Obviňování druhých v zájmu odvedení pozornosti od domácích problémů ještě nikdy nic nevyřešilo
Zdá se, že se po třicetileté přestávce do agendy politiků vrátila mezinárodní koordinace makroekonomické politiky. Příčina je pochopitelná: růst zůstává ve většině zemí neduživý a mnozí lidé se obávají zvýšení úrokových sazeb americkým Federálním rezervním systémem. Důvody, proč koordinace uvízla na mrtvém bodě, bohužel stále přetrvávají.
Rozkvět koordinace mezinárodní politiky v letech 1978 až 1987 začal summitem skupiny G7 v Bonnu v roce 1978 a jeho součástí byla i dohoda z hotelu Plaza z roku 1985. Pochyby o výhodách takové spolupráce však přetrvávaly.
Například Němci litovali, že na bonnském summitu souhlasili se společnou fiskální expanzí, protože refiace se na konci 70. let, tedy v období sužovaném inflací, ukázala jako nesprávný cíl. Japonci zase začali litovat zhodnocení jenu, když dohoda z hotelu Plaza úspěšně oslabila nadhodnocený dolar.
Podíl států s rozvíjejícími se trhy na globálním řízení navíc nedržel krok se stále významnější rolí jejich ekonomik a měn. Samotný úspěch těchto zemí se tak stal překážkou koordinace politik.
G20 místo G7
Snaha o oživení mezinárodní koordinace opětovně započala v reakci na globální finanční krizi v roce 2008. Větší země s rozvíjejícími se trhy získaly výraznější zastoupení, když skupina G20 nahradila G7 v roli hlavního globálního ekonomického uskupení.
Lídři G20 se pak na londýnském summitu v dubnu 2009 dohodli na koordinované expanzivní politice. O rok později v Soulu se zase dohodli, že zemím s rozvíjejícími se trhy poskytnou v Mezinárodním měnovém fondu kvóty, které budou lépe odpovídat jejich ekonomické váze.
Od té doby se v mnoha výzvách ke koordinaci objevuje nářek nad vypuknutím „měnových válek“, které známe též jako „konkurenční znehodnocování měny“ – jde o starý fenomén, který dává vzpomenout na devalvace a kontradevalvace ve 30. letech.
Dnes stejně jako tehdy panují obavy, že pokud se všechny země pokusí znehodnotit svou měnu, aby získaly exportní konkurenceschopnost a pozvedly svou ekonomiku, pak všechny neuspějí.
Objevuje se i tvrzení, že cestou, jak nadobro překonat konkurenční znehodnocování měn, je fixace devizových kurzů, jak to v roce 1944 učinili architekti brettonwoodských dohod
Tato obava se odrážela například ve stížnostech na intervenci Číny a dalších rozvíjejících se trhů na obranu před zhodnocováním vlastních měn. Také několik po sobě jdoucích kol kvantitativního uvolňování Fedu v letech 2009 až 2014, Japonskou centrální bankou od roku 2013 a ECB od počátku letošního roku mělo za následek znehodnocení dolaru, jenu i eura.
Poslední vlna výzev ke koordinaci pramení z obav – které formuloval například guvernér Indické rezervní banky Raghuram Rajan –, že Fed při zvyšování úrokových sazeb dostatečně nezohlední nepříznivý dopad na ekonomiky s rozvíjejícími se trhy.
USA stály v čele několika mezinárodních snah o řešení problému konkurenčního znehodnocování měn, včetně dohody ministrů skupiny G7 v únoru 2013, že upustí od intervencí na devizovém trhu, nebo vedlejší dohody k Transpacifickému partnerství z listopadu 2015, jež řeší měnové manipulace. Kritikové však horují pro silnější dohodu, kterou by podpořila i hrozba obchodních sankcí.
Také snaha interpretovat různé výzvy ke koordinaci pomocí teorie her leccos prozrazuje, i když jinak, než teoretici her předpokládali.
Dialog hluchých
Hráči si totiž často nemyslí, že hrají stejnou hru. Když například USA volají po německém fiskálním stimulu – jak se stalo v Bonnu v roce 1978, v Londýně v roce 2009 a na summitu G20 v Brisbane v roce 2014 –, dělají to s vědomím „lokomoční hry“, v níž má fiskální stimul pozitivní druhotné důsledky pro obchodní partnery.
Globální ekonomika na tom bude lépe, pokud se velké země dohodnou, že ji společným postupem vytáhnou z recese a nastartují.
Němci si naproti tomu myslí, že hrají „hru na disciplínu“. Rozpočtové schodky po dle nich mají negativní druhotné důsledky pro sousedy, například kvůli morálnímu hazardu spojenému se sanacemi. Jejich představou kooperativní rovnováhy je „fiskální kompakt“ Evropské unie z roku 2013, v jehož rámci se členové eurozóny znovu dohodli na pravidlech pro omezení svých rozpočtových schodků.
Zatím poslední příklad tohoto „dialogu hluchých“ se odehrál v Evropě od ledna do července 2015. Měsíc co měsíc usedali řecká vláda a její partneři z eurozóny k jednacímu stolu, přičemž si jedna strana myslela, že hraje dámu, zatímco druhá hrála šachy.
Co hraješ?
V oblasti měnové politiky se interpretace neliší o nic méně. Někteří lidé se domnívají, že měnová expanze v jedné zemi posouvá kvůli kurzovému dopadu obchodní bilanci v neprospěch jejích partnerů; jiní lidé jsou přesvědčeni, že jakýkoli případný negativní vliv na obchodní bilanci je kompenzován vyššími výdaji.
Jeden tvrdí, že problém tkví v konkurenčním znehodnocování měn; druhý zastává názor, že skutečným problémem jsou nadhodnocené měny nebo příliš vysoké úrokové sazby.
Objevuje se i tvrzení, že cestou, jak nadobro překonat konkurenční znehodnocování měn, je fixace devizových kurzů, jak to v roce 1944 učinili architekti brettonwoodských dohod; další lidé včetně některých dnešních amerických politiků prosazují právě opačný přístup: dohodu zapovídající jakoukoli snahu ovlivňovat devizové kurzy.
Ano, pravidelná setkání oficiálních činitelů mohou být užitečná. Konzultace může minimalizovat překvapení. Výměny názorů mohou přispět ke zmenšení rozdílů ve vnímání. Některé výzvy k mezinárodní koordinaci jsou však méně užitečné, zejména pokud je jejich cílem obviňování cizinců v zájmu odvedení pozornosti od domácích překážek a nesvárů.
Autorem je profesorem tvorby kapitálu a růstu na Harvardově univerzitě
Čtěte také:
Draghi: ECB je připravena rychle zasáhnout na podporu inflace
Eduard Palíšek: Novou průmyslovou revoluci pocítíme do pěti let
