Průzkum Ernst & Young zkoumal protikorupční opatření a jejich vymahatelnost
Společnost Ernst & Young zveřejnila výsledky svého posledního průzkumu, provedeného na přelomu loňského a letošního roku. V globálním měřítku byl zkoumán vývoj protikorupčních zákonů a úroveň jejich vymahatelnosti. Dotázáno bylo téměř 1200 představitelů významných podniků ve 33 zemích. Dle Markuse Lohmeiera, vedoucího oddělení investigativních služeb a řešení sporů ze společnosti Ernst & Young pro Českou republiku a oblast střední Evropy, byl důraz kladen na povědomí řídících pracovníků o předpisech a právních procedurách.
Trápí nás korupce?
V globálním průměru považuje korupci za velký problém pouze každý šestý manažer. Zato každý třetí korupci vůbec za problém nepovažuje! Ve vyspělých trzích je výraznější podíl zodpovědných a sebekritických: za velký problém zde považuje korupci každý čtvrtý manažer (přičemž podíl těch, kteří si s korupcí hlavu nelámou, je kupodivu pouze nepatrně nižší než globál). Co se Česka týče, průzkum umožňuje relativně nadějnou interpretaci, že do tradičně laxních až lehce cynických postojů se již vlamuje civilizace: z devíti manažerů sice čtyři korupci stále nepovažují za problém, ale pět ano, z toho dva ji označují přímo za hrozbu.
Přesto pro velký optimismus není důvod, protože v alarmujícím počtu bohorovně klidných manažerů, co se korupce týče, nás ze srovnatelných států předstihuje pouze Maďarsko. V něm korupci za problém nepovažují úděsné dvě třetiny dotázaných manažerů. Vysvětlením tohoto jevu může být hrůzyplná představa, že se korupce již stala součástí českého i maďarského životního stylu, jehož normativem se stávají naprosto nicotné trestněprávní důsledky korupčních afér v nejvyšší politice. Pak není divu, že se po vzoru ničemných politických praktik zařizuje i část ekonomicky zdatného obyvatelstva.
Nemažete, klepe to
Zlidovělá „hláška“ automechaniků naznačuje, že ono „mazání klepeta“ je natolik integrální součástí našeho životního stylu, že vlastně často ani není jako korupce posuzováno. Tím by se dalo vysvětlit, že údajně pouze každý sedmý český manažer se setkal v posledních dvou letech s korupcí v souvislosti s jeho firmou (globální průměr je každý čtvrtý). Přitom čtyři z pěti českých manažerů jsou naopak výslovně přesvědčeni, že se s korupcí za celé dlouhé dva roky vůbec nesetkali. To by bylo oproti globálnímu průměru značně příznivé a blízké vyspělému trhu - kdyby právě neexistovalo podezření, že si lžeme do vlastní kapsy. Naznačovalo by to i poměrně velké procento respondentů, kteří „nevědí“, zda někdo z jejich společnosti byl někdy žádán o úplatek, aby získal nebo udržel kontrakt. Pozoruhodné je, že stejné procento těchto odpovědí jako v Česku bylo i v Rusku a Polsku. Kdežto v Maďarsku, stejně jako ve vyspělých trzích, je méně než poloviční. A propos, Maďarsko! Na světě snad není země, v níž se méně manažerů setkalo vůbec kdy s žádostí o úplatek, než v Maďarsku! Nebo jsou jen maďarští manažeři ve svých odpovědích natolik uvědomělí a disciplinovaní, aby navodili dojem investorsky příznivého prostředí?
Dvousečná otázka
Další podněty k přemýšlení nad možným rozdílem mezi realitou a její interpretací přináší odpovědi na otázku, zda respondentova společnost někdy přišla o kontrakt, protože konkurence klienta uplatila. Globální výsledky jsou téměř identické s ruskými: necelá polovina respondentů je přesvědčena, že o kontrakt kvůli korupci nepřišla, třetina neví, šestina se cítí poškozena. V Česku je silný korupční potenciál naznačen všemi třemi indikátory: nepoškozených je oproti globálnímu průměru výrazně méně, poškozených je více, přičemž s globálem naprosto nesouměřitelné tři pětiny respondentů volí vyhýbavou odpověď „nevím“ (nebo „ani nechci vědět“?).
Maďarští manažeři jsou ve zdaleka největší míře výslovně přesvědčeni, že sami korupčními praktikami konkurence poškozeni nebyli. V tomto bodě bez dalšího pomineme možnost dovodit, že odpověď na otázku by byla pochopitelně stejná, kdyby šlo o korupčně zdatné manažery, kterým se vždy podařilo konkurenci přechytračit.
Nevymahatelnost práva.
Dalším rébusem je srovnání odhadu vynutitelnosti zákonů a regulačních předpisů v oblasti úplatkářství a korupčních praktik v podnikání. Globálně převažuje názor, že jsou uplatňovány silně (69 procent), ve vyspělých trzích ještě více (85 procent), na rozvíjejících se trzích pak přiměřeně méně (36 procent). Jak ale okomentovat utrápený český výsledek (šest procent), který navíc koresponduje s rezolutní odpovědí na opačnou otázku (explicitně slabá vymahatelnost práva), kde jsme na tom dvojnásobně hůře než rozvojové trhy a trojnásobně hůře než trhy vyspělé? Vysvětlení musíme hledat asi jinde než v legislativě (její úroveň by totiž měla zhruba odpovídat úrovni EU). Ačkoli se prý relativně vymahatelnost práva v Česku za posledních pět let zlepšila (podle dvou manažerů z pěti), nebo zůstala přibližně stejná (téměř polovina odpovědí), budou zřejmě největší rezervy právě v kvalitě zákon vymáhajících (trestněprávních) institucí. Ale to je pláč na stále stejném hrobě.
Pozoruhodné české výsledky pokračují i v posouzení, koho asi nejvíce negativně ovlivní korupční obvinění firmy. Česko patří do globálního průměru, co se týče předpokládaného dopadu na investory, finanční regulátory, dodavatele a nevládní organizace. Téměř panickou hrůzu však mají čeští manažeři před veřejností, zaměstnanci a médii! A na kom si pak to trápení kompenzují? Jak jinak než na zákazníkovi, kterého se proti globálnímu průměru bojí zhruba z poloviny (čili skoro vůbec). A to signalizuje něco velice špatného. Možná se ve světle tohoto výsledku přestáváme lecčemus divit (viz Různý vliv).
Pokud jde o negativní obchodní dopady obvinění firmy z korupce, střední Evropa i Rusko se oproti globálnímu průměru méně obávají pokut a trestů (to asi souvisí s onou malou vymahatelností práva). Více se tyto státy obávají negativního dopadu na růst a expanzi firmy. Vězení se středoevropští manažeři nebojí, ale Rusové velmi. (Kauza Chodorkovskij zřejmě velmi dobře funguje - ostatně, znáte jinou zemi, kde by si dovolili odsoudit nejbohatšího člověka za neplacení daní?) Česko ale zase musí být v něčem trochu extra: manažeři se oproti globálnímu průměru o polovinu více bojí obchodních sporů (nebo spíše jejich úděsných lhůt, poškozujících všechny zúčastněné strany). Největší paniku však mezi nimi působí představa zvýšených nákladů na dosažení shody firemní praxe s povinnými standardy. Tady bude asi zakopaný pes!
Bezzubost
Co proti korupci dělat? Podívejme se, jak dopadlo hodnocení úspěšnosti vnitřních auditů při odhalování korupčních praktik ve firmách. Globálně se má převážně (ze dvou třetin) za to, že jsou úspěšné. Podobný výsledek byl dosažen v Polsku, v Maďarsku se to domnívá více než polovina a v Rusku méně než polovina respondentů. To jsou ale pěkní naivkové, proti realistům ze samého srdce Evropy! V Česku se totiž jen pouhá čtvrtina dotázaných domnívá, že vnitřní audit je úspěšný - a více než polovina je výslovně přesvědčena o jeho neúspěšnosti! Vnitřní audit skutečně v Česku nezdomácněl, a asi bude těžko zapouštět kořeny v prostředí, kde si nikdo nechce dělat „zbytečné starosti“ (a nepřátele). Navíc by měl vnitřní audit plnit i jistou preventivní funkci, ale to by se skutečně musela odehrát nějaká větší změna ve společenské atmosféře. Zatím tomu nenasvědčuje vůbec nic: „třicet kapříků“ je zřejmě v akváriu, „pět v českých na stole“ je utajené výjezdní zasedání vlády a z učebnice praní špinavých peněz vypadlý Jiří Čunek je ministru arciknížeti toliko „k pousmání“.
Sledujte toky peněz!
Co se dalších protikorupčních praktik týče, například úspěšnosti výcviku a zvyšování povědomí zaměstnanců o problematice věří pouze třetina z dotázaných českých a ruských manažerů. Polští a maďarští manažeři jsou na tom lépe, srovnatelně s globálním průměrem (polovina z dotázaných). Kodexům chování jako účinné prevenci proti úplatkářství a korupci věří globálně pět ze šesti manažerů (v Čechách dva ze tří, ale i to je nadějné).
O pozitivním vlivu souladu firemních praktik s uzákoněnými standardy je přesvědčena polovina maďarských manažerů (což je globální průměr) - a překvapivě dvě třetiny jejich ruských a polských kolegů! Skepticismus českých manažerů naopak asi překvapením není: úspěšnosti této protikorupční metody věří jen třetina z nich.
Drsné zkušenosti českých manažerů se však plně projevily v důrazu na sledování toků peněz. Pro silnější kontrolu rizikových plateb se vyslovila výrazně nadpoloviční většina českých manažerů, kdežto jejich polští, ruští a maďarští kolegové zůstali na globálním, o třetinu nižším průměru. O účinnosti sledování podezřelých finančních transakcí bezesporu svědčí i fakt, že naši politici kvapně zrušili slibně se rozbíhající finanční policii!
Zajímavé je všeobecně poměrně nízké ocenění úspěšnosti zaměstnaneckých linek („whistleblower hotlines“), jejichž prostřednictvím lze diskrétně nahlásit jednání podezřelé z korupce. Globálně je považuje za úspěšné zhruba jedna čtvrtina manažerů (v Polsku pouze zhruba jedna šestina). Celkově má tyto linky zavedena necelá polovina dotazovaných firem a o jejich využívání zaměstnanci jsou přesvědčeny tři čtvrtiny manažerů. U nás má tyto linky zavedena šestina firem a o jejich využívání je přesvědčena třetina českých manažerů (viz Nejúčinnější opatření).
Speciální disciplínou je legislativa, týkající se vztahů privátních firem se státem. V Česku se dvě třetiny manažerů domnívají, že firmy jednají v souladu s těmito standardy. Globálně je toto sebehodnocení ještě vyšší než u nás (více než tři čtvrtiny), ale v Maďarsku (více než polovina respondentů), Polsku (polovina dotázaných) a v Rusku (třetina manažerů) je subjektivní vyhodnocení situace manažery horší než u nás. Oproti globálnímu průměru (43 procent) však máme co dohánět v oblasti vlastních firemních procedur, týkajících se jednání se státními úředníky. U nás má tyto vlastní procedury 20, v Rusku 26, v Polsku 30 a v Maďarsku 40 procent firem.
Užhorod nebo Mukačevo?
Závěrem lze konstatovat, že je jistě záslužné činit podobné průzkumy, i kdyby to mělo ve výsledku přinést jen zvýšenou míru vědomí závažnosti problému korupce v manažerských kruzích. Výsledky takového průzkumu korupce ve střední a východní Evropě, řekněme právě pro „velice specifické možnosti neobvyklé interpretace získaných dat“, však připomínají - experti z Ernst & Young prominou - nejoblíbenější anekdotu Sigmunda Freuda, jak Jajteles potkal na nádraží Abelese: „Zdravím jich, Abeles, a kam že to mají namířeno?“ Abeles se chvíli drbal za ušima: „No, do Mukačeva jedu, kam bych měl jet?“ Ale to už se Jajteles trošku rozčílil a vyčítavě pravil: „Když oni, Abeles, říkají, že jedou do Mukačeva, pak chtějí, abych si myslel, že jedou do Užhorodu. Ale já přitom pozitivně vím, že jedou do Mukačeva. Tak proč mi lžou?“
BOX
Rozdílný přístup ke korupci
Podle zprávy Transparency International (TI), zveřejněné těsně přes summitem skupiny G8 v japonském Tójaku, osmička nejvyspělejších zemí světa dostatečně nebojuje proti korupci, což má zničující důsledky pro obchod, byznys i širší mezinárodní cíle, jako je například potírání chudoby. Zpráva kritizuje Japonsko, Německo a Itálii, že dosud neratifikovaly Úmluvu OSN proti korupci (mimochodem Česká republika tak dosud také neučinila) a Japonsko, Velkou Británii a Kanadu za „selhání při uplatňování jejich zahraničních protikorupčních zákonů“. V Japonsku a Kanadě byl zatím veden pouze jeden menší proces v případu úplatkářství podle zvláštní úmluvy OECD (k níž se zavázaly členské státy organizace), zatímco v Británii dosud žádný, jak tvrdí TI. Naopak ve Spojených státech u soudu skončilo již 103 podobných kauz, z nichž několikrát obvinění odešli s „těžkými tresty“. Velká Británie je ve zprávě zmiňována i v souvislosti s případem firmy BAE Systems, vyšetřované pro podezření z úplácení kolem prodeje stíhaček Jas-39 Gripen letectvu české armády.
Souvislosti
Úroveň protikorupční legislativy je dostatečná.
Zásadním nedostatkem je absence vzorů protikorupčního jednání.
Problematická je reflexe vlastních protikorupčních postojů.
Trendy
Nedostatečnost reálné vymahatelnosti protikorupčních zákonů a opatření.
Zvyšuje se povědomí o závažnosti negativních důsledků korupce.
Relativně vysoké náklady na soulad s protikorupčními standardy se dlouhodobě vyplatí.
Roli vnitřního firemního auditu je nutno posílit.
Dobrá firemní kultura je základem boje proti korupci.
Nejúčinnější protikorupční metodou je sledování toků peněz.
Graf 1 a graf 2:
Různý vliv*
Negativní dopady obvinění z úplatkářství nebo korupce (v %)
Investoři 54 58 52 58 66
Zákazníci 47 28 42 20 42
Veřejnost 41 24 48 73 32
Zaměstnanci 33 0 12 30 18
Finanční regulátoři 29 20 28 24 22
Dodavatelé 24 30 18 28 40
Sdělovací prostředky 22 6 32 52 16
Nevládní organizace 7 6 4 4 8
Svět (33 zemí)
Rusko
Polsko
Česká republika
Maďarsko
Poznámka: Otázka: Zjevná selhání (tendenčnost, nedotaženost) při vyšetřování případů úplatkářství či korupce mohou ovlivnit různé skupiny obyvatel a investory. Které tři skupiny z následujících to jsou?
Pramen: Ernst & Young
Graf 3:
Nejúčinnější opatření*
Úspěšné prostředky na řízení rizika úplatkářství a korupce (v %)
Zvýšená úroveň výcviku a povědomí 52 28 30 50 50
Vnitřní audity zaměřené na shodu se standardy 49 30 64 66 54
Přísnější kontrola vysoce rizikových plateb 43 56 46 42 28
Zaměstnanecké linky („whistblower hotline“) 28 28 24 16 22
Prověrka právních závazků firmy 26 24 44 30 46
Svět (33 zemí)
Rusko
Polsko
Česká republika
Maďarsko
Poznámka: Otázka: která opatření jsou nejúčinnější na zmenšení rizika úplatkářství a korupce?
Pramen: Ernst & Young
