Zakladatel Transparency International by firmy přizval do politiky
Píše se rok 2030 a prezident právě na Pražském hradě podepisuje nový zákon o ochraně životního prostředí. Balík zákonů kontrasignují také zástupci energetického gigantu ČEZ, kamery zabírají i škodovácké logo. Politická sci-fi? Ne tak docela. Alespoň v představách zakladatele Transparency International Petera Eigena, který by rád prosadil novou formu politické správy země. A zapojil do hry také velké korporace, které dnes ovládají politiku jen nepřímo a často za pomoci neprůhledného lobbování. „Současný systém vládnutí postavený na politických stranách už je zastaralý. Pořád vycházíme z toho, že národní stát je základním stavebním prvkem, pomocí něhož vládneme lidem. Jenže národní státy nejsou vůbec schopny kontrolovat velké hospodářské giganty. A ty plavou v globálním akváriu jako velké ryby a cítí se tam dobře,“ řekl Peter Eigen týdeníku EURO. Nic na tom nezmění ani Evropská unie, která je podle německého právníka jen obdobou národního státu ve velkém. „Nový systém vládnutí by měl kromě politických stran zapojit do hry více hráčů. Především velké korporace a občanská sdružení,“ dodal někdejší šéf Světové banky v Africe. Společně by pak všichni měli vytvořit jakousi tripartitu, která bude fungovat jako jediné těleso výkonné moci a rozhodovat o transparentním přerozdělování peněz. Místo pyramidy by supervláda připomínala rovnoramenný trojúhelník moci.
Těžba, věc veřejná
Představa politiků, byznysmenů a neziskovek, kterak společně stojí u kormidla, není jen hříčkou někdejšího experta Světové banky, jenž dnes ze všeho nejvíce připomíná spokojeného německého důchodce obrážejícího konference o lidských právech. V malém takový model nanečisto už od roku 2003 funguje – i když se omezuje zatím jen na společnou správu nerostného bohatství. V rámci projektu Iniciativa za transparentnost těžebního průmyslu (EITI, Extractive Industries Transparency Initiative) se 32 zemí bohatých na nerostné suroviny zavázalo, že bude s velkými korporacemi přiznávat, kolik peněz skutečně putuje do těžby ropy, zemního plynu a nejrůznějších nerostů. V pozadí stojí jednoduchá rovnice. Zatímco těžaři a zpracovatelé zveřejní, kolik vydělávají a jaké částky platí vládě, politici přiznají, jak velká část výdělku putuje do státního rozpočtu. Pod prsty jim přitom koukají neziskové organizace, které mají právo přístupu ke stejným informacím, jež od těžařů dostávají politici. Na projektu EITI spolupracují i firmy, které podnikají v Česku, mimo jiné ocelářský gigant Arcelor Mittal nebo německý plynárenský podnik RWE. Zdaleka ne všechny berou účast v „minivládě“ převážně afrických a asijských zemí jen jako reklamu a módní trend, který velí dávat peníze na charitu nebo sponzorovat chudé vědce v rozvojových zemích. „Ročně po celém světě platíme kolem čtyř miliard dolarů na daních a máme právo spolurozhodovat o tom, aby tyto peníze putovaly na trvale udržitelný rozvoj,“ říká Cynthia Carrollová, obchodní ředitelka koncernu Anglo American, největšího světového producenta platiny. Nechat si nahlížet do účetnictví není na úkor zvyšování zisků. Exkluzivními a netransparentními vztahy s vládou dnes velké obchody v Africe udělat nelze. „Stabilní politické prostředí a dostatek informací, které nám umožňují plánovat dlouhodobě, vede určitě k vyšší výkonnosti,“ potvrzuje také člen představenstva BP Peter Sutherland. Přínos otevřené spolupráce velkých korporací s vládami v Africe a na Středním východě lze vyčíslit i penězi. Loňská výroční zpráva EITI uvádí, že díky modelu spoluvlády se na světě ušetřilo až 70 miliard dolarů, které by se jinak utopily v netransparentních platbách a úplatcích. Možnosti ekonomické supervlády si ostatně pochvaluje i americký finančník George Soros. „EITI je jeden z nejúčinnějších prostředků, jež jsou k dispozici, chceme-li prosadit celosvětový standard odtajnění a zodpovědnosti,“ prohlásil muž, pověstný svým „čuchem“ na správné investice.
Dost prostoru
Jaké poučení by si z projektu EITI mohla vzít Evropa, kde až na výjimky žádné miliardy na nerostných surovinách vydělávat nelze? Podle Petera Eigena je model přenositelný tam, kde se porcuje nějaký veřejný statek – třeba na životní prostředí. „Pořád je to rovnice má dáti-dal. Občané a firmy přinášejí peníze do rozpočtu a vláda ho rozděluje,“ říká německý právník. Prostor pro vznik „minivlád“ je všude tam, kde je prostor pro korupci. A o veřejné peníze se bojuje ve všech vyspělých zemích Západu. Z hlediska firem samotných je pak jedno, jestli stát dává koncese na těžbu ropy a diamantů nebo zakázky na nákup vojenských stíhaček. Zatímco dnes se firmy chlubí svou společenskou zodpovědností, v budoucnu by k tomu mohly dodat i zodpovědnost politickou. Řečeno hantýrkou PR oddělení – formulku CSR (corporate social responsibility) doplní ještě zkratka CPR. Nápad zapojit firmy do politického rozhodování se zamlouvá také Luďku Pfeiferovi, partnerovi poradenské společnosti M.C. Triton. „Svým způsobem to naplňuje slovo zodpovědnost mnohem více, než když někam vyjede třeba představenstvo firmy a chlubí se na veřejnosti, jak eticky se chová,“ říká český manažer. „Spojení byznysu a politiky je přirozené, funguje dávno, jenže se o něm mluví negativně,“ dodává.
Evropa příkladem netáhne
Tlačit firmy, aby se více a viditelněji zapojovaly do politiky, chce i Brusel. Evropská komise před pěti lety založila Evropskou alianci pro sociální odpovědnost podniků, ohlasy jsou ale dodnes téměř nulové. Není se čemu divit a důvodem není jen neoblíbenost EU. Na rozdíl od Afriky totiž nejsou evropské „minivlády“ s otevřeným účetnictvím hrou, v níž vyhrává každý. Závody v uplácení autoritářských režimů v afrických zemích prokazatelně vedly vždy k vyšším nákladům firem. Těžaři je sice naúčtovali svým zákazníkům, ale tlačila na ně konkurence. Ropa je i v Rusku a Kanadě, „krvavé“ diamanty lze ze země vykutat třeba v Austrálii. V případě vládních tendrů, kde se v Evropě tradičně otevírá největší prostor ke korupci, ale důvod, proč s politiky a nevládními organizacemi hrát „na férovku“, chybí. Evropa je na rozdíl od Afriky, kde se za koncese platí desítky miliard dolarů ročně, malým rybníčkem. Rozdat pár milionů za to, že konkurence nebude mít ke konkrétní zakázce přístup, protože neprojde výběrovým řízením, je mnohem jednodušší než uplácet africké diktátory, aby v rozmaru nezačali privatizovat nebo nezměnili pravidla hry. Příliš ochoty není ani na straně politiků. Zatímco v Africe třeba účast v projektu EITI zároveň znamená, že Západ dotyčného prezidenta dokáže na dálku podržet, v Evropě je před voliči každý sám za sebe. V byznysu dvojnásob. Dobře to vyjádřil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman, který v knize Kapitalismus a svoboda řeči o sociální zodpovědnosti firem označil rovnou za „podvratnou doktrínu“. Pravda o zodpovědném podnikání je podle něj jinde. „Když jsou dodržena zákonná pravidla hry, existuje jen jediná sociální zodpovědnost byznysu – využívat zdroje a angažovat se v těch aktivitách, které vedou ke zvyšování zisku,“ napsal guru liberálů.
