Reforma zdravotní péče musí být pro veřejnost i koaliční partnery důvěryhodná
Prohlášení, že české zdravotnictví je nemocné, je frází i bolestnou pravdou. Lékařská péče je podhodnocená - náročné operace přijdou na méně než oprava auta. Služby se omezují kvůli nedostatku špatně placených sester. Pojišťovny neplatí nemocnicím dle průměrných nákladů a kvality péče, ale podle vzorců, jimž nerozumí zaměstnanci, natož lékaři. Navzdory tomu je odborná péče v České republice lepším průměrem v rámci Evropské unie.
Noční můra
Noční můrou je perspektiva solidárně financovaného zdravotnictví. Zatímco spotřeba a náročnost zdravotní péče o stárnoucí populaci rostou, plátců pojištění ubývá. Česku se ekonomicky daří, ale výdaje na zdravotnictví jsou pod evropským průměrem. Našich necelých sedm procent HDP není totéž jako stejné číslo v Rakousku či Německu. Ačkoli používáme stejně drahé technologie a léky jako sousedé, přijde péče u nás jen na 850, zatímco v Nizozemsku na 3750 eur ročně na obyvatele. Šetří se na údržbě a platech - zejména sester. Mnoho nemocnic sice bude modernizováno díky evropským fondům, to však trend nezmění.
Všechny zdravotní systémy v Evropě jsou založeny na principu solidarity zdravých s nemocnými - výdaje rostou tím rychleji, čím je účinnější medicína a prodlužuje se délka života. Naše zdravotnictví je však výjimečné tím, co vše se platí z veřejných peněz. Chybí zákon umožňující komerční připojištění, máme nejvíce regulovaný (na úrovni poskytovatelů), ale současně nejméně motivující (na úrovni pacientů) systém financování zdravotní péče. Navíc úhrady péče jsou netransparentní a cenově nevyvážené, a proto jsou některé obory mnoho let výdělečné a jiné prodělečné. I kvůli tomu soukromé nemocnice některá oddělení omezily, zatímco ostatní se dostávají do dluhů - čas od času je stát oddluží bez ohledu na to, jak se na dluzích podílí špatné řízení.
Šedá ekonomika
Dalším fenoménem je šedá ekonomika. Zabydlela se tu už za socialismu. Sice nelegálně, ale platí se dost a za ledacos. Lékem proti šedé ekonomice i nadužívání péče je legální finanční spoluúčast pacientů. Až do roku 1991 se platily regulační poplatky v nemocnici za pobyt delší než dva měsíce a také za každý lékový předpis. Přesto levice proti principu poplatků bojuje jako o život.
Plošné poplatky však nepovažuji za šťastné řešení. Neřeší šedou ekonomiku a kvůli výjimkám a finančnímu stropu brzy nesplní ani svou regulační funkci. Potřebné a přitom sociálně šetrné jsou cílené doplatky tam, kde má poučený pacient volbu. Je to také cesta ke komerčnímu připojištění. To však vyžaduje ministerstvo zdravotnictví, které by vymezilo volitelné služby a materiály.
Cílem reformy by měl být moderní systém, který podporuje poskytovatele i pacienty v efektivním využívání veřejných služeb a růstu jejich kvality. Systém, jenž by prodloužil nejen život, ale i produktivní věk. A zvýšil kvalitu života ve stáří. Cílem nesmí být jen snižování výdajů.
Ideologický fetiš?
Parlament jedná o třech spíše technických zákonech. Přesto návrh zákona o zdravotních službách má prvky, které jsou pro úspěch budoucí reformy důležité. Ministerstvo zdravotnictví konečně promítá do českého právního řádu moderní pojetí práv pacientů dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vymahatelné od roku 2001. Zatímco po stránce technologie, dostupnosti péče včetně léčiv i odborných kompetencí je ČR srovnatelná se západní Evropou, v oblasti úcty k pacientům, zejména jde-li o respektování jejich práva rozhodovat o sobě, máme co dohánět. Tentýž zákon také upravuje postupy při nezávislém hodnocení kvality zdravotnických zařízení (certifikace, akreditace). To je také krok správným směrem.
Další zákony, které měly nastartovat reformu, by parlamentem neprošly. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek zatím svéhlavě trvá na převedení nemocnic a pojišťoven na akciové společnosti navzdory odporu akademiků i koaličních partnerů. Cílem reformy přece není právní forma. A je určitě vhodnější, aby partnerem univerzit byly spíše veřejnoprávní než obchodní nemocnice. A je i logické, aby s veřejným pojištěním hospodařila veřejnoprávní instituce, přičemž obchodní společnosti zpravidla spravují komerční zdravotní pojištění. Současný, v evropském srovnání spíše extrémní záměr, vyvolává spekulace, co se za ním skrývá. Dle opozice jde o privatizaci a vytunelování. Možná je to jen ideologický fetiš.
Politický boj
Reforma závisí na tom, zda zákony budou navrženy tak, aby měly naději na přijetí - a to nelze bez vstřícné komunikace. Dosud ministerstvo působilo spíše jako autoritativní majitel než citlivý správce resortu. Po personálních čistkách, které bohužel patří do arzenálu většiny vlád, ministr Julínek zrušil etickou i vědeckou radu ministerstva a zanedlouho, aniž by projednal koncepci reformy s partnery a představil ji, přilepil na poslední chvíli k daňovému reformnímu balíčku plošné poplatky ve zdravotnictví. Následně putovaly do vlády (opět bez diskuse) věcné návrhy oněch šesti zákonů.
Proto jsme svědky politického boje v koalici kvůli omezení poplatků pro děti a důchodce. Děti k lékařům určitě nechodí pro vlastní radost, a proto se málokde platí za péči o ně. Pediatři si však pochvalují, že rodiče již nevyžadují prohlídku svých dětí jen proto, že jdou právě okolo. Totéž se týká dospělých. Na závěry je však brzy. Začnou přibývat pacienti, kteří se dostanou mimo regulaci, protože přesáhli roční pětitisícový limit za platby a bude jich ještě více, jakmile se omezí dle jejich ročních příjmů, protože nejvíce nemocní jsou právě důchodci. Ministr Julínek má pravdu, že pro pacienty s nízkými příjmy musí fungovat státní záchytná sociální síť, nikoli výjimky z regulace. Proč však vytvořil horní limit?
Nedomyšlený záměr
Diskuse o výjimkách odhaluje nedomyšlenost záměru. Existují i jiná, prověřená řešení. Například poplatky za návštěvu specialisty (mimo stomatologa, gynekologa a očního lékaře) bez předchozího vyšetření u praktického lékaře, u kterého se naopak za ně neplatí. Řešení je to nejen sociálně neutrální a bez nutnosti výjimek, ale především podporuje komplexní a lepší péči o pacienta. To se ukazuje třeba v Dánsku či ve Francii. Nadbytečným návštěvám u praktických lékařů jen kvůli předepsání banálního léku na předpis úspěšně brání poplatky za recept. Proto by měly být placeny u praktických lékařů, nikoli v lékárnách.
Diskuse se však bohužel vede o tom, že by poplatky měly být příjmem pojišťoven, ačkoli nemají finanční potíže. Umožnila to ministerská vyhláška, která nemocnicím stanovila jen čtyřprocentní nárůst při sedmiprocentní inflaci. Vyšší příjmy z pojištění díky hospodářskému růstu a nižší platby nemocnicím umožňují pojišťovnám platit v řádných lhůtách a navíc vytvářet nebývalý zisk. Peníze chybějí zdravotnickým zařízením, a proto dnes poplatky působí i jako nutná kompenzace výpadku příjmů.
Prostor pro komunikaci
Po mnoha letech menšinových vlád je možné prosadit velmi potřebnou reformu. A na rozdíl od svých předchůdců má dnešní ministr i vůli ji provést. Musí ji však představit ve formě důvěryhodné pro veřejnost, akademické kruhy a samozřejmě koaliční partnery. Bez nich ji nelze prosadit. Komunikační selhání ministra Julínka by mohlo znemožnit reformní kroky na několik dalších let. Protože však zákony po jednání v koalici nepustil do sněmovny, vytváří to prostor pro novou komunikaci uvnitř ní i s odborníky. České zdravotnictví tedy má ještě šanci na moudrou a účinnou reformu.
Souvislosti
Spotřeba a náročnost zdravotní péče o stárnoucí populaci roste, plátců pojištění ubývá.
Česku se ekonomicky daří, ale výdaje na zdravotnictví jsou pod evropským průměrem.
Šetří se na údržbě a platech - zejména sester.
Mnoho nemocnic sice čeká modernizace díky evropským fondům, to však trend nezmění.
Tuzemské zdravotnictví je výjimečné tím, co vše se platí z veřejných peněz.
Situace
Parlament jedná o třech spíše technických zákonech.
Návrh zákona o zdravotních službách má prvky, které jsou pro úspěch budoucí reformy zdravotnictví důležité.
Ministerstvo zdravotnictví promítá do českého právního řádu moderní pojetí práv pacientů dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Reforma zdravotnictví závisí na tom, zda zákony budou navrženy tak, aby měly naději na přijetí.
