Kde a v čem? Nezbývá než se alespoň k části informací dostat nějakou oklikou.

Podceňování rizik
Významná část kontrolního protokolu, který se týdeníku EURO podařilo získat, se dotýká právě připravovaného supertendru. Vzhledem k tomu, že je často zmiňovaným rozporným tématem koaličních dohod, závěry NKÚ by se jednajícím politikům mohly k jejich rozhodování hodit. Nezájem publikovat schválený závěr kontrolního šetření právě v tuto potřebnou dobu překvapuje. Nebo je k němu zatím jen nějaký omezený přístup? Končící vláda každopádně nepatří k těm, kdo byli včas o výsledcích šetření NKÚ informováni.
Koncept ekotendru se vůbec neohlíží na environmentální rozměr problému. Nevede k přednostnímu odstraňování nejrizikovějších zátěží. Kvalita sanačního zásahu dokonce ani není hodnoticím kritériem. Nezařadit ji do multikriteriální analýzy považovalo ministerstvo životního prostředí (MŽP) za hrubý nedostatek návrhu ministerstva financí (MF). Kontrolní protokol všechny tyto připomínky zaznamenává, jakož i tvrzení, že „zásadní připomínky ministerstva životního prostředí zůstaly nezapracovány a otázky nezodpovězeny“. A závěr z této části protokolu? Kvůli tomu, že odstraňovaní starých ekologických zátěží je v gesci MF, měl resort životního prostředí na uplatňování ekologických priority pramalý vliv. Záhy bude hůř – kvazikoncesní projekt alias supertendr neobsahuje princip odstraňování závad podle ekologické naléhavosti vůbec. Jediným kritériem pro soutěžící je nabídnutá cena. Resortu životního prostředí není nic platné, že toto kritérium nepovažuje vzhledem k rozdílnému, leckdy dost rizikovému charakteru starých zátěží za transparentní.
Nicméně vrchní ředitel ministerstva financí Tomáš Uvíra se brání: „V žádném případě se nejedná o přezíravost. Za tento tendr odpovídá MF a zadávací dokumentace je plně v jeho kompetenci. Hlavní zásady schválila vláda a MŽP nepožadovalo na jejím zasedání, aby se účastnilo přípravy finální verze zadávací dokumentace. Žádné připomínky MŽP a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) nezůstaly nevyřízené, a to včetně odborných výhrad. MF je ochotné se ke všem novým připomínkám postavit čelem a vysvětlit, co je třeba.“

Jak se rodí cena?
Protože ekologický resort spolupracuje s odborníky, kteří mají zkušenosti se skutečnými náklady na skrývkové, vrtací a jiné práce, mohl vytvořit odborný odhad celkové výše superzakázky. Přestože je v podkladech, které MŽP předalo kontrolorům, vyčíslen, kontroloři se uchýlili pouze ke konstatování velké rozdílnosti takto stanovené ceny vůči cenám odvozovaným od celkové výše garance 114 miliard korun. Odhad výše superzakázky je pouhým zlomkem sumy garancí.
Kontroloři se přesvědčili, že by „odborné“ ministerstvo životního prostředí po schválení superzakázky ztratilo možnost vyjadřovat se k projektům sanací. I kdyby zjistilo porušení smluvních povinností, není oprávněno požadovat nápravu. Tu může vymáhat MF, přestože jeho úředníci se specializují na účetní problémy, a ne na způsob, jak účelně odstraňovat kontaminace v terénu. Úředníkovi MŽP v případě zjištěné závady nezbude než podat podnět ČIŽP. A to ještě nad rámec smlouvy. Ekologické ministerstvo je ze hry a jeho úředníci aby raději vůbec nevycházeli z kanceláře. To přece nemůže být výhodné pro stát, který by měl dbát především na skutečné vyčištění území.
Vztah vítěze soutěže vůči státu prezentovanému ministerstvem financí se má odvíjet pouze od celkové vysoutěžené ceny. Velikost a nebezpečnost zátěže není rozhodující. Ani nákladnost sanace. Cena každé zakázky je určena účetně, a to ze zbytkové hodnoty garance. Jestliže například garance za podnik Aero Vodochody činí 2,7 procenta z celkové garance 114 miliard, získá vítězné konsorcium za vyčištění tamější zátěže 2,7 procenta vysoutěžené ceny. Nikdo se přitom nebude zabývat tím, jestli je nadlimitní zátěž podél celého letiště nebo na ploše 100 x 100 metrů. Ať tak či onak, při celkové hypotetické částce 40 miliard by na „Vodochody“ směřovala miliarda a několik desítek milionů navíc.
Protože v jiných případech tomu může být naopak – tedy malá garance a velká zátěž – zastánci „účetního řešení“ z ministerstva financí věří, že se to „vyrovná“.

Praktikův výsměch
Libor Vobrátil, jenž se inženýringem odstraňování starých zátěží zabývá už sedmnáctý rok, tomuto postupu nevěří. Klíčem ke všemu konání i odměňování by měla být analýza rizik, jejíž objektivitu musí dál zajišťovat stát. Ta by měla být předmětem zadávacího řízení a posléze podkladem pro přijetí nejvýhodnější nabídky. Jestliže připravovaná smlouva pro supertendr ukládá vítěznému partnerovi povinnost takový zásadní a závazný dokument (analýzu rizik) aktualizovat, „rozuměj přizpůsobit svým zájmům“, rýsuje se chodník do jedovaté černé díry, v níž se peníze ztratí a zátěže zůstanou. „Berlička objektivity pomocí oponenta, vybraného a placeného vítězným konsorciem, s ohledem na reálné zkušenosti se znalci všeho druhu, kteří nemají vůči státu ani majitelům vzešlým z privatizace žádný právní vztah, natož osobní hmotnou, právní ani trestní odpovědnost, je směšná,“ soudí Vobrátil.

*
BOX
Komise drží v šachu PPF
Mé sžíravé kritice minule uniklo (EURO 23/2010), že komise k ekotendru jsou dvě. Za dezinformaci se omlouvám. Ono však nebylo těžké se splést, ta velká meziresortní komise zvaná výběrová, respektive hodnotící, ještě nezasedala. Zatímco výhrady k některým konsorciím, zda předložené dokumenty byly v souladu se zadávací dokumentací, spadají na vrub té menší komisi MF, říkejme jí „zaměstnanecká“. Na tu velkou zřejmě čeká až náročné hodnocení, která suma v rozstřižených obálkách bude větší.
„Zaměstnanecká“ komise v této chvíli drží v šachu velké konsorcium odpadářských společností vedené firmou PPF Advisory. Na tiskové konferenci PPF uvedl akcionář skupiny Jiří Šmejc: „Nejdříve nás komise vyloučila na základě nesprávných důvodů, které ÚOHS zrušil, a tím nás vrátil do soutěže (je to orgán, který k tomu má pravomoc). Ale MF nás dosud nevyzvalo k podání nabídky a neotevřelo data-room. Tento postup považuji za šikanózní, naznačuje odlišný přístup ministerstva k nám než k jiným účastníkům.“ Šmejc soudí, že pro stát je výhodnější, když je účastníků soutěže více, ne méně. A dodal: „Nemáme pocit, že zájmem úředníků – členů komise je vybrat tu nejlepší firmu.“ PPF se obrátila na ministerstvo dopisem s žádostí o prověření zákonnosti postupu společnosti AT Kearney, která je poradcem zadavatele, i členů zvláštní komise. *
TABULKA
Meziresortní komise
Pro posouzení a hodnocení nabídek uchazečů (jmenovaná vládou; ještě nezasedala)

Ivan Fuksa, MF
Igor Fojtík, MF
Jaroslav Zima, MF
Karel Bláha, MŽP
Pavla Kačabová, MŽP
Luboš Vaněk, MPO
Zbyšek Sochor, MPO
Miroslav Broum, MS
Blanka Vysloužilová, úřad vlády

TABULKA
Kvalifikační komise („zaměstnanecká“, jmenovaná ministerstvem financí; vyřadila tři uchazeče)

Ivan Fuksa*, první náměstek ministra financí Tomáš Uvíra*, vrchní ředitel skupiny správy majetku Igor Fojtík, ředitel odboru přípravy privatizace majetku Libor Antoš, ředitel odboru realizace privatizace majetku státu Jaroslav Zima, vedoucí oddělení ekologických škod

Pozn.: * Tomáše Uvíru později nahradila Monika Zbořilová z oddělení ekologických škod, Ivana Fuksu Miluše Stloukalová, vedoucí oddělení zadávání veřejných zakázek