V příštích padesáti letech se veřejnost pravdu nedozví
Je vůbec v něčích silách zjistit, jestli měla americká CIA opravdu v Evropě tajné věznice, ve kterých vyslýchala osoby podezřelé z terorismu? A chce to skutečně někdo zjišťovat?
Bude užitečné si pro přehlednost nejprve shrnout, co o celém případu zatím víme. Několik vlivných amerických deníků v posledních měsících bez uvedení zdroje napsalo, že Central Intelligence Agency vyslýchá zadržené teroristy za pomoci násilných metod kdesi ve střední nebo východní Evropě. V USA by to dělat nemohla, a tak se přesunula na starý kontinent. Účel světí prostředky. Postupně se na povrch dostávala další a další svědectví lidí, kteří zahlédli kdesi na letišti letadlo najaté americkou tajnou službou. Skandál nabýval na intenzitě i přesto, že všichni zainteresovaní všechna obvinění - pochopitelně - popřeli.
Poslední dva týdny se kauzou musela začít zabývat i samotná Evropa. Moc se jí však do toho nechtělo. „Můžeme klást Američanům otázky, ale chtít po CIA přísně tajné dokumenty?! Něco takového je zhola nemožné,“ prohlásil nejprve možná až příliš upřímně eurokomisař pro spravedlnost a bezpečnost Franco Frattini. Stejně prý neexistují žádné důkazy.
Evropská komise pak byla ráda, když případ přebrala Rada Evropy, která nepatří do struktur EU, zabývá se téměř výhradně otázkami ochrany lidských práv a nemá prakticky žádný vliv. Výbor Rady pro lidská práva a právní záležitosti pověřil švýcarského senátora Dicka Martyho, aby prošetřil všechny dostupné informace a v případě potřeby se vypravil i přímo na místo činu. Že by Švýcar v Bukurešti skutečně objevil tajné hnízdo CIA?
Tlak médií ale neutichal, v jednotlivých zemích Evropské unie se neustále vynořovaly nové a nové nepotvrzené „důkazy“ o mezipřistáních letadel CIA. Byla spatřena ve Španělsku, Nizozemsku, v Itálii, Německu… V Česku přistála celkem sedmkrát. CIA rozvážela teroristy ve velkém stylu.
Vlády členských států EU se nakonec přece jen odhodlaly k rozhodnutí požádat Bílý dům o vysvětlení. Dopis by měl jménem všech zemí Unie v „nejbližších dnech“ sepsat a podepsat britský ministr zahraničí Jack Straw. „Pokud jsou ty zprávy pravdivé, bude lepší, když si to vyjasníme… Je kolem toho až příliš rušno,“ komentoval rozhodnutí EU šéf nizozemské diplomacie Bernard Bot.
Copak se asi stará dobrá Evropa od Washingtonu dozví? Získá úplné přiznání? Může být opravdu někdo tak naivní, aby si něco takového myslel?!
Pokud vězení skutečně existovala a podezřelé opravdu převážela najatá civilní letadla, odpovědní úředníci a politici „postižených“ zemí o tom docela jistě věděli. I když by šlo určitě jen o velmi omezený okruh lidí. Informován byl zřejmě premiér, šéf tajné služby a pár špionážních operativců, kteří Američanům pomáhali s utajením. Letištní personál si ničeho nevšiml.
Je jisté, že pomoc Američanům se cení. Co si asi tak mohl říkat šéf tajné služby malé východoevropské země, na kterého se obrátil ředitel CIA – ne-li přímo americký prezident - s žádostí o pomoc? Po chvilce rozechvění si určitě pomyslel: dnes pomůžu já jim, příště zase oni mně. Lepší reálné krytí zad od agentů CIA než virtuální pomoc od spojenců v EU, na které se rozhodně nemůžete nikdy spolehnout.
Účast na společné supertajné špionážní akci zavazuje a vytváří spojenectví na život a na smrt. I když není spojenec jako spojenec. Vládci středo a východoevropských státečků budou mlčet až za hrob, to je jisté. Nic jiného si ani nemohou dovolit, jejich pozice jsou příliš slabé. Přiznáním by sice pomohli spravedlnosti, stálo by je ale kariéru.
Až se však v Americe přiblíží prezidentské volby, může se skandál změnit v pořádnou smršť. Vždyť už teď, v době relativního klidu, unikly informace o věznicích a letadlech CIA do médií. A že unikly zcela záměrně, zásluhou lidí, kteří chtějí poškodit současného amerického prezidenta, jeho administrativu a americkou špionáž, na to si můžeme vsadit. Ten, kdo věří, že celý skandál odhalili investigativní novináři, krutě prohraje. Kde by asi tak vzali registrační čísla letadel, které si jakýsi bývalý spolupracovník CIA najal u krycí firmy na druhém konci USA?
V příštích padesáti letech se veřejnost pravdu rozhodně nedozví. Od Bublana ani od Paroubka, natož pak od Bushe. Je jen škoda, že v honbě za senzacemi zcela zanikne ten zásadní problém: zachránily brutální výslechy teroristů v tajných věznicích alespoň jeden nevinný lidský život?
