„Vidouc ten čilý život všude, ten ustavičný ruch, tu umělou ústrojnost hlavního stroje, jehož síla tolik set strojů žene a tolik práce v okamžení vykonává, že by na ni nestačilo tisíce ruk, klaněla jsem se rozumu lidskému!“ zapsala si v říjnu 1859 po návštěvě přádelny v Malé Skalici Božena Němcová. Byla to jedna z větších českých textilek - dříve, „když nebyly stroje ještě tak zdokonalené a mnohem dražší, potřebovalo se k práci 600 lidu“, dnes asi 300 -ovšem s nejvýkonnějšími libereckými či brněnskými továrnami se měřit nemohla.
V přízemí „čistě zařízené“ čtyřpatrové budovy se přebírala a roztřepávala surová -„indická a amerikánská“ - bavlna. Každý týden sedm až osm tun: „Je (to) práce ženských, a žádná tam dlouho nevydrží a obyčejně na souchotě umře, neboť ten prach z ní velmi prsoum škodí.“ Když bylo přebráno, „mužští“ bavlnu vynesli do prvního patra. Tam se válcovala a dělila na prameny. O poschodí výš stroje z příze ukroutily provazy a ve třetím patře se pak „v okamžení stane z tlusté jak špagát nitě vlákno jako vlas - neboť se každá cívka 2000krát v minutě otočí“. Nahoře pod střechou se nit „smotala v přadena“ a „mužští“ je odnesli dolů do skladu. Bylo hotovo.
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Práce to prý nebyla příliš těžká, ale - pro muže, ženy i děti - úmorná k padnutí: „V zimě od šesti do šesti, v létě od šesti do sedmi.“ Němcové prareportáž psaná pro mecenáše Vojtu Náprstka je zcela věcná, ale obsahuje všechno: od okouzlení továrnou až po popis práce v dobách gründerského kapitalismu, díky kterému chápeme, proč se lidé stávali komunisty.
Brněnští špioni
Textilním průmyslem to vlastně všechno začalo. První manufaktury se u nás objevily už na začátku 18. století a roku 1789 se zpracováním textilu - aspoň sezónně - živilo v Čechách přes půl milionu lidí, většinou domáckých přadláků a tkalců. Stroje a tovární výroba se začaly prosazovat nejdřív v úplně novém oboru - v bavlnářství. Výhodou byla levná surovina a snadnost zpracování (spřádání vlny bylo odhadem dvakrát, a lnu dokonce šestkrát náročnější).
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Úplně první vznikaly kartounky, ve kterých se strojně potiskovaly bavlněné látky. Už roku 1790 jich v Praze fungovalo asi 90 a získaný kapitál se mohl investovat do přádelen. Vůbec první strojní přádelnu u nás zprovoznil roku 1797 ve Verneřicích u Děčína Johann Josef Leitenberger díky mechanikovi Jakobu Rigemu, který předtím vše okoukal v Anglii. Technologická závislost na Británii byla tenkrát vůbec skoro absolutní. Jeden z prvních spřádacích strojů na vlnu v Brně sestavili dva irští technici roku 1804 - dle plánů, které během špionážní cesty po Anglii „obstarali“ členové soukenického konsorcia starohrabě Hugo Franz Salm-Reifferscheid a lékárník Vinzenz Petke.
Josef Kajetán Globalizátor
Počátky industrializace logicky provázely obrovské sociální otřesy. Jeden příklad za všechny: Jestliže se na konci 18. století na novou vymoženost - spřádání bavlny -vrhlo 40 tisíc lidí, tak o čtvrtstoletí později jich kvůli strojům zbylo v branži jen pět tisíc. Dobře známé jsou v tomto ohledu bouře, které v červnu 1844 postihly pražské kartounky. Panovaly v nich sice otřesné podmínky - z přípisu, ve kterém pražský magistrát „skromně navrhl“ zemskému guberniu, aby dětská práce byla povolena až od 12 let, víme, že v kartounkách „tato malá stvoření“ mravně pustla každý den „od pěti hodin ráno do sedmi hodin večer“-, jenže přijít o práci bylo ještě horší než pracovat. Když majitelé dovezli nové tiskařské stroje - perotiny, které dokázaly tisknout pěti barvami najednou a nahradit 20 lidí - dělníci povstali.
Dobová - bohužel z rýmu poněkud vykloubená - kramářská „Píseň o zbouření pro tiskařské mašiny“ popisuje tehdejší události zhruba takto: „Přišly nové mašiny, tiskařům zle škodily“, ti se z toho „rmoutili a nakonec „mašiny roztřískali, do Vltavy hodili“. Zhruba tisícovka tiskařů poté demonstrovala v Bubenči, zasáhlo proti nim vojsko, chystal se soud, ale nakonec - kvůli obavám z dalších nepokojů - ustoupili i továrníci: „Páni jak to slyšeli, velmi se toho lekli (…) do fabrik je šikovali, do díla aby jen šli, slušný plat jim slíbili.“
Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění
Rychlost industrializace i výbuch dělnické nespokojenosti byly pro tehdejší společnost šokem. Zřejmě proto se k rozbíjení „mašin“ o čtyři roky později v časopise Posel z Prahy vrátil - překvapivý zastánce globalizace - Josef Kajetán Tyl. Tvrdě napsal, že stažení perotin postihlo nejen továrníky, ale také mezinárodní obchod, „a tím utrpělo i dělnictvo“. Zastavit pokrok není podle Tyla možné a heslo - „Jen ty mašiny roztlučme“ - má proto asi takový smysl jako: „Jen si usekejme ruce.“
Konec ruční práce
Podíl výroby textilu na průmyslové produkci Českých zemí byl na konci 18. století enormní: celých 84 procent. Látky byly navíc hlavní exportní průmyslovou komoditou, když jen plátna se vyvezlo sedmkrát víc než skla. Podíl textilu na průmyslové produkci samozřejmě klesal, ovšem ještě v roce 1880 šlo o 41,5 procenta.
Místo tradičního plátna (tedy lněných látek) se v době strojů dařilo hlavně výrobě bavlněných látek a slušně na tom bylo také sukno (vlněné látky). Spolehlivé údaje bohužel neexistují, a tak se spokojme s konstatováním, že roku 1841 se u nás vyrobilo zdaleka nejvíce laciných bavlněných látek, ovšem nejvyšší hodnotu mělo sukno (51,4 milionu zlatých), poté následovalo plátno (27,3 milionu zlatých) a konečně bavlna (15,9 milionu zlatých).
Pan továrník. Broumovský soukeník Johann Liebig byl jedním z nejdůležitějších průmyslníků rakouského mocnářství. Později se jeho továrny staly základem Textilany Liberec.
Jestliže na začátku poháněla stroje hlavně voda, pak ve 30. letech 19. století ji pomalu nahrazovaly parní stroje.
0 20 let později navíc přišla další revoluce - po dávno vítězných spřádacích strojích se u nás konečně objevily rentabilní mechanické stavy a začaly vytlačovat ruční tkaní.
Soukenický baron
Do pozice jednoho z nejúspěšnějších průmyslníků rakouského mocnářství se v polovině 19. století vypracoval drobný broumovský vlnař Johann Liebig. Začínal s málem: Zběhl z učení, jako šestnáctiletý si roku 1818 v Liberci otevřel obchod textilním zbožím a o deset let později - zlí jazykové tvrdí, že kapitál nadělal díky pašování - ve městě otevřel první továrnu, základ pozdější Textilany Liberec. Zpočátku nebyla velká, ale látky se skvěle prodávaly díky tomu, že Liebig dokázal - po dvou špionážních cestách do Anglie - dokonale kopírovat látky, které „frčely“ na tamním trhu. V 50. letech už zaměstnával 12 tisíc lidí a začal budovat podobné impérium jako o 70 let později Tomáš Baťa. Otevřel vápencový lom, vlastnil vápenku, těžil uhlí, stavěl mlýny a velkopekárny, provozoval cukrovar i pivovar a pro dělníky stavěl ubytovny. Zasedal v zemském sněmu i Říšské radě, císař ho jmenoval baronem a obrat jeho - vysoce ziskových - podniků se v 60. letech pohyboval okolo sedmi milionů zlatých.
Přečtěte si: Zlatá éra českého mecenášství
Oproti konkurenci nebyl Liebig žádný lidojed, a dokonce zavedl cosi jako nemocenskou, ovšem jeho dělníci stejně nežili hezky. Za třináctihodinovou směnu brali na konci 60. let ti nejvýkonnější 50 krejcarů (ženy a děti mnohem méně), což stačilo na zhruba tři kila chleba či sedm kilo brambor. Když na začátku roku 1870 snížila Liebigova pobočka ve Svárově platy o dalších deset procent, vypukla stávka. Proti sroceným dělníkům zasáhlo vojsko a na zemi zůstalo sedm mrtvých. Vzbouřencům hrozily citelné tresty, ale soud byl - s ohledem na chudobu provinilců - mimořádně shovívavý a za dělníky se proti německému majiteli postavily i české noviny.
Humoristické listy například uveřejnily karikaturu Liebigova ředitele Palmeho a jedovatě psaly, že „kvůli jedinému Němci stalo se naše místo teď teprve pravým Svárovem“. Starého pana Liebiga ovšem již rok předtím ranila mrtvice a v červenci 1870 zemřel. Nedožil se tak krize textilního průmyslu, kterou způsobilo zrušení cel chránících rakouský trh před anglickou produkcí. Roku 1873 navíc přišla všeobecná hospodářská krize, a prosperita se tak do textilního průmyslu vrátila až v90. letech.
Naši Němci
Textilní průmysl byl dlouho výhradně německou záležitostí. Čeští podnikatelé se začali nesměle prosazovat až v 80. letech, což Národní listy halasně oslavovaly. Ještě před začátkem Jubilejní zemské výstavy z roku 1891 dělaly například okázalou reklamu českým vlnařům z Humpolce. Během výstavy pak stejné noviny humpolecké výrobky chválily - „suknům brněnským a libereckým (tedy německým - pozn. red.) úplně se vyrovnají“- a po jejím konci nabádaly lid, aby kupoval vlastenecky: „Kdo dnes konsumuje v první řadě liberecké sukno? (…) Jsou to Čechy a ne německá část Čech, nýbrž česká jich část.“ To mělo dle Národních listů okamžitě přestat, protože nákupem českého sukna - místo nějakého hadru „odněkud ze severu“ -může „národ náš“ sám sobě „vrátiti ročně 30 milionů zlatých i více“.
Snaha by tu byla, jenže ještě na začátku 20. století zaměstnávali čeští podnikatelé pouhých 15 procent z 300 tisíc lidí pracujících v textilním průmyslu. Dlouhá a slavná historie textilního průmyslu tak byla daleko více úspěchem německým než českým.
Čeští střihouni. Textilní průmysl táhnou rodinné firmy
Dále čtěte:
Textilka Pegas bude sídlit v Česku. Přesun z Lucemburska schválila valná hromada
Pegas Nonwovens investuje v JAR dvě miliardy. Nabere stovky lidí
