Kdysi… „byl čas na čtení, nádherný čas na čtení, člověk si namazal dva chleby s máslem, vlezl si na zahradu a tam si tři hodiny četl. Větší blaženství neznám.“
Řekl spisovatel Jáchym Topol 17. října v kavárně Marathon, když poskytoval interview pro magazín E8.
O blaženství číst knihy a knihy psát mohl být tento rozhovor. Pak Topol-novinář vycenil zuby: „Reportér má tu mordu vraženou opravdu na ulici.“ A vznikl rozhovor se šamanem, jehož jméno zní: Ten, který obrací kameny.
Proč jste opustil klidný spisovatelský život a začal pracovat jako novinář?
On ten spisovatelský život klidný nebyl, protože v posledních deseti, patnácti letech se hrozně rozmohlo spisovatelské cestování. To souvisí s tím, že jsou daleko levnější letenky a také je daleko levnější knihu vyrobit. Když spisovatel přijede třeba do Francie a má patnáctidenní šňůru čtení a má recenze, tak nakladatel pravděpodobně prodá tolik knih, že se mu to vyplatí. Souvisí to i s tím, že jak jsme všichni propojení přes internet a kontakt můžeme navázat v podstatě s kýmkoli, najednou je mnohem cennější tu bytost z masa a kostí přivézt. A není to jen v postkomunistických zemích, i spisovatelé ze západu říkají, že to nikdy nebylo takhle šílený. A já už to cestování začal nenávidět. Když je autor opravdu úspěšný, zřejmě si to zařídí, jako kdyby dokončil film: vydá knihu a pak půl, tři čtvrtě roku cestuje. Já jsem to podobně dělal deset let. První roky mě to fascinovalo. Zadarmo si projedete celý svět a ještě vás tam lidé provádějí a říkají: Ty jsi dobrej! Ale mně to začalo vadit. A taky mám malinkatý děti, tři roky a osm, takže jsem se rozhodl být tady. Ale mělo to i další důvody. Člověk se deset let pohybuje mezi spisovateli, nakladateli, mezi kulturními novináři, a teď jsem se čtyři měsíce v týdeníku Respekt bavil s policisty, s trhovkyněmi, s ženami, které zametají ulice, zkrátka reportér má tu mordu vraženou opravdu na ulici. A to je to, co mě vždycky bavilo a co mi i šlo.
Bylo obtížné nastavit váš jazyk do novinářské polohy?
To je v podstatě pořád, ale myslím si, že to dokážu. Než jsem napsal první román, psal jsem články a reportáže, dělal jsem noviny. Ve svých básních, románech a dalších textech si potrpím na svůj jazyk, to je čistě moje věc. Ale jakmile vstoupím do redakce, přijímám, že můj text je do jisté míry výrobek, který má určitý úzus, určitá pravidla. A to je v pořádku.
Máte při novinářské práci ještě vůbec čas na vlastní psaní, na beletrii?
To nemám, možná časem na nějakou kratší věc, ale že bych napsal knihu, to ne.
Vypadá to, jako byste měl takové etapy: teď jste čtyři roky jen psal a nic nevydal, teď vydáváte a zároveň jste přestal psát.
Je to tak, ale mě by ani nebavilo psát jednu knihu ročně. Třeba to tak za pár let bude, ale zatím ještě je kde čenichat a jaké kameny obracet a koukat pod ně.
Vy jste se teď jakoby vynořil na veřejnost, píšete do novin, vyšla vám kniha, poskytujete rozhovory, kolem nás teď cvaká fotograf… Jak zvýšený zájem médií prožíváte?
Připadám si teď na těch fotkách trochu hezčí než dřív, trochu jsem pohub a ty brýle mi moc neslušely, ale s hrůzou jsem zjistil, že některé košile mám úplně stejné jako před pěti lety. To bych se měl asi zamyslet a připravit si nějaký mediální šatník… Ale to si dělám srandu. Já ty rozhovory po sobě ani nečtu, když novinář chce, tak text projedu kvůli jménům a datům, ale beru to spíš jako daň. Když si pár tisíc lidí všimne, že vyšla kniha Topolovi, tak účel rozhovoru je z mé strany splněn.
Měl jste možnost nahlédnout do literárního provozu v zahraničí. Liší se nějak výrazně od českého?
Lidsky se neliší vůbec. Ale v běžném provozu se liší ohromně. Pokud máte úspěch v Čechách, tak prodáte dvacet tisíc výtisků, to už je dobré, to si koupíte ledničku a jedete na čtrnáct dní k Máchovu jezeru. Ale když máte podobný úspěch v Německu, prodáte dvě stě tisíc. A jste milionář a změní vám to život. Ale peníze znamenají také obrovskou konkurenci. V tom může být prostředí špinavější, velký německý nakladatel může koupit dvacet autorů a osmnáct jich potopí, vyjdou v malém nákladu nebo nevyjdou vůbec. A do dvou se investují miliony, z těch dvou se udělají spisovatelé. Pokud je na autora stejně silná reklama jako na fidorky, pak se ten autor také stejně dobře jako fidorky bude prodávat.
Já mám moc rád Judit Herrmannovou, autorku, která píše o ženských tématech, jako jsou vztahy, móda, jídlo, ale píše o tom dobře. Je to úspěšná autorka, která vydělává miliony a navíc je i dobrá, inteligentní, mladá a krásná. Což je fantastické, ale jel jsem třeba v Kremži v Rakousku na kole kolem knihkupectví a málem jsem z něj spadnul, protože tam byla z kartonu vyříznutá fotografie v životní velikosti: Judita.
Do literatury jste vstoupil poezií a písňovými texty pro kapelu Psí vojáci, kterou vede váš bratr. Kdy a jak vás vůbec poprvé napadlo vzít tužku a začít něco psát?
K tomu mám zase historku, pamatuji si to úplně přesně. Bylo mi tak dvanáct, třináct a v Poříčí nad Sázavou, to byla tehdy strašná díra, jsem někde našel Ohníček. A v tom Ohníčku byla báseň Opilý koráb od Arthura Rimbauda v překladu Vítězslava Nezvala: „Když plul jsem po vlnách, co nelítostně pádí,“ vy to znáte jo, no sláva, „tu musel jsem dát sbohem lodníkům, křiklaví divoši…“ a tak dále. A já jsem měl najednou takový podivný záchvat, najednou mi to přišlo reálnější a skutečnější a úžasnější než cokoli, co mi kdy kdo řekl, cokoli jsem slyšel, strašně se mi to líbilo. A další věci, které jsem potom četl, byly dějiny Říma, Shakespeare a bible. Byl jsem ještě dítě, ale nějak to ke mně mluvilo. Takže jsem začal psát nějakou nápodobou. Skoro každý má podobný zážitek. Většina lidí začala psát tak, že četli knihu. Taky mi hodně pomohl Bondy, asi v šestnácti, v sedmnácti jsem psal hodně složité básně, o vzniku vesmíru a o lásce, byly to takové intelektuální a navíc pubertální mlhoviny. Ukázal jsem své texty Bondymu a on mluvil hrozně sprostě, říkal takové věci jako: „S bohem musíš zacházet jako s hovnem.“ Byla to taková iniciace, Bondy nás srazil, že život je hrozný a peklo a především je to realita, REALITA, nejsou to žádné mlhoviny, je to tenhle stůl, to, že tě bolí zub. Myslím, že mi to hodně pomohlo. I když nad jeho poezií jsem se dost ofrňoval, zdála se mi příliš primitivní, říkal jsem si, že by to dokázal každý. Ale pak jsem po dlouhých letech v solných dolech vlastního psaní zjistil, že to tak není, že to nejjednodušší je to nejtěžší. I teď, když píšu do novin, vidím, jak těžké je napsat text, který působí lehce a dobře se čte.
Co vás od té doby žene do dalších a dalších textů?
Nevím, chtěl bych dál psát dobré knížky, ale nevím, jak to půjde. Já se nedělám tajemným, já mám občas takové útěky, kdy se nechci stát spisovatelem, měl jsem útěk do Ameriky, indiánský útěk, útěk na vysokou školu, útěk do dětí. Asi jsem opravdu romantik a psaní pro mě musí být pořád trochu obřad, důležitá věc. To, že chodím do redakce, to jsou peníze. A také rozkrývání země, jsem zvědavý, co se tady v Čechách děje.
Jak konkrétně vznikají vaše texty, mám na mysli především prózu, máte nějakou kostru, kterou pak vyplňujete masem, nebo se vše rozvíjí až během psaní?
Ještě třeba před pěti lety jsem vůbec nevěděl, jak píšu, teď už trochu vím. Každé téma je ve mně několik let, hrozně tam je, žije. Třeba to téma alchymie a lásky, které je v Andělovi, to ve mně bylo roky, je tam i hodně drog, ale to je spíš takový folklór. Stejné je to s novou knihou, první kapitoly jsem napsal před čtyřmi lety. Takže knížka se ve mně vlastně dělá, a pak, když najdu čas a nikdo mě neotravuje a neopíjím se a nemusím chodit každé ráno v půl osmé do školky a mám tři, čtyři měsíce, sednu si a napíšu to. A to potom musí jet.
Co tvoří páteř vznikajícího textu, držíte se spíše příběhu, postav, nebo atmosféry…?
Příběh, atmosféra, jména, hlavní postavy. Velmi často mám také poslední větu. A k té se pomalu blížím.
A kde je bod, kdy se rozhodnete, že ten text je hotový, definitivní, že už do něj nebudete vstupovat?
Tohle napsal jednou hezky Rejžek, že text je hotový v okamžiku, kdy ho projíždí znova a znova a mění interpunkci. A mění tu a tam „padla“ na „upadla“ a místo zeď dá zídka a pak zas mění zpátky. A někdy - nějak - vím, že je to hotové. Nejhorší je, když uvnitř vím, že není, a přemlouvám se, že je. Cítím, že něco nesedí, něco je v nepořádku, ale říkám si: Nech to, nech to, musí to tam být. A vymlouvám se a nechce se mi do toho.
Když jsem učil na vysoké škole, měl jsem tam seminář, který se jmenoval Spisovatel a alkohol. Při psaní Sestry jsem hodně pil a psaní mi šlo. Ne, že bych byl opilý, když jsem opilý, tak nic nenapíšu, ale jen tak trochu. Mnoho spisovatelů, Faulkner, Hemingway, Kerouac a další, se upilo. Vy v sobě vlastně upijete kritika, a já jsem k sobě někdy moc kritický a nemůžu dál. Camus má v jednom textu spisovatele, který píše větu: „Ráno v šest hodin vévodkyně vyjela na koni,“ a nebo „V šest hodin ráno vévodkyně vyjela na koni,“ a nebo… nekonečné permutace, a to se nedostanete dál. Když si ale spisovatel dal panáka, napsal: „Na koni vyjela vévodkyně v šest hodin ráno,“ a psal dál. Zpočátku mi to pomáhalo, a pak mě to začalo ničit, dal jsem si dvě piva a nic, nic. Je to takové peklíčko.
Ovlivňuje psaní nějak váš život? Že jste třeba něco zkusil, protože jste si říkal, že byste o tom třeba mohl někdy napsat?
Asi jedině podvědomě, člověka něco zaujme a jde do toho. To se dělalo v padesátých letech, že spisovatel šel na brigádu, to je umělé, to asi moc nejde… Ale stejně, člověk přijede do neznámého města, prochází se a prochází se podle nějaké své vnitřní mapy, nevíte, proč jdete tady k té věži. Někdy jsem skutečně měl pocit, že určité životní situace jsem zkoušel, abych o nich napsal, ale to se člověk dozví až zpětně.
Co pro vás znamená, když text konečně vyjde? Zadostiučinění, radost?
No určitě. Práce novináře je hrozná v tom, že nikdy není hotová, zítra přijde zas další a další. A s romány je to podobné, když vyšla Noční práce, zažil jsem uspokojení asi na půl hodiny, kráčel jsem po sluncem zalitých Vinohradech a viděl jsem svou knihu v knihkupectví, a tak jsem se zaradoval, ale šel jsem dál a říkal jsem si: „Sakra, není to dobrý, je to dobrý, není to dobrý…“ Uspokojení nad nejnovější knížkou se protáhlo minimálně na dva dny, líbí se mi, jak vypadá, líbí se mi ilustrace Juraje Horvátha, není to jen má práce… A pak jsem zvědavý, jestli budou recenze, nebo to zapadne.
Máte nějakého kritika, na jehož ortel byste čekal?
To je trochu drsné, ale ti už jsou mrtví, to byl Sergej Machonin, na kterého jsem čekal, to byl Vohryzek, Lopatka. Také to souviselo s tím, že jsem byl mladý a oni byli staří pánové, já potřebuji mít tu kmenovou úctu ke starému muži…
Ale na druhou stranu, teď jsem četl v Hostu recenzi, kterou psala dvacetiletá dívka. To, že o dvacet let mladší člověk má zájem o mé knížky, a i když mě kritizuje, píše o nich s nadšením, je obrovská radost.
Jaká je u nás pozice literatury, má ještě nějakou moc?
Podle svých častých cest a od přátel z Polska, Německa a Francie mám pocit, že v těchto zemích je na tom literatura poměrně dobře, snad z určité hrdosti lidí, kteří se jí zabývají, intelektuálů. Samozřejmě že to vyplývá i z obyčejné aritmetiky, Poláků je čtyřikrát víc. To znamená, že je tam pomatených intelektuálů čtyřikrát víc, že je tam šílených básnířek čtyřikrát víc, filantropických nakladatelů čtyřikrát víc, zlých kritiků… prostě je to mocnější kmen. V Polsku mají lidé spisovatele rádi, zajímají je. Ale tady mám pocit, že ne.
Ale vždyť například 20. léta byla u nás pro spisovatele rájem. Proč se to tak změnilo?
Komunismus v naší zemi byl hodně zavilý vůči intelektuálům a církvi. To, co se u nás stalo třeba s církví, nemá v Polsku nebo Maďarsku obdobu. Ať mám vůči církvi jakékoli výhrady, v těchto zemích vytvářela duchovní centra. U nás byla zničena. Souvisí s tím i určitá hrdost. V Polsku mají jednoho multimilionáře, něco jako Kožený, a ten založil univerzitu. U nás by si koupil kajmana a chodil s ním po Václaváku. A tam založí univerzitu. Protože je hrdý na Polsko, chce, aby bylo více vzdělaných Poláků, a přitom je to gangster. To je cítění, které tady nemáme.
Ale to naše plebejství má i dobré stránky, díky němu máme Švejka i řadu Hrabalových postav. Jenže i to se možná vytrácí, v té samé hospodě už nemůžete potkat ministra i kopáče.
Velmi často používáte slovo intelektuál, tento výraz má ale v našem prostředí i dost negativní konotace…
Tak ho pojďme používat dobře: intelektuál je člověk, který hledá, je trochu nezakotvený, čte knihy, mluví, zajímá se o svět… Já nechci formulovat nějakou definici intelektuála, v podstatě všichni víme, co to znamená. Já jen zkouším tohle slovo používat kladně, ne jako nadávku, to bude takový začátek.
V posledních letech se často namísto intelektuálů a umělců vyjadřují k širším společenským i existenciálním otázkám vědci, ať už je to Stanislav Komárek, František Koukolík, Ivan Havel nebo Václav Cílek. Proč myslíte, že se ten hlas přesouvá k nim?
Já se o tomto tématu trochu bojím mluvit, je hodně široké, ale teď hned mě napadá, že literáti nebo umělci vždycky v minulosti svým uměním probourávali nějaká tabu, třeba sexuální nebo společenská, rasismus například. A najednou tady žádné tabu není. Už nečteme knihu kvůli jejímu revolučnímu náboji, kvůli tomu, že nám otevře skutečnost, že nám ukáže věci, které jsou zakázané, všechno už tady bylo, už je tisíc knih o bezdomovcích a děvkách a narkomanech, už to není tabu, jako když Burroughs někdy v 50. letech psal Feťáka. U nás se to drželo až do konce totality. Druhá věc je velká přitažlivost témat, která se dotýkají duchovního prostoru. Lidé, jako je třeba Cílek, uvažují velice střízlivě a věcně, ale píšou o pohanských mýtech, píšou o ezoterii a sytí tím hlad po duchovnu, po tajemnu. A lidé na pomezí vědy a poezie, což Cílek je, dnes sytí tento hlad lépe než hermeneutičtí básníci.
Pocházíte z intelektuální rodiny, dědeček byl spisovatel, otec je dramatik a básník. Do jaké míry vás toto prostředí ovlivnilo?
No, intelektuální; dědeček zemřel za války a táta byl kompresorista ve špinavých montérkách, kterého vyslýchali estébáci. Kamarádi byli o deset let starší máničky, podřezaný, měli za sebou kriminál nebo blázinec, všichni byli básníci a hudebníci, ale byl to underground. Jediné, co mě hodně formovalo, byly knihovny a také fakt, že byl čas na čtení, nádherný čas na čtení, člověk si namazal dva chleby s máslem, vlezl si na zahradu a tam si tři hodiny četl, větší blaženství neznám.
Znal jste v dětství otcovy texty, ať už hry nebo poezii?
Já mám takový blok, že jsem poznával otcovy texty až posledních deset let, a třeba jeho básně se mi moc líbí. A jeho hra Konec masopustu je opravdu úžasná. Otec je výborný spisovatel, jen už dvacet let nic nenapsal.
Vy sám teď máte dvě děti, ovlivnilo to váš pohled na svět?
Hrozně, já jsem si vždycky představoval, že zemřu někde za plotem, a to už teď nechci, takže se snažím nekouřit a moc nepít. Mimo ten obrovský mystický zážitek, který narození dítěte provází, to změní i běžný život, každé ráno v půl osmé jdu do školky, to vás změní hodně.
Odráží se to i v tématech, o kterých píšete? Vzpomínám si, že jste před pár lety napsal článek o injekčních stříkačkách na dětském hřišti.
To jste narazila na jednu z mých největších životních radostí. Často, když se novinářů ptají, co svými články v životě změnili, oni jen krčí rameny. Mně se to jednou v životě povedlo, napsal jsem do Mladé fronty článek o hrozném stavu dětského hřiště a pak jsem se tam šel podívat a hřiště bylo opravené.
Jáchym Topol (43) se narodil v Praze 4. srpna 1962 v rodině s literární tradicí: otec byl dramatik a překladatel Josef Topol a dědeček katolický spisovatel Karel Schulz. Po studiu na gymnáziu Jáchym Topol vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Psal texty pro skupiny Psí vojáci, Národní třída a pro Moniku Načevu. Podílel se na vzniku časopisu Jednou nohou, který byl po pěti číslech přejmenován na Revolver revue. V roce 1989 spolu s Ivanem Lamperem, Janem Rumlem a Zbyňkem Petráčkem založil časopis Sport, který se později změnil v týdeník Respekt. V Revolver Revue i v Respektu pracoval jako redaktor.
V roce 1988 získal cenu Toma Stopparda za neoficiální literární dílo (poezii), v roce 1995 cenu Egona Hostovského a 1997 výroční cenu revue Labyrint. Působí jako novinář, redaktor, básník (sbírky Náhodnejch 23 - 1985, pod pseudonymem J. Tma; Vlhký básně a jiný příběhy – 1988; Krajina s Indiánama – 1988; Miluju tě k zbláznění – 1991; V úterý bude válka - 1992), publicista a spisovatel (romány Sestra – 1994; K nádražní hale – 1995; Anděl – 1995; Noční práce – 2001; Kloktat dehet - 2005).
Jáchym Topol je ženatý, má dceru Marii.
