Jen počkej, doktore! Žalob na lékaře přibývá

6. 8. 2016

Dřív byly pacientské žaloby vzácností, nyní je jich tolik, že kvůli nim někteří lékaři odcházejí z nemocnic

Známe to všichni. Když zub bolí, musí pryč. Jenže lékař se také může splést a spolu se zubem nemocným vytrhnout i zub zdravý.

Přesně to se stalo jedné pacientce brněnské úrazové nemocnice. Za ztrátu samotného zubu dostala „tabulkových“ 1200 korun a za to, že operatér vybočil z mezí informovaného souhlasu a sáhl, kam neměl, dalších deset tisíc. To opravdu není moc, ale nějaké obří satisfakce u nás nepadají ani za závažnější lékařská pochybení. Důkazem je pacientka, která podepsala souhlas s laparoskopickým odstraněním dělohy, ovšem operatér si zahrál tak trochu na boha a bez ptaní a bez vážného důvodu jí vzal pro jistotu i vaječníky.

Nejdřív jí soudy přiznaly 80 tisíc s tím, že je stejně ve věku blízkém počátku menopauzy“, až po pěti letech souzení zvedl Nejvyšší soud částku na přece jen lepších 300 tisíc korun. Přesto se něco mění.

Pacienti v Česku své lékaře a nemocnice žalují čím dál častěji. Roste i počet žalob „měkkých“, ve kterých jde o překročení informovaného souhlasu lékařem, léčení proti vůli pacienta nebo o nevhodné chování zdravotnického personálu. Žádný centrální registr stížností a žalob, ze kterého by šlo zjistit, jak takové „měkké“ pacientské spory končí, neexistuje. Z databáze rozsudků Nejvyššího soudu nicméně plyne, že úspěšní bývají spíš lékaři.

Nic mi nevysvětlujte

V posledních letech vynesl Nejvyšší soud hned několik důležitých rozsudků, které lékařům usnadňují nakládání s informovaným souhlasem. Tak například potvrdil, že informovaný souhlas pacienta se zákrokem a jeho možnými následky nemusí být písemný a stejně tak není nutný podpis pacienta, stačí prosté „ano“ či kývnutí hlavou.

Stalo se tak kvůli žalobě pacienta, kterému v Ústřední vojenské nemocnici vytrhli čtyři zuby moudrosti najednou, a výsledkem byl rozsáhlý zánět dutin. Muž za to chtěl víc než milion korun, ovšem nedostal nic. Lékař totiž nechyboval a hned tři kolegové mu dosvědčili, že pacienta o rizicích poučil.

Přečtěte si o tom, co do zdravotnictví přinese robotizace:

Budoucnost operačních sálů. Hyundai testuje robotického chirurga

Zcela zásadní může být ještě neukončený případ, ve kterém Nejvyšší soud loni konstatoval, že informovaný souhlas nemá být „bezbřehý“ a příliš odborně fundovaný. Stačí, když jednoduše a polopaticky pacienta upozorní na hrozící rizika.

Co z toho vzejde, není zatím úplně jasné, opakem takového přístupu jsou každopádně „tlusté brožury“, které před operací podepisují pacienti amerických klinik.

Podle onkogynekologa z pražské kliniky U Apolináře Davida Cibuly se ovšem čeští a američtí pacienti liší: „Když mluvím o zákroku s deseti pacientkami, osm z nich mi řekne: nic nevysvětlujte to, co považujete za nejlepší. Jedna si to se zájmem vyslechne a ta poslední má věc dopodrobna nastudovanou a klade mi Řadu otázek.“

Slova Nejvyššího soudu o „bezbřehosti“ informovaného souhlasu zní sice rozumně, onen konkrétní případ je ale nejednoznačný, tragický a z čistě lidského hlediska jeho oběti nějaké odškodnění prostě náleží.

Pacientce její endokrinolog doporučil kvůli možné, budoucí hrozbě rakoviny operaci štítné žlázy a ta se nevyvedla. Chirurg omylem poškodil oba zvratné nervy a žena strávila dle své advokátky Moniky Preslové půl roku s „tracheostomickou trubičkou v krku“, přišla o hlas, „jen šeptá, chraptí a trpí těžkou dušností: „Nemůže popadnout dech a nedokáže si ani sama zavázat tkaničky. Ve 40 letech se stala invalidní důchodkyní, která je závislá na pomoci okolí.“

Spor se od začátku vede o informovaný souhlas, respektive o to, jestli žena dostala před operací dost informací o rizicích a alternativách. Pacientka předem podepsala formulář, ve kterém stálo, že jí hrozí změna kvality hlasu, a nadto ji lékař podle advokátky ujistil, že jde o banální záležitost a tady (v plzeňské fakultní nemocnici pozn. red.) to „operují nejlépe“.

Nedozvěděla se ale, že jí hrozí přetnutí zvratných nervů a že existují pro tuto operaci lépe vybavené nemocnice. Okresní a krajský soud žalobě vyhověl, ovšem Nejvyšší soud jim loni v dubnu věc vrátil s tím, že mají zvážit, jestli poučení nebylo přece jen dostatečné. Okresní a aktuálně i krajský soud ženě opět přiřkly peníze (650 tisíc). Otázkou ale je, jak se napodruhé zachová Nejvyšší soud.

Krávo, vepři

Žalob na nevhodné chování lékařů je málo. Moc se na nich vysoudit nedá a pacienti si podle Petra Šustka z katedry občanského práva pražské právnické fakulty často vystačí se stížností k vedení nemocnic. Právě tak skončil třeba případ, kdy lékař o pacientce se zauzlovanými střevy, která snědla čokoládu, prohlásil, že je „kráva“.

Přesto někdy podobné pikanterie u soudu skončí. Stalo se to třeba lékaři mladoboleslavské nemocnice, který se s pacientem pohádal kvůli vážení, respektive o to, jestli si má na váhu stoupnout ve spodkách, oblečený, nebo dokonce, jak stojí v lékařské zprávě, v botách, „které váží přes dvě kila“.

Pacient si stěžoval, že ho lékař přitom označil za „vepře“ a doporučil mu psychiatrické vyšetření. Byla z toho žaloba o sto tisíc korun, ovšem soudy ji zamítly s tím, že „vepř“ nezazněl a indikace „psychiatrického vyšetření“ není urážlivá.

Nevhodně se naopak choval jeden z lékařů ostravské fakultní nemocnice, když o nepříjemném a kverulantském pacientovi do lékařské zprávy napsal, že se snažil vyloudit podvod na pojišťovně za úraz“ a zneužil příspěvek na zdravotní obuv. Nic z toho se neprokázalo, ovšem nemocnice se předem omluvila, a soud se proto spokojil s tím, že konstatoval lékařovo neuctivé chování.

Zapeklité porody

Na porodnictví připadá zhruba polovina všech pacientských žalob. Navíc jde o obor, ve kterém se kvůli střetu tradičního a alternativního přístupu k porodnictví „bojuje“ o zdaleka nejširší území. Zásadní je tady rok a půl starý rozsudek Evropského soudu, který Česku nařídil, aby zaplatilo Evě Hanzelkové 80 tisíc korun za porušení jejích práv. Hanzelková odešla z porodnice pouhé tři hodiny po porodu (mimochodem některé porodnice ambulantní porody za splnění určitých podmínek umožňují-pozn. red.), lékařka ji „práskla“ sociálce, sociálka se obrátila na soud a ten vydal předběžné opatření: pokud se matka nevrátí do porodnice, stát jí syna odebere. Policie pak matku s dítětem do porodnice skutečně „postrkem“ eskortovala a oba tady museli strávit dva dny.

Evropský rozsudek sice primárně mířil proti poněkud extrémnímu předběžnému opatření soudu, nikoli proti lékařům, přesto ho zastánci alternativy brali jako prvotřídní úspěch. Jenže zopakovat se jim ho nepodařilo a všechny podobné žaloby na lékaře zatím pohořely.

První z nich- šlo rovněž o „prásknutí“ matky a novorozence sociálce, ovšem bez soudní a policejní asistence- již odmítl Evropský soud, kvůli druhé- lékař záchranky nechal po domácím porodu nedobrovolně odvézt matku a dítě do nemocnice- se už třikrát neshodly krajský a vrchní soud a třetí-lékař při porodu nastřihl ženě hráz, i když to výslovně odmítla- je aktuálně zamítnutá, ale stále ještě běží.

Přečtěte si, na co si lékaři stěžují:

Kapky od specialisty: praktici si stěžují na předepisování léků

Když si to shrneme. Soudy zatím k ničemu pořádnému nedospěly a matky ani lékaři nevědí, na čem jsou. A podle Cibuly to leckdy nevědí ani samotní právníci- například v situaci, nakolik lze ženu nutit z lékařského hlediska do nezbytného porodu císařským řezem- , což lékaře staví před neřešitelná dilemata: „Zažalovat nás může za to, že jsme ji nutili, ale i za to, že jsme ji nutili málo a porod skončil špatně.“

Stejně to vidí i lékařka- alternativním porodům nakloněné- příbramské porodnice Táňa Glosová: „Jsme sice liberální porodnice, ale na některých pravidlech kvůli zdraví dětí a maminek prostě trvat musíme- například na monitorování plodu během porodu. Co ale máme dělat, když to žena odmítne? Poslat ji jinam nemůžeme a vyloženě násilím nutit také ne.“

Komunikace & defenzivní medicína

Tlak vyvolaný- ať už oprávněnými či neoprávněnými- žalobami je podle Glosové i Cibuly extrémní. „Znám desítky primářů, kteří kvůli stížnostem a žalobám odešli z nemocnic a otevřeli si privátní praxi,“ říká Cibula. Těm zbylým berou čas a navíc je nutí, jak nedávno ukázal anonymní průzkum v Británii, k defenzivním a opatrným postupům: „Akutní medicína ovšem vyžaduje určitou dávku odvahy a rozhodně v ní nelze vždy postupovat jen striktně podle doporučení.“

To je pohled lékařů. Advokát David Záhumenský (podílel se třeba na zastupování v článku zmíněných svévolně vyoperovaných vaječníků či zbytečně vytrženého zubu) připouští, že některé žaloby jsou zbytečné, chybu ale vidí i na straně lékařů: „Někteří lékaři naprosto nezvládají komunikaci. Když k něčemu špatnému dojde, věci zamlčují, tutlají, zdráhají se vydat dokumentaci a lidé je pak často žalují prostě ze zoufalství, aby alespoň u soudu zjistili, co se stalo.“

Doba, kdy Češi vzhlíželi s téměř posvátnou úctou k neomylným lékařským polobohům, se staršími generacemi naštěstí pomalu vymírá. Lékaři se musejí naučit pacientům vysvětlovat, co je čeká. Ale pacienti pak musejí nechat doktory dělat jejich práci. Výsledkem bude snad nový přirozený stav, v němž budou lékaři mluvit s pacienty a ti si na ně nebudou nesmyslně stěžovat u soudů.