Jen je nechte, ať nás zruší

Řada věcí se dá privatizovat a může je provozovat i soukromník

Lichtenštejnský svět je opravdu malý. Samo knížectví má stejně obyvatel jako Třinec, a tak se tu lidé znají navzájem. „Musíme počkat ještě na mou sestřenici,“ říká na úvod rozhovoru Hans Adam II., vládnoucí kníže z Lichtenštejnu. Ani nepřekvapí, že jeho příbuzná Pia-Maria Kothbauerová je od minulého týdne lichtenštejnskou velvyslankyní pro Českou republiku. Vztahy s Prahou mají ale do normality daleko a Lichtenštejnové dodnes považují zestátnění svých rodových panství za těžkou újmu. „Hospodářsky se tu sice nijak neangažujeme, ale o dění v Česku se zajímám. Inkognito jsem tu byl ještě před rokem 1989,“ vypráví kníže z ministátu vklíněného mezi Rakousko a Švýcarsko, jehož rodinný majetek je odhadován na tři miliardy eur.

EURO: Lichtenštejnové patří mezi nejstarší českou zemskou šlechtu, nemají ale na české země zrovna dobré vzpomínky – hned dvakrát tu byli vyvlastněni. Je to pro vás již uzavřená kapitola dějin nebo stále palčivé téma? HANS ADAM II.: Beru to za uzavřenou kapitolu. A dovedu si představit, že v našich vztazích otevřeme kapitolu novou. Těch sedm set let tradice soužití s národem a českým lidem samozřejmě přetrvává, a to platí i pro moji rodinu, protože má žena je rozená Kinská. Pro mě je to především emocionální téma.

EURO: A politické nikoli? Lichtenštejnsku přece trvalo celých šestnáct let, než uznalo samostatnou Českou republiku, a vždy se odvolávalo na nedořešené majetkové vztahy. HANS ADAM II.: My jsme požadovali, aby nešlo o znovuuznání Lichtenštejnska, ale o konstatování, že jsme byli po staletí suverénním státem, nikoli součástí státu jiného. Vyvlastnění nepostihlo jen knížecí dům, ale všechny lichtenštejnské občany, kteří tu měli majetek, což odporovalo mezinárodnímu právu.

EURO: Názory obou zemí na vyvlastnění se ale nijak nezměnily. Proč tedy Lichtenštejnsko český stát nakonec uznalo? HANS ADAM II.: Myslím, že jsme vždy dokázali o těchto věcech jednat. Sám si pamatuji na Václava Klause ještě v době, kdy byl premiér. Diplomatické uznání Česka proto nebylo žádným velkým přelomem. Mohlo přijít o pět let dřív nebo naopak o deset let později, v tom není až takový rozdíl. Důležité je, že teď už existují základy, na nichž se dá stavět.

EURO: Již rok existuje společná česko-lichtenštejnská historická komise. Co si od ní slibujete? HANS ADAM II.: V prvé řadě jde o zpracování minulosti. Po roce 1948 byl v Česku obraz Lichtenštejnů podáván v značně pokřivené formě, spousta Čechů si dodnes myslí, že jsme přišli až po bitvě na Bílé hoře. Úplně se vytratilo, že jsme v českých zemích působili mnohem déle. Možná že z bádání historiků vznikne nějaká kniha. Vzhledem k tomu, že v týmu jsou i odborníci na mezinárodní právo, věřím, že z toho vznikne objektivní dějinný obraz. My se nechceme stavět do lepšího světla, ale jen nabídnout možnost, jak se lépe orientovat ve faktech. Je jasné, že fakta mohou být pozitivní i negativní, ale jsem přesvědčen, že pravda by se měla hledat.

EURO: Nevyřešené otázky má Lichtenštejnsko i s Německem. Před třemi lety jste do Berlína odmítl zapůjčit umělecké předměty a napsal, že válečný stav stále trvá a že čekáte na lepší časy. Kdy přijdou? HANS ADAM II.: I v případě Německa byly naše vztahy jako na houpačce. Třeba po válce se daly označit za relativně dobré a po znovusjednocení Německa se naopak ochladily. Chceme být uznáni jako suverénní stát, což někdy velkým státním útvarům dělá problém. Když někdo jedná s malým, často zapomíná na principy mezinárodního práva.

EURO: Je tu ještě jiná kauza – lichtenštejnská LGT Group loni na podzim zaplatila Německu desítky milionů eur jako vyrovnání ve věci soudních sporů o utajování daňových dlužníků. Znamená to, že Vadúz přiznal vinu? HANS ADAM II.: Ne. My máme banku i v Německu a vždy jsme se drželi německých pravidel a zákonů. Jako banka nejsme ale povinni zjišťovat, jestli náš klient řádně platí daně. My nejsme prodloužená ruka německých daňových úřadů. Byli jsme ale postaveni do situace, že budeme čelit procesu, nebo zaplatíme vyrovnání. Tak jsme nakonec zaplatili. Beru to jako jakési výkupné.

EURO: Nejen Němci, ale i celá EU si myslí, že jste daňovou oázou. Cítíte se být zemí ukrývající daňové hříšníky? HANS ADAM II.: Ne, to se tedy necítíme. Jistě se na našem bohatství podepisují i nízké daně, ale většina pracovních míst je stále v sektoru průmyslu. Domníváme se, že nízké daně jsou prospěšné, a stejně tak si myslíme, že je třeba zachovat bankovní tajemství. Podívejte se, kolika lidem právě tato kritizovaná věc zachránila život. Nejen ve válce, ale i po ní mohli financovat svůj útěk a nové začátky v jiné zemi. Proto si myslíme, že volání Německa po automatické výměně dat o klientech je na pováženou.

EURO: Jenže to není jen Německo. Tlak na zmírnění bankovního tajemství je záležitostí celé EU. Jste připraveni ustoupit? HANS ADAM II.: Ani sama unie v tom není jednotná a v počtu sedmadvaceti zemí se to téma nedá obsáhnout. Taky jsme nikdy neříkali, že bychom z principu nechtěli s německými úřady spolupracovat. Musí jít o podložené podezření z daňových úniků. Pokud jde o jiné trestné činy, jako jsou krádeže nebo únosy, pak Lichtenštejnsko vždy informace poskytovalo. My máme naopak odlišnou zkušenost. Když od EU požadujeme právní stanovisko, trvá to roky, než něco obdržíme. Řekl bych, že si unie nejdřív musí sama ujasnit, jestli ve všech členských zemích opravdu funguje právní stát.

EURO: Proč klienti s oblibou lichtenštejnské banky vyhledávají? Přitahuje je jen bankovní tajemství nebo třeba silná kapitalizace vašich finančních ústavů? HANS ADAM II.: Určitě hraje roli tradice, finančnictví se začalo rozvíjet již po první světové válce. Pak je to i vzdělání – v oborech právo a finance máme mnoho schopných lidí, takže máme předpoklady stát se základnou pro bankovní služby. A v neposlední řadě jsou to nízké daně a rozvinuté obchodní právo, které jsme většinou převzali z britské tradice. V Lichtenštejnsku se nabízí celá škála právních osob – firmy, nadace, trusty. Nic z toho by samozřejmě nefungovalo bez funkčního právního státu. Když někdo podá žalobu, musí mít jistotu, že bude v rozumné době vyslyšen.

EURO: Když zmiňujete nadace - jedna z nejmocnějších v Lichtenštejnsku je ta vaše – Stiftung Fürst Liechtenstein. Proč veřejnosti neposkytuje žádné údaje o svém hospodaření? HANS ADAM II.: Tam, kde máme povinnost, to děláme, LGT Bank, která do nadace patří, své hospodářské výsledky zveřejňuje jako každá jiná banka. Stejně tak naše podniky v Latinské Americe nebo USA, kde mimo jiné patříme mezi největší obchodníky s rýžovou sadbou. Ale jinak zůstáváme soukromou nadací a žádný zákon nám nenařizuje dávat všechny informace k dispozici.

EURO: O svých politických názorech jste napsal knihu Stát ve třetím tisíciletí, která vyšla i v češtině. Propagujete v ní minimální stát, kde bude většina služeb v soukromých rukou. Jenže Lichtenštejnsko má 37 tisíc obyvatel a jen jedenáct obcí. Může stát předat téměř vše soukromníkům třeba i v Česku, v němž žije deset milionů lidí? HANS ADAM II.: Já v té knize ale nepopisuji dnešní model Lichtenštejnska, to také není ideální stát. Základní otázka, která se s velikostí země nemění, zůstává. Kde a v čem má stát konkurenční výhodu oproti jiným subjektům? Jsem přesvědčen, že celá řada věcí se dá privatizovat a může je provozovat i soukromník. Tak například doprava – je opravdu nutné, aby se o vše staral stát? V době vyspělé techniky je přece výhodné, když někdo provozuje mýto a odvádí část státu.

EURO: Česko tímto způsobem svěřilo výběr mýta rakouské firmě Kapsch a dodnes se vedou spory o to, nakolik to bylo výhodné… HANS ADAM II.: Máte pravdu, že zrovna doprava je složitý příklad. Určitě musí jít o souhru všech hráčů. Stát má co mluvit do toho, jaké silnice kam povedou. Ale pochopitelně je možné silniční dopravu outsourcovat, uzavřít smlouvu, podle níž soukromník bude silnice financovat a dostane za to část mýta. Dá se uvažovat i o tom, že za každý úsek silnice bude zodpovědná jiná firma. Samozřejmě za předpokladu, že to všechno bude propojené. V letecké dopravě si společnosti také běžně vzájemně účtují za služby. Privatizace dopravy je zkrátka proveditelná, je ale jasné, že je třeba dbát na nastavení všech parametrů.

EURO: Ve své knize velmi chválíte bankovnictví své země, která přestála finanční turbulence bez újmy. Existuje nějaké ponaučení z krize, nebo je to zkrátka věc, s níž je třeba tu a tam počítat? HANS ADAM II.: Poučení existuje. Ale to už tu bylo dávno před krizí. Finanční krize není žádná novinka, podobné tu v minulosti byly také, i když je jasné, že globalizace tu poslední ještě prohloubila. Poučit by se měl především stát, protože nešlo ani tak o selhání bank jako o selhání předpisů, které bankám nařizovaly, jak mají hospodařit. Podívejte se na jakoukoli normální firmu – kdyby se financovala stejně jako banka, pak je beznadějně podkapitalizovaná. Žádná firma, která by vykázala dvě nebo tři procenta vlastního kapitálu v rezervách by na volném trhu půjčku nikdy nedostala.

EURO: A v Lichtenštejnsku to bylo jiné? HANS ADAM II.: Ano, protože tam jsme vždy dbali na to, aby naše země měla vlastní, mnohem přísnější podmínky kapitalizace a také vlastní bankovní dohled. Samozřejmě že v malé zemi, jako je ta naše, je něco takového mnohem snadnější. Na druhou stranu v Lichtenštejnsku působí patnáct bank, máme zkrátka přebankováno. Žádná z lichtenštejnských bank ale nedostala od státu ani frank. Problém je, že dnes existuje všude po světě tolik pravidel pro provoz bank, že se v nich už nikdo pořádně nevyzná. Mám proto pocit, že se řítíme do další krize. Jen nevíme, kdy nastane. To je stejné jako se zemětřesením.

EURO: Mluvíte jako přesvědčený liberál, to byste jistě na Pražském hradě dostal pochvalu. Na druhou stranu vaše kniha obsahuje doporučení, aby co nejvíc moci bylo svěřeno do rukou obcím, a to včetně pořádání referend, což u nás prosazují Zelení. Nejdou oba požadavky tak trochu proti sobě? HANS ADAM II.: Jsem velký příznivec přímé demokracie. Je jasné, že hlasovat pořád a o všem také nemá cenu. Jenže obce mnohem lépe dokážou rozpoznat opravdové problémy, jsou v tomhle lepší než stát. My si problémy dokážeme vyřešit rychleji, než je naši sousedé vůbec rozpoznají. Proto čím více věcí se řeší zdola, tím lépe. Proč by si třeba obec nemohla zvýšit daně, když potřebuje postavit novou školu?

EURO: Jsou v takovém státě ještě potřeba nějaké politické strany? HANS ADAM II.: Samozřejmě, pořád jsou ještě společné problémy – třeba zahraniční politika. Strany slouží jako převodníky moci, vybírají kandidáty na zastupitele a starosty. A v neposlední řadě poskytují obyvatelům také servis. Nemůžeme po lidech chtít, aby pořád chodili k volbám.

EURO: Lichtenštejnsko je jedinou zemí na světě, kde lidé mohou ve volbách poslat do propadliště dějin nejen politickou stranu, ale rovnou celou monarchii. Dovedete si představit, že by vašeho syna, kterému jste předal vládu, lid jednoduše odvolal? HANS ADAM II.: V případě syna to vylučuji, protože on svou práci dělá dobře. Totéž si myslím o svém vnukovi, kterému je patnáct. A co bude dál? Nemohu vyloučit, že monarchie jednou už nebude. Ale upřímně, pokud jako rodina selžeme, pak by mi bylo milejší, kdyby nás lid rovnou ústavní cestou odvolal. Kromě toho zná ústava ještě jedno řešení. Knížete může odstavit od moci sama rodina. Jednoduše řečeno, je lepší vyřešit to doma než s tím jít na veřejnost.

EURO: Nejsou monarchie v 21. století jen takové hezké, až pohádkové anachronismy? HANS ADAM II.: Ne, pokud je postavíme na nové základy. Dlouhá léta monarchie svoji legitimitu odvozovaly nábožensky, panovník vládl z boží vůle, hlavní slovo měla tradice. Pokud chceme, aby monarchie fungovaly v moderní době, je třeba jim dát demokratickou legitimitu. Demokratický právní stát by měl podobně jako v Lichtenštejnsku zaručit, že pokud lid přijme jinou ústavu a rozhodne se stát se republikou, monarchové prostě skončí.