V textilkách raného 19. století se zrodil český průmysl. Díky tehdejšímu grunderskému kapitalismu zároveň chápeme, proč se lidé stávali komunisty.
„Vidouc ten čilý život všude, ten ustavičný ruch, tu umělou ústrojnost hlavního stroje, jehož síla tolik set strojů žene a tolik práce v okamžení vykonává, že by na ni nestačilo tisíce ruk, klaněla jsem se rozumu lidskému!“ zapsala si v říjnu 1859 po návštěvě přádelny v Malé Skalici Božena Němcová. Byla to jedna z větších českých textilek - dříve, „když nebyly stroje ještě tak zdokonalené a mnohem dražší, potřebovalo se k práci 600 lidu“, dnes asi 300 -ovšem s nejvýkonnějšími libereckými či brněnskými továrnami se měřit nemohla.
V přízemí „čistě zařízené“ čtyřpatrové budovy se přebírala a roztřepávala surová -„indická a amerikánská“ - bavlna. Každý týden sedm až osm tun: „Je (to) práce ženských, a žádná tam dlouho nevydrží a obyčejně na souchotě umře, neboť ten prach z ní velmi prsoum škodí.“ Když bylo přebráno, „mužští“ bavlnu vynesli do prvního patra. Tam se válcovala a dělila na prameny. O poschodí výš stroje z příze ukroutily provazy a ve třetím patře se pak „v okamžení stane z tlusté jak špagát nitě vlákno jako vlas - neboť se každá cívka 2000krát v minutě otočí“. Nahoře pod střechou se nit „smotala v přadena“ a „mužští“ je odnesli dolů do skladu. Bylo hotovo.
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Práce to prý nebyla příliš těžká, ale - pro muže, ženy i děti - úmorná k padnutí: „V zimě od šesti do šesti, v létě od šesti do sedmi.“ Němcové prareportáž psaná pro mecenáše Vojtu Náprstka je zcela věcná, ale obsahuje všechno: od okouzlení továrnou až po popis práce v dobách gründerského kapitalismu, díky kterému chápeme, proč se lidé stávali komunisty.
Brněnští špioni
Textilním průmyslem to vlastně všechno začalo. První manufaktury se u nás objevily už na začátku 18. století a roku 1789 se zpracováním textilu - aspoň sezónně - živilo v Čechách přes půl milionu lidí, většinou domáckých přadláků a tkalců. Stroje a tovární výroba se začaly prosazovat nejdřív v úplně novém oboru - v bavlnářství. Výhodou byla levná surovina a snadnost zpracování (spřádání vlny bylo odhadem dvakrát, a lnu dokonce šestkrát náročnější).
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Úplně první vznikaly kartounky, ve kterých se strojně potiskovaly bavlněné látky. Už roku 1790 jich v Praze fungovalo asi 90 a získaný kapitál se mohl investovat do přádelen. Vůbec první strojní přádelnu u nás zprovoznil roku 1797 ve Verneřicích u Děčína Johann Josef Leitenberger díky mechanikovi Jakobu Rigemu, který předtím vše okoukal v Anglii. Technologická závislost na Británii byla tenkrát vůbec skoro absolutní. Jeden z prvních spřádacích strojů na vlnu v Brně sestavili dva irští technici roku 1804 - dle plánů, které během špionážní cesty po Anglii „obstarali“ členové soukenického konsorcia starohrabě Hugo Franz Salm-Reifferscheid a lékárník Vinzenz Petke.
Josef Kajetán Globalizátor
Počátky industrializace logicky provázely obrovské sociální otřesy. Jeden příklad za všechny: Jestliže se na konci 18. století na novou vymoženost - spřádání bavlny -vrhlo 40 tisíc lidí, tak o čtvrtstoletí později jich kvůli strojům zbylo v branži jen pět tisíc. Dobře známé jsou v tomto ohledu bouře, které v červnu 1844 postihly pražské kartounky. Panovaly v nich sice otřesné podmínky - z přípisu, ve kterém pražský magistrát „skromně navrhl“ zemskému guberniu, aby dětská práce byla povolena až od 12 let, víme, že v kartounkách „tato malá stvoření“ mravně pustla každý den „od pěti hodin ráno do sedmi hodin večer“-, jenže přijít o práci bylo ještě horší než pracovat. Když majitelé dovezli nové tiskařské stroje - perotiny, které dokázaly tisknout pěti barvami najednou a nahradit 20 lidí - dělníci povstali.
Dobová - bohužel z rýmu poněkud vykloubená - kramářská „Píseň o zbouření pro tiskařské mašiny“ popisuje tehdejší události zhruba takto: „Přišly nové mašiny, tiskařům zle škodily“, ti se z toho „rmoutili a nakonec „mašiny roztřískali, do Vltavy hodili“. Zhruba tisícovka tiskařů poté demonstrovala v Bubenči, zasáhlo proti nim vojsko, chystal se soud, ale nakonec - kvůli obavám z dalších nepokojů - ustoupili i továrníci: „Páni jak to slyšeli, velmi se toho lekli (…) do fabrik je šikovali, do díla aby jen šli, slušný plat jim slíbili.“
Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění
Rychlost industrializace i výbuch dělnické nespokojenosti byly pro tehdejší společnost šokem. Zřejmě proto se k rozbíjení „mašin“ o čtyři roky později v časopise Posel z Prahy vrátil - překvapivý zastánce globalizace - Josef Kajetán Tyl. Tvrdě napsal, že stažení perotin postihlo nejen továrníky, ale také mezinárodní obchod, „a tím utrpělo i dělnictvo“. Zastavit pokrok není podle Tyla možné a heslo - „Jen ty mašiny roztlučme“ - má proto asi takový smysl jako: „Jen si usekejme ruce.“
Konec ruční práce
Podíl výroby textilu na průmyslové produkci Českých zemí byl na konci 18. století enormní: celých 84 procent. Látky byly navíc hlavní exportní průmyslovou komoditou, když jen plátna se vyvezlo sedmkrát víc než skla. Podíl textilu na průmyslové produkci samozřejmě klesal, ovšem ještě v roce 1880 šlo o 41,5 procenta.
Místo tradičního plátna (tedy lněných látek) se v době strojů dařilo hlavně výrobě bavlněných látek a slušně na tom bylo také sukno (vlněné látky). Spolehlivé údaje bohužel neexistují, a tak se spokojme s konstatováním, že roku 1841 se u nás vyrobilo zdaleka nejvíce laciných bavlněných látek, ovšem nejvyšší hodnotu mělo sukno (51,4 milionu zlatých), poté následovalo plátno (27,3 milionu zlatých) a konečně bavlna (15,9 milionu zlatých).
Pan továrník. Broumovský soukeník Johann Liebig byl jedním z nejdůležitějších průmyslníků rakouského mocnářství. Později se jeho továrny staly základem Textilany Liberec.
Jestliže na začátku poháněla stroje hlavně voda, pak ve 30. letech 19. století ji pomalu nahrazovaly parní stroje. 0 20 let později navíc přišla další revoluce - po dávno vítězných spřádacích strojích se u nás konečně objevily rentabilní mechanické stavy a začaly vytlačovat ruční tkaní.
Soukenický baron
Do pozice jednoho z nejúspěšnějších průmyslníků rakouského mocnářství se v polovině 19. století vypracoval drobný broumovský vlnař Johann Liebig. Začínal s málem: Zběhl z učení, jako šestnáctiletý si roku 1818 v Liberci otevřel obchod textilním zbožím a o deset let později - zlí jazykové tvrdí, že kapitál nadělal díky pašování - ve městě otevřel první továrnu, základ pozdější Textilany Liberec. Zpočátku nebyla velká, ale látky se skvěle prodávaly díky tomu, že Liebig dokázal - po dvou špionážních cestách do Anglie - dokonale kopírovat látky, které „frčely“ na tamním trhu. V 50. letech už zaměstnával 12 tisíc lidí a začal budovat podobné impérium jako o 70 let později Tomáš Baťa. Otevřel vápencový lom, vlastnil vápenku, těžil uhlí, stavěl mlýny a velkopekárny, provozoval cukrovar i pivovar a pro dělníky stavěl ubytovny. Zasedal v zemském sněmu i Říšské radě, císař ho jmenoval baronem a obrat jeho - vysoce ziskových - podniků se v 60. letech pohyboval okolo sedmi milionů zlatých.
Přečtěte si: Zlatá éra českého mecenášství
Oproti konkurenci nebyl Liebig žádný lidojed, a dokonce zavedl cosi jako nemocenskou, ovšem jeho dělníci stejně nežili hezky. Za třináctihodinovou směnu brali na konci 60. let ti nejvýkonnější 50 krejcarů (ženy a děti mnohem méně), což stačilo na zhruba tři kila chleba či sedm kilo brambor. Když na začátku roku 1870 snížila Liebigova pobočka ve Svárově platy o dalších deset procent, vypukla stávka. Proti sroceným dělníkům zasáhlo vojsko a na zemi zůstalo sedm mrtvých. Vzbouřencům hrozily citelné tresty, ale soud byl - s ohledem na chudobu provinilců - mimořádně shovívavý a za dělníky se proti německému majiteli postavily i české noviny.
Humoristické listy například uveřejnily karikaturu Liebigova ředitele Palmeho a jedovatě psaly, že „kvůli jedinému Němci stalo se naše místo teď teprve pravým Svárovem“. Starého pana Liebiga ovšem již rok předtím ranila mrtvice a v červenci 1870 zemřel. Nedožil se tak krize textilního průmyslu, kterou způsobilo zrušení cel chránících rakouský trh před anglickou produkcí. Roku 1873 navíc přišla všeobecná hospodářská krize, a prosperita se tak do textilního průmyslu vrátila až v90. letech.
Naši Němci
Textilní průmysl byl dlouho výhradně německou záležitostí. Čeští podnikatelé se začali nesměle prosazovat až v 80. letech, což Národní listy halasně oslavovaly. Ještě před začátkem Jubilejní zemské výstavy z roku 1891 dělaly například okázalou reklamu českým vlnařům z Humpolce. Během výstavy pak stejné noviny humpolecké výrobky chválily - „suknům brněnským a libereckým (tedy německým - pozn. red.) úplně se vyrovnají“- a po jejím konci nabádaly lid, aby kupoval vlastenecky: „Kdo dnes konsumuje v první řadě liberecké sukno? (…) Jsou to Čechy a ne německá část Čech, nýbrž česká jich část.“ To mělo dle Národních listů okamžitě přestat, protože nákupem českého sukna - místo nějakého hadru „odněkud ze severu“ -může „národ náš“ sám sobě „vrátiti ročně 30 milionů zlatých i více“.
Snaha by tu byla, jenže ještě na začátku 20. století zaměstnávali čeští podnikatelé pouhých 15 procent z 300 tisíc lidí pracujících v textilním průmyslu. Dlouhá a slavná historie textilního průmyslu tak byla daleko více úspěchem německým než českým.
Čeští střihouni. Textilní průmysl táhnou rodinné firmy
Dále čtěte:
