O osudu čínské ekonomiky nerozhodnou světové trhy, ale úspěšnost reforem
V situaci, kdy složený index šanghajské burzy klesl od loňského června o více než 40 procent, sledují investoři z celého světa tento pokles s rostoucími obavami – ne však proto, že investovali do padajícího trhu (čínské akcie v drtivé většině drží Číňané). Spíše mají strach, že propad cen akcií znamená i pokles celé čínské ekonomiky. Ti, kdo hledají přesvědčivé důkazy o hospodářské budoucnosti Číny, by se však raději měli poohlédnout jinde.
Samozřejmě je pravda, že čínské tempo růstu podstatně zpomalilo, a existuje bezpočet důvodů, proč se domnívat, že toto zpomalení není dočasné. Žádný z těchto důvodů však příliš nesouvisí s akciovým trhem.
To je patrné na faktu, že tržní ceny jsou dnes vyšší než v roce 2014, kdy Čína předstihla Spojené státy a stala se největší světovou ekonomikou (měřeno podle parity kupní síly), přičemž tato událost vyvolala býčí očekávání. Tehdejší pozorovatelé si zřejmě neuvědomili, že čínská ekonomika už zpomaluje. Podle oficiálních statistik dosahovalo tempo růstu v letech 1980 až 2010 v průměru deseti procent, avšak v letech 2012 až 2014 kleslo na sedm až osm procent.
Proč to nejde
Toto zpomalení dokonce zpočátku přispívalo k růstu cen akcií, neboť podnítilo Čínskou lidovou banku, aby v listopadu 2014 začala snižovat úrokové sazby. Na jaře 2015 už však tržní boom hodně připomínal bublinu nafukovanou úvěry. Šanghajský index dosáhl vrcholu 12. června, kdy Čínská komise pro regulaci cenných papírů zpřísnila požadavky na marže. Je pravda, že hospodářské zpomalení Číny nemělo nikoho překvapit.
Třicetiletá šňůra desetiprocentních ročních růstů HDP sama o sobě neměla obdoby. Otázka zní, proč se žádné zemi, dokonce ani Číně, nepodařilo prodloužit vlastní hospodářský zázrak. Někteří experti nabízejí povšechná vysvětlení: země padají do pasti středního příjmu nebo zažívají regresi ke střední hodnotě tempa růstu. V případě Číny však může hrát roli řada specifických faktorů.
Klesající výnosy kapitálu a vyšší ceny pozemků
Prvním faktorem jsou klesající výnosy kapitálu, které oslabily například prorůstové efekty investic do dopravní infrastruktury a bytové výstavby. Dalším faktorem je skutečnost, že ceny pozemků ve městech se zvýšily, zatímco „nosná kapacita“ životního prostředí se vyčerpala. Dále jsou zde demografické problémy. Počet osob v produktivním věku dosáhl vrcholu a podíl obyvatel v důchodovém věku rychle stoupá – v neposlední řadě kvůli 35 let trvající politice jednoho dítěte, která byla zrušena teprve nedávno.
Kdysi zdánlivě nevyčerpatelný přebytek venkovské pracovní síly, která byla ochotná migrovat do městských oblastí, navíc v podstatě vymizel, což vedlo ke zvýšení mezd a oslabení konkurenční výhody země ve výrobních sektorech s vysokým podílem práce. Ekonomika se posouvá od výroby ke službám, kde je menší prostor k růstu produktivity. Kromě toho se zužuje i prostor pro zisky z dohánění rozvinutých ekonomik v oblasti technologií, výrobních procesů a řídících postupů, což dál podkopává růst produktivity – a ponechává na Číně, aby některé inovace prováděla sama.
Přirozený růst
V této situaci je posun k trendovému tempu ročního růstu ve výši pět až sedm procent přirozený. Může k němu dojít dvěma způsoby: buď půjde o měkké přistání, při němž bude Čína i nadále růst pomalejším, ale trvale udržitelným trendovým tempem, anebo o tvrdý dopad zahrnující finanční krizi a těžší hospodářskou recesi.
Podobně jako Japonsko na konci 80. let nebo Jižní Korea v letech 1997 až 1998 byla také Čína během své fáze vysokého tempa růstu značně závislá na investicích a dluhových financích, což zvýšilo riziko, že přebytek kapacit vyústí po zpomalení ekonomiky ve finanční krizi. A přebytek kapacit je skutečně už dnes v mnoha sektorech vážným problémem.
Stále není zřejmé, jaké přistání Čínu čeká – mimo jiné i proto, že oficiální statistiky možná značně nadsazují současný růst HDP. A jelikož se oficiální údaje o růstu obvykle až příliš blíží cílům vytyčeným vládou, takže nejsou důvěryhodné, zaměřují se skeptici na jiná, hmatatelnější měřítka hospodářských podmínek v zemi a poukazují na skutečnost, že došlo k prudkému poklesu spotřeby energie, nákladní železniční dopravy a výroby průmyslových produktů, jako jsou uhlí, ocel a cement.
Stále není zřejmé, jaké přistání Čínu čeká
Tyto statistiky mohou podle mnoha lidí naznačovat, že čínská ekonomika roste mnohem pomalejším tempem, než je vládou uváděných sedm procent. Stále je však možné, že Čínu čeká měkké přistání. Úspěch však předpokládá větší důraz na spotřebu čínských domácností, jež podpoří růst.
Čína navíc musí zvýšit pružnost svého pozemkového trhu a trhu práce. Například nejistá pozemková práva na venkově a systém chukchou (registrace domácností) ve městech dál brzdí mobilitu pracovní síly. Obecněji platí, že se musí nadále zvyšovat role trhů při formování ekonomiky. Státním podnikům je nutné přitáhnout uzdu. Zdravotnictví, sociální zabezpečení a daňovou soustavu je nezbytné reformovat a posílit. A klíčovým předpokladem je lepší ekologická regulace.
Čínští představitelé a ekonomové už to všechno vědí. V roce 2013 přijali seznam reformních cílů, který se těmito oblastmi zabývá.
A v posledních dvou letech učinili pokrok při realizaci některých z nich. Stále však zbývá urazit velký kus cesty a úspěch není v žádném případě zaručený. Jak poznamenává hlavní ekonom Asijské rozvojové banky ŠangŤin Wej, právě pokrok v oblasti těchto reforem – nikoli dění na akciovém trhu – rozhodne o osudu čínské ekonomiky.
Autor je profesorem tvorby kapitálu a růstu na Harvardově univerzitě
Čtěte také:
Čína čelí burzovnímu kolapsu, tamní trhy přišly o 200 miliard dolarů
Čínské akcie spadly od Vánoc o čtvrtinu, k poklesu přispívá levná ropa
