Kabinet protlačuje Sněmovnou nová rozpočtová pravidla, která zakotvují tříleté výdajové rámce pro veřejné finance. Je to dobrý nápad, který umožní, aby se rozhazování peněz daňových poplatníků dostalo pod jakousi kontrolu. Ale mnoho nepomůže, pokud si vlády skutečně neuvědomí, že z tisíců miliard, které otáčejí, jim nepatří ani koruna.
NA TAPETĚ
Když se při každoročním schvalování státního rozpočtu zároveň stanoví, kolik maximálně smí vláda a její agentury utratit iv dalších dvou letech, je v tom jistý pokrok. Poslanci tak získají možnost podmínit kupříkladu vyšší schodek šetřením v dalším období. Dobrou změnou je i to, že ministerstva si budou moci nevyčerpané prostředky převádět do dalšího roku, což by mohlo poněkud omezit obligátní silvestrovskou rozhazovací mánii. Bohužel, tyto drobné krůčky vpřed samy o sobě nic moc neřeší. Pokud se díky nim podaří uspořit pár miliard, určitě to stojí za to. Jenomže český deficit už značně přesáhl sumu sta miliard a přes řeči o reformě má tendenci k dalšímu prohlubování. Dokud se směřování k vyrovnanému rozpočtu nestane součástí základní politické odpovědnosti každého ministra, nepomohou ani výdajové rámce. Bez politické vůle utahovat s každým dalším rozpočtem finanční šroub, budeme plus minus stále tam, kde jsme. A není to lichotivé místo. Lepší než tříleté plánování by například bylo napevno stanovit procento hrubého domácího produktu, které smí vláda utratit. Mělo by to hned tři výhody. Za prvé zdravé veřejné finance. Za druhé by odpadly vládní choutky po zvyšování daní, když by ministři stejně nesměli rozházet žádné další peníze. Za třetí, leč nikoli vposlední řadě, by se konečně kabinety soustředily na stranu nabídky, nikoli poptávky - na to, kolik prostředků jim může hospodářství poskytnout a ne, kolik hodlají utratit. Rozpočtové plánování je hezká věc, ale připomíná to snahu hospodyňky uvařit velký hrnec guláše, aniž by dopředu věděla, zda na to bude mít dost surovin. Respektive už dopředu ví, že jí bude ve špajzu zase něco chybět. Není divu, že ministr financí Sobotka často vaří doslova z vody. Takže, chce to napřed odvahu přiznat si, že na hostinu podle představ ministerských strávníků nemáme. A pak připravit střídmější krmi z dostupných prostředků.