Z vyrovnávání se s komunistickou minulostí by se neměl stát permanentní proces
Kde jsou ty doby, kdy v létě zuřívala „okurková sezóna“ a novináři vyjímali z psacích stolů články o yettim a podobných kuriozitách, jen aby měli čím zaplnit stránky, popřípadě zahustit éter. Dnes jsme na tom mnohem lépe! Odeberou-li se Parlament a vláda na dovolenou, místo „miláčků národa“ zaujme Ústav pro studium totalitních režimů. Před několika dny se mu to mimořádně podařilo zveřejněním 309 registračních protokolů komunistické vojenské kontrarozvědky, které jemu podléhající Archiv bezpečnostních složek zpřístupnil široké veřejnosti na internetu. Z tisíců jmen hned novináři vylovili několik poslanců, předsedu Českého olympijského výboru, bývalé sportovce zvučných jmen, zástupce náčelníka generálního štábu a jiné sólokapry a budou v tom nejspíš pokračovat.
Některé „úlovky“ však jsou a budou „pod míru“. Registrační protokoly obsahují totiž směsku zloduchů i obětí: jak aktivní spolupracovníky kontrarozvědky, tak ty, jež špehovala. Navíc je registrovaná čeládka i jinak rozmanitá! V první „ulovené“ várce se vedle sebe vyskytují levicoví poslanci ČSSD Pavel Ploc a jeho donedávna kolega Evžen Snítilý a pravicoví zákonodárci Juraj Raninec, Walter Bartoš a Tomáš Hasil z ODS. Ranincův operativní svazek byl po listopadu skartován, a proto se nemůže obhájit, leč Bartošův a Hasilův existuje. Oba poslanci je ruče zveřejnili a jsou „čistí“, ačkoli byli „na seznamu“. „Čistý“ však není Pavel Ploc, někdejší člen armádní Dukly Liberec a reprezentant ve skocích na lyžích. Nedal souhlas ke zveřejnění svého operativního svazku, jehož mírně zavánějící části se dostaly na veřejnost. Jak je to možné? Inu vedení Ústavu pro výzkum totalitních režimů vyhovělo žádosti několika novinářů a vystavilo jim „badatelský list“.
Ředitel ústavu Pavel Žáček má pro ofenzivní postup lapidární vysvětlení: je třeba konečně „vyvětrat smrad“, jenž tu zbyl po komunistickém režimu. Když ten bral za své, z archivů StB a dalších represivních složek se ztratila část dokumentů, jejichž prostřednictvím stále může být řada občanů kompromitována. Proto je záhodno vše, co se v bezpečnostních archivech zachovalo, zveřejnit a široce zpřístupnit. „Ještě před 21. srpnem budeme prezentovat… hybatele, nikoli osoby sledované či osoby spolupracující,“ prohlásil Žáček. Tím ale měla kdysi zdejší lustrační kampaň začít - „špičkami“ StB, a nikoli jejími „pěšáky“ či dokonce „oběťmi“! Za to, že nezačala, však nemůže Pavel Žáček. Léta chyběla politická vůle. Příslušné archivní fondy proto zůstávaly rozptýlené, z části nepřístupné a badateli nevyužitelné. Pokud jejich sloučení v Archivu bezpečnostních složek umožní odborně je zpracovat a zpřístupnit pro systematickou badatelskou činnost, Žáčkův ústav se prostřednictvím zmapování „špiček“ bývalých represivních aparátů může časem dobrat k tomu podstatnému: k objasnění samotných mechanismů, jimiž vznikl a udržoval se komunistický režim. Zvládne to?
Ano, budou-li mu okolnosti nakloněny a vystříhá-li se pokušení dějiny nejen zkoumat, ale i „obsluhovat“ z jejich zdrojů politiky a vůbec ty, kdož kormidlují veřejným míněním. „ČSSD se společně s Pavlem Plocem rozhodla, že proti způsobu práce Archivu bezpečnostních složek podnikne právní kroky. Jejich cílem je nejenom očištění dobrého jména Pavla Ploce, ale zároveň jasné vymezení práv a povinností úřadů, které nakládají s tak citlivými údaji,“ ohlásil minulý čtvrtek Lidový dům. Co si budeme povídat: Žáčkův ústav a jemu podřízený archiv jsou dítkem dnešní koalice, přesněji řečeno ODS a osobně Ivana Langera. Co se však stane, až v čele některé příští vlády bude sociální demokracie? Bude-li se cítit činností ústavu dotčena, zákon č. 181/2007 Sb., jímž byl v současné podobě ustaven, prostě změní. Téměř jistě by si to Žáček vykoledoval, pokud by ústav přestal být historickým pracovištěm. A to se nutně stane, bude-li rozdávat „badatelské listy“ zájemcům spíše o atraktivní sólokapry než o složitosti dějin.
„Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat,“ stojí v preambuli zákona č. 181, jímž byl počat Žáčkův ústav a jeho archiv. Zopakovat si uprostřed dnešní demokratické Evropy totalitní režim dost dobře nejde. K naší minulosti však patří i ta nejsoučasnější: Devatenáct polistopadových let včetně zákonů lustračního, o protiprávnosti komunistického režimu či pokusů o administrativní vyšachování KSČM. K vyrovnání se s komunistickou minulostí, ač měly, zásadně nepřispěly. Pravda, odhalit a vystavit na pranýř zloduchy a zhoubné mechanismy, jež v souhrnu způsobily komunistickou totalitní minulost, je nezbytné, ale odhalování jako permanentní proces by bylo pro společnost zničující. Rozeštvávalo by ji to, znejisťovalo a bralo energii potřebnější pro cestu kupředu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu