Hvízdání není jen snahou připoutat pozornost. Housenky se jím brání predátorům
Napadlo vás někdy, že housenky spolu komunikují? Pravda nevedou Sókratovské diskuse o smyslu bytí, ale umějí si mezi sebou například dost jasně vyříkat napjaté sousedské vztahy, brání-li své území. Podobné diskuse dlouhodobě zkoumá Jayne Yacková z Carletonské univerzity v Ottawě. Její studie ukázaly i různé druhy komunikace během evolučního vývoje – zatímco starší druhy housenek se uchylují k násilí a svého rivala odstrkují či koušou, mladší komunikují prostřednictvím bubnováním ústy či zadečkem o list. Mezi housenkami se navíc najdou i odvážlivci, kteří se neváhají ozvat vůči podstatně větším tvorům. Například larva severoamerického druhu Antherea polyphemus vydává pomocí svých čelistí mlaskavé zvuky, a naznačuje tím zájemcům o potravu, že nebude nejchutnějším soustem. Housenky Amorpha juglandis zvolily ještě přímočařejší cestu – hvízdají, aby se zbavily svých predátorů. „Fascinuje mě, jak mají různé druhy spoustu odlišných metod komunikace. To, že housenky komunikují s predátory pomocí ultrazvuku, ihned upoutalo mou pozornost,“ uvedla Yacková. Když Yacková spolu se svou studentkou Veronicou Burovou zaznamenaly nezvyklé hvízdání, rozhodly se chování těchto housenek prozkoumat blíže. Nechaly larvy můr dorůst do čtvrtého a pátého stádia a pak je (prý něžně) štípaly tupými pinzetami, aby vyvolaly reakci. Housenky se proti trápení samozřejmě ozvaly. Hlásily se nejen prostřednictvím ultrazvuku, ale použily frekvence slyšitelné ptáky, a dokonce i lidmi. Pozorováním pod mikroskopem vědkyně přišly na to, že larvy nepoužívají k pískání čelisti, ale smršťují tělo. Zvuk následně vychází z otvorů na bocích těla, pomocí nichž housenky běžně dýchají. Dýchacích otvorů je nicméně osm párů, takže vědkyním blesklo hlavou, jestli proto housenky nehvízdají osmihlasně. Burová s pomocí postupně uvolňovaných latexových „náplastí“ a dalšího pošťuchování přišla na to, že housenky hvízdají pouze z osmého páru otvorů. A vydrží pískat až čtyři vteřiny. Normálně by člověka napadlo, že hvízdáním na sebe spíš upoutá pozornost. Vědkyně byly tedy velmi zvědavé, jak budou na zvuky reagovat přirození nepřátelé daného druhu housenek – lesňáčci žlutí. Spojily se proto s kolegy z kanadské Queen’s University, kteří měli tyto pěvce k dispozici, a umístily je s housenkami do společné klece pod dohledem videokamery. Opak je však pravdou. V 94 procentech případů housenky při útoku predátora zareagovaly hvízdáním. A všechny přežily. „Byly jsme velmi překvapené, nečekaly jsme, že ptáci takhle zareagují. Prostě se báli,“ řekla Jayne Yacková. Lesňáčci váhali, uskakovali, nebo dokonce odlétli. Rozhodli se hledat jinou potravu. Nečekané chování zkrátka vyvolává nečekané reakce. Podobný postup je doporučován, třeba když na vás úchyl v parku rozevře plášť – většinou uteče, pokud před ním nebudete utíkat vy. A pomoci se dočkáte spíš, když v nebezpečí budete volat „hoří“, a nikoli „pomoc“. Ostatně – snědli byste ústřici, která na vás zapíská?
