Pro návštěvu Divinis může mít člověk různé důvody. Buď jde náhodou kolem a je přilákán pohledem do sugestivního interiéru (typ turista bloudící Týnskou uličkou), nebo sem míří zcela záměrně (typ gurmet), poněvadž ví, že majitelem podniku je Zdeněk Pohlreich, širší veřejnosti nedávno představený v televizním pořadu Ano, šéfe!
Vyzbrojeny čerstvou vzpomínkou na Pohlreichovy pádné rady jakož i smíšenými reminiscencemi na starší návštěvy Café Imperial, kde lze ochutnat jeho vlastní kreace, jsme si obezřetně rezervovaly stůl a vyrazily. Ať se ztotožníte s kterýmkoli typem hosta, do Divinis se vypravte zásadně večer, obědy se zde totiž nepodávají. Interiér je díky bílým textiliím a přírodnímu dřevu velmi světlý, abstrahujete-li od několika kýčovitých prvků hodných spíše dobrosrdečné pizzerie, budete se tu zaručeně cítit dobře. Vaši pozornost si alespoň neuzurpuje často tak arogantní design, takže se můžete s klidem věnovat talíři. Obsluha je milá, pozorná a neafektovaná, třebaže jsme na talířky pod chléb s olivovým olejem čekaly marně.
Předkrmy jsme zato bez problému dostaly rozdělené na dvě porce. První kolo obstarává carpaccio z červené řepy. Maličká baby řípka, pokrájená na sotva milimetr tenká kolečka, tvoří na bělostném talíři rudofialový květ posypaný hrudkami kvalitního čerstvého kozího sýra a světle zelenými nitkami kadeřavého salátu. Vynikající marináda jistě s náloží úctyhodného balsamika, piniová semínka, kolem pesto z petrželky. Řepa je hezky křupavá, lahodně sladká. Typická, někdy ne úplně příjemná trochu „půdní“ chuť se patrně díky mládí exempláře neprojevuje. Jde o osvědčenou kombinaci, jejíž vydařená úprava i prezentace ji posunují výše. Vyznění znamenité, navzdory sporé porci se navíc dostavil příjemný pocit zasycení.
Na řadu může přijít risotto s lanýžovým máslem. Sebevědomě, bez laciných pozlátek nese se na hlubokém bílém talíři. Škoda, že na plotně nezůstalo o chviličku déle, ne zcela příjemně vrže mezi zuby. Další škoda je, že působí přesoleně a ostře. Tento vjem nás bohužel má provázet až do konce večeře. Kromě lanýžového másla cítíme především přítomnost sýra – místo obvyklého parmazánu bychom to tipovaly spíš na gorgonzolu. Ani jedna z nás svou poloviční porci není schopna dorazit, co teprve kdybychom si risotto byly objednaly jako hlavní chod? Všichni vědí, jakou nelásku chová pan Pohlreich k oblohám, ale slané, trošku dusivé risotto jako by po páru rajčátek či čehokoli svěžího přímo volalo! Je nám ale jasné, že tradice je tradice, a pokud nám nevyhovuje, je to víceméně náš problém. Přílišná slanost však jde na vrub kuchaři.
Hlavní chody jsme si zvolily masové, intenzivní vjemy budou jistě pokračovat.
Prsíčka z poularda spočívají na stoncích bílého chřestu, kůžička je dozlatova vypečená a chuť delikátní, rovněž se podařilo uchovat jim dostatek šťávy. I chřest je výborný, béžová omáčka Albufera mu tvoří skvostný doprovod, její složení však nejsme schopny spolehlivě identifikovat, moudřejší jsme až po konzultaci s obsluhou: obsahuje prý lanýže, foie gras a smetanu. Té je naštěstí jen kapka, tudíž omáčce dodává hladkost, aniž by ji zatížila nadbytečným tukem. Celá kreace funguje jako jemné pohlazení, všechny komponenty spolu tvoří příkladnou harmonii. Brambůrky s petrželkou, jež jsme přiobjednaly (současný trend podávat flák masa s minimalistickou přílohou nám totiž občas způsobuje trávicí obtíže, žaludek zřejmě odmítá vrátit se do doby lovců mamutů), jsou dozlata opečené a chutné, jen na náš vkus příliš mastné, jakkoliv věříme, že použitý olej byl kvalitní.
Jehňátko, servírkou ohlášené jako hlavní trumf večera, spočívá ve dvou silných plátcích protknutých sekaným česnekem a rozmarýnem. Pod nimi leží vrstva zelených fazolek v jakési emulzi olivového oleje, česneku a pancetty (?), vedle pár pečených cibulek a cherry rajčátek, vůkol karamelově hnědá šťáva. Chuť masa nemá vad, zato jeho poživatelnost se komplikuje: oba plátky obsahují mnoho pojiva a „žvýkačkovitých“ šlach, které nejsme s to zdolat. Opět škoda. Fazolky optimisticky křupou, užíváme si i nasládlých cibulek a prve postrádaných rajčátek.
Všechny výtky však ustupují v případě závěrečného dua dezertů . Zářivě oranžový mučenkový sorbet je věru mistrovským kusem svého žánru – pěnově hladký, bez protivných ledových krystalků. Až se zdá, jako by exotická maracuja byla primárně „podezděna“ meruňkami, důkazy však scházejí, a i kdyby, jedná se o absolutně nejlepší sorbet, který jsme v Praze kdy okusily. Z kávového torrone (tradičně se jedná o sladkost typu tureckého medu, španělsky turrón) se vyklubala kávová smetanová zmrzlina vysokých kvalit s kontrapunktem pikantních nakládaných višní. Zmrzlina je evidentně domácí a jak postupně povoluje, vytváří vynikající „omáčku“ k višním. Kontrast sladké, nakyslé a kávové chuti si zkrátka nemůžeme vynachválit. Silná napěněná káva s opravdu horkým mlékem a tmavým třtinovým cukrem (aleluja) zakončuje naše hodování.
Platíme 2335 korun s konstatováním, že jsme v Divinis strávily docela příjemný večer, jídlo bylo dobré, i když ne úplně bezchybné, obsluha ochotná a nevtíravá. Rovněž jsme si potvrdily, že experimentování s širší škálou surovin a chuťových valérů jakož i výstřednější prezentace do zdejší kuchyně nepasují, což rozhodně není míněno jako výtka, ale pouhé pozorování, navíc zcela v souladu s majitelovou filozofií.
Přemýšlíme jen, proč se navzdory všemu přece jen dostavil nepatrný pocit zklamání. Bude to asi tím, že ódy, jež jsme na tento podnik slyšely, naše očekávání natolik vyšponovaly, že se asi ani splnit nemohlo. Pokud jste však příznivci poctivě připravované, v zásadě tradiční italské stravy, a finanční krize se vás příliš nedotkla, budete pravděpodobně spokojeni.
Divinis Wine Bar
Adresa: Týnská 21, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 325 440
www.divinis.cz
Otevírací doba: po–so 18.00–01.00
Druh kuchyně: italská
Platební karty: všechny běžné
Země původu nabízených vín: Itálie
Cena vody: 100 Kč/0,7 l
Hodnocení restaurace:
jídlo 45 bodů z 50
servis 19 bodů z 20
nápoje 10 bodů z 10
prostředí 9 bodů z 10
Kvalita/cena 8 bodů z 10
Celkem 91 bodů z 100
VALUE FOR MONEY 8/10
+ sympaticky slušný výběr kvalitního vína v malých lahvičkách
– nepodařené risotto
Výběr z jídelního lístku:
Timbálek z čerstvých ančoviček s česnekem 190,-
Carpaccio z tuňáka 250,-
Linguine s mušlemi a peperoncinem 280,-
Risotto s lanýžovým máslem 250,-
Dušená telecí líčka s vínem Marsala a špenátem 420,-
Grilované vepřové Cinta Senese, brambory s rozmarýnem 495,-
Kávové torrone s nakládanými višněmi 170,-
Čokoládový fondant s malinovým pyré 170,-
Výběr z vinného lístku:
Castello di Semivicoli Trebbiano (Masciarelli) – 1150,-
Campanaro Fiano di Avellino (Feudi di S. Gregorio) – 1050.-
Gavi di Gavi Monte Rotondo (Villa Sparina) – 1050,-
Soave Classico Staforte, Veneto – 1150,-
Villa Gemma Rosso Montepulciano – 2200,-
Pinot Nero (’02 - Le Vigne di Zamó) – 1650,-
Barolo Campé (’05 - La Spinetta) – 3900,-
Brunello di Montalcino (’03 - Salvioni) – 3050,-
