Jen šetři, šerife

Solidarita existuje, ale není základním stavebním kamenem

Proslulý šerif z Nottinghamu, který kdysi pronásledoval Robina Hooda, se zase chystá na okrádání chudáků. Tentokrát těch ze střední a východní Evropy. A o to, co jim nestihne vytáhnout z kapes šerif, je ještě oškubou číhající Francouzi. Tak nějak by mohla vypadat karikatura současných rozhovorů o rozpočtu Evropské unie. V roli šerifa z Nottinghamu vystupuje pochopitelně britský premiér Tony Blair, jehož země nyní unii předsedá. O této jeho nové přezdívce už informovala řada médií.
Přibližme se ale realitě. Britové se odmítají vzdát svého rabatu, tedy peněz, jež ze dvou třetin kompenzují jejich čistý příspěvek do společného rozpočtu. Londýn tento nárok získal mimo jiné proto, že čerpá málo zemědělských dotací, jež tvoří velkou část rozpočtu. Francie se zase nechce vzdát agrárních plateb, z nichž profitují její farmáři. Země, které jsou čistými plátci do společné evropské pokladny, však chtějí šetřit. Nizozemsko, Švédsko, Německo, ale také Británie a Francie. Co tedy ještě Londýnu zbývá? Pokud Britové chtějí něco ušetřit oproti dřívějším rozpočtovým návrhům Evropské komise a předchozímu lucemburskému předsednictví, musejí škrtat z balíku peněz, který je vyhrazen na rozvojovou pomoc chudším oblastem. Velká část financí z těchto strukturálních a kohezního fondu má putovat do nových členských zemí ze střední a východní Evropy. Jakmile však Britové skutečně v této položce škrtli čtrnáct miliard eur pro období 2007 až 2013, spustil se křik, že to zase zaplatí ti nejchudší.
Je tedy důvod k panice? Možná ano, ale nikoliv kvůli tomu, že by byli nováčci okrádáni. Jejich příjmy ze společné evropské pokladny se mají oproti současnosti výrazně zvýšit i dle britské verze rozpočtu (více na straně 41). Panikařit by ale měli ti, kteří si dělají iluze o tom, jak to v unii chodí. Víra, že evropská integrace je postavena na principu solidarity, neodpovídá realitě. Solidarita v unii jistě existuje, ale není základním stavebním kamenem. Proto rozhovory o rozpočtu Evropské unie připomínají smlouvání na orientálním trhu. O solidaritě mluví Francouzi, protože ji potřebují pro své zemědělce, či Poláci, kteří chtějí ze společné pokladny vytěžit co nejvíce. Základ je třeba hledat spíše ve společném zájmu. Pokud členské země tento zájem rozpoznají, bude se po prosincovém summitu unie otevírat šampaňské. V opačném případě hrozí další fáze období „blbé nálady“, kterou způsobila prohraná referenda o euroústavě a předchozí krach rozpočtových rozhovorů.
Předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyčítá Britům, že sestavili rozpočet pro miniEvropu, tedy bez velkých ambicí. To by měla být pro Blaira dost nepříjemná kritika, protože britský premiér před půlrokem zahajoval předsednictví své země s velkými plány. Chtěl ukázat cestu k modernizaci a reformám. Bylo ovšem jasné, že žádné zázraky se čekat nedají. Rozpočet, který se pohybuje na úrovni pouhého jednoho procenta hrubého národního důchodu Evropské unie, navíc nemůže sehrát až tak zásadní roli. Ekonomická reforma nadále zůstává především záležitostí jednotlivých členských států. Evropané se v minulosti shodli pouze na dvou zásadních položkách, které chtějí financovat ze společné kasy - zemědělství a regionální pomoci. A i to dnes některé země zpochybňují. V současnosti by se měla přidat ještě jedna položka - výzkum. Jenže nadšení pro nějaké dalekosáhlé společné financování není. K superstátu má zkrátka Evropská unie daleko, i když se její orgány zabývají vším možným.
Barroso s humorem poukazuje na pravidlo, že lidé, kteří mají rádi párky, by neměli vědět, jak se tato pochoutka připravuje. Podobné je to údajně s rozpočtem unie. Avšak mediální povyk kolem jeho formování je značný. Je pochopitelně správné, když média informují o všem, co se děje. Problém je v tom, že politici se pustili do riskantní mediální hry. Součástí vyjednávací taktiky jsou ostré veřejné výroky, které mohou leckomu vzít zbytky iluzí o evropské politické scéně. V současném mediálním světě to není překvapivé, ale lze se ptát, zda tvrdé handrkování na veřejnosti Evropě prospívá. Jednotlivým politikům někdy možná ano.
Češi ovšem důvod k panice nemají. Je nutné vycházet z toho, že národní zájmy pořád existují a že je také nutné hledat ten společný evropský, byť to nebude snadné. Je-li v zájmu řady zemí snížit celkové příspěvky, je dobré se zamyslet nad tím, zda by nám to vlastně také nemohlo vyhovovat. Odpověď je v tomto případě kladná. Je možné na oplátku vyjednat lepší podmínky čerpání evropských peněz, což je důležitější než celková přidělená částka.