Jednotný dohled nad evropským finančním trhem by nebyl vhodným řešením krize
O globální finanční krizi již bylo napsáno tolik, že i imunní či otrlejší lidé začali panikařit a šířit nervozitu. Pokud se to stane nepříliš zasvěceným osobám, lze to akceptovat. Krize takových rozměrů nepřichází každý rok. Pokud se však tato nálada nevyhne ani takzvaným opinion makerům, světovým politickým leaderům, kteří kvůli tlumení všeobecného pesimismu hledají nestandardní řešení a často vlastní prezentaci, nevěstí to nic dobrého.
Společné rysy
Vybavuji si situaci na začátku tisíciletí. Tehdejší otřesy na finančních trzích však měly jiný základ. Opomenu-li mezinárodní nestabilitu (teroristický útok na newyorském Manhattanu, přípravu války v Iráku), pak je způsobily účetní skandály, které v roce 2001 odstartoval krach americké společnosti Enron. Hlavními jevy tehdy bylo zejména nadhodnocování hospodářských výsledků některých firem, manipulace s účetními výkazy a honba manažerů za co nejvyššími zisky „v zájmu“ akcionářů. Právě poslední faktor se však shoduje s dnešní situací. Snahy manažerů – někdy za každou cenu – o maximalizaci zisku, podstupování příliš velkého rizika při investování do finančních inovací a nafukování nekontrolované hypoteční bubliny vedly v současnosti k naprosté ztrátě důvěry investorů, razantnímu propadu finančních trhů a k problémům s likviditou na mezibankovním trhu. Situace, kdy si banky půjčují maximálně „přes noc“, vypovídá o náladě na trhu. Našly by se však i další společné rysy obou krizí, například role ratingových agentur a auditorských firem. Obě skupiny mají na trhu působit jako červený praporek, který v první linii upozorní, že není vše v pořádku – ať v posuzované společnosti či u finančního produktu. To však v mnoha případech nastalo buď se zpožděním, nebo vůbec.
Nepřipravenost
Ještě s většími obavami jsem sledoval nepřipravenost, která následovala po začátku krize. Po roce 2001 se vedly nejen na národní, ale především na mezinárodní úrovni rozsáhlé diskuse, co se má dělat, aby globální finanční systémy byly méně zranitelné a odolnější vůči různým otřesům. A aby se zabránilo dominovému efektu přelévání krizí z jedné země do druhé. Nyní můžeme posoudit, zda se to podařilo, či spíše nepodařilo. A nemůže omlouvat, že vývoj světové ekonomiky a příčiny dnešní krize jsou jiné. Dnes stejně jako před sedmi lety se intenzivně debatuje o lepším regulatorním rámci pro finanční odvětví. USA tehdy poměrně rychle přišly se Sarbanes-Oxleyho zákonem a také Evropská komise reagovala – účinek však byl jen dílčí. Například evropská směrnice MiFID o trzích finančních nástrojů, která byla letos transponovaná do našeho zákona o podnikání na kapitálovém trhu, obsahuje řadu ustanovení, jež mají lépe chránit investory. Hlavním výsledkem však jsou zvýšené náklady finančních institucí a poskytování mnoha informací, které běžný investor nepoptává a jež ani nedokáže vyhodnotit.
Nedokončený proces
Děsí mě, když slyším, že jedním z léků na krizi by mohlo být vytvoření jednotného evropského regulátora pro finanční trh. Podobné téma bylo otevřeno již před zhruba pěti lety jako jedno z opatření k řešení tehdejší situace. Navíc to bylo v době, kdy se v mnoha zemích prováděla či byla nedávno ukončena integrace dohledů finančního trhu (u nás uskutečněno k 1. dubnu 2006 sloučením dohledů v rámci České národní banky). Tehdy jsem jako zástupce Komise pro cenné papíry v rámci Committeee of the European Securities Regulators (CESR) evropským kolegům říkal, že tato diskuse bude možná nejdříve za deset let. A že aby to mohlo nastat, musí předcházet vytvoření skutečného, jednotného evropského finančního trhu. Řečeno jinak, že je třeba sladit jednak pravidla pro jeho fungování uvnitř EU a jednak pravomoci a postupy národních regulátorů. To znamená kromě jiného vytvoření funkčních vazeb včetně výměny informací mezi národními dohledovými autoritami při výkonu dozoru nad finančními konglomeráty. Tento proces, jak se ukazuje na současné krizi, není zcela ukončen.
Předčasná diskuse
Proto je diskuse o vytvoření superdohledu na úrovni celé Evropy předčasná. Šlo by jen o další mezinárodní instituci. A o její úloze by se diskutovalo vždy, vznikla-li by krizová situace. Stejně jako je tomu dnes u některých již existujících. Představa, že „bruselská“ autorita zareaguje na projevy krize lépe či dříve než národní regulátoři, je utopická, jestliže stav a struktura finančních trhů v jednotlivých zemích nejsou stejné, všechny země EU nepřijaly společnou měnu euro a Evropa má problém se dohodnout na garancích, které budou trhům poskytnuty. Trumfování se, kdo poskytne větší záruky za vklady v bankách, paradoxně vede spíše k posilování krize než k jejímu hašení.
Zástupci Ministerstva financí ČR a České národní banky správně přišli s návrhem stejné garance bankovních vkladů pro celou Evropu. Koneckonců i dnes existuje evropská směrnice jednotně upravující garanční systémy. Diskuse o jejich absolutní výši je až otázkou následnou. Pokud však některé země EU v rámci zklidnění situace slibují prakticky neomezené pojištění, pak efekt může být zcela opačný. Šíření krize do dalších zemí, které nejsou zatím natolik postižené, a prohloubení paniky na trzích, jež nyní mnohem více reagují na principu davové psychózy než na základě fundamentálních dat jednotlivých společností. Extrémní volatilita na akciových kapitálových trzích je toho nejlepším důkazem.
Máme tedy za takové situace podstoupit experiment ve formě jednotného dohledu nad evropským finančním trhem? Říkám, že nikoli. Řešme podobné situace standardními nástroji.
Box
Znepokojivé otázky
Všechny modely nejlepší regulace finančního trhu pracují s tezí, že jejím úkolem je pomocí preventivních opatření zabránit kolapsu systému jako celku, nikoli selhání jednotlivé instituce. Plní v tomto ohledu dohledové instituce v jednotlivých zemích svou roli? Využívají své silné pravomoci a nástroje dostatečně? Neztrácejí ostražitost či nepodléhají určitému uspokojení, když se ekonomikám daří a zdánlivě nic nehrozí? Snad se brzy dočkáme podrobných analýz a zhodnocení jejich podílu na současných finančních turbulencích.
Souvislosti
Současná finanční krize a ta z roku 2001 mají některé společné rysy.
Je to například snaha manažerů o co nejvyšší zisky „v zájmu“ akcionářů.
A také role ratingových agentur a auditorských firem.
Obě skupiny mají na trhu působit jako červený praporek, který v první linii upozorní, že není vše v pořádku.
To však v mnoha případech nastalo buď se zpožděním, nebo vůbec.