Střední Evropa byla vzorem jen na malou chvíli
Aroganci německých či francouzských politiků považují mnozí Středoevropané za realitu, s níž se prostě musí počítat. K různě formulovaným hrozbám, že kvůli snižování daní budou muset země střední a východní Evropy zapomenout na příspěvky z rozpočtu Evropské unie, se uchylovali v té či oné době německý kancléř Gerhard Schröder, bavorský premiér Edmund Stoiber i stoupající hvězda francouzské politiky Nicolas Sarkozy.
Jenže zhruba před dvěma měsíci zazněl z Německa úplně jiný hlas. Šéfka Křesťanskodemokratické unie (CDU) Angela Merkelová v rozhovoru pro prestižní list Financial Times dala Němcům daňové reformy na východ od hranic Spolkové republiky za příklad! „Pokud se podívám na země střední a východní Evropy, tak vidím, že musím stále ujít dlouhý kus cesty při reformě daňového systému,“ prohlásila. Byly to dvě ostré střely v jedné. Kandidátka na post kancléřky v červenci za prvé naznačila, že je třeba brát zřetel i na taková řešení, která se vymykají tradičním úvahám o daňovém systému v západní Evropě. A to včetně rovné daně, byť její zavedení v Německu přímo nepodpořila. Ekonomická situace je totiž vážná. Za druhé Merkelová ukázala, že i zaostalí chuďasové ze střední Evropy mohou mít někdy pravdu. Němci si sotva budou chtít brát za příklad Slováky, Estonce či Čechy, kteří přece jen řeší poněkud jiné problémy než jejich země. Nemusí ale přece zavrhovat všechny jejich nápady.
Bývalý estonský premiér Mart Laar či slovenský vicepremiér Ivan Mikloš se museli dmout pýchou. Jejich kreativitu při zavádění rovné daně nepřímo ocenila žena, o které se předpokládalo, že bude brzy řídit vládu největší evropské ekonomiky. Příjemně se mohl cítit také polský kandidát na post premiéra Jan Rokita či politici z české ODS. Ti všichni měli najednou k Merkelové názorově velmi blízko. A o vítězství političky, která prožila velkou část života v bývalé NDR, v blížících se celoněmeckých volbách tenkrát pochyboval málokdo.
Místo esa dobrý terč.
Příběh o tom, co následovalo v Německu, už dobře známe. Merkelová vytáhla z rukávu své předvolební eso a za budoucího ministra financí označila Paula Kirchhofa, profesora práva a zastánce rovné daně z příjmů ve výši 25 procent. Jenže se ukázalo, že Kirchhof není ani tak eso jako spíše velmi snadný terč pro dosavadního kancléře Gerharda Schrödera. Ten okamžitě vystartoval s populistickými a zavádějícími tvrzeními, že nějaký „profesor z Heidelbergu chce, aby multimilionáři platili to samé jako řidiči autobusů nebo ošetřovatelky“. Kirchhof sehrál v letošních volbách roli podobnou té, kterou před třemi lety přisoudil Schröder v předvolební kampani americkému prezidentovi Georgi Bushovi. Tenkrát sice musel přece jen diplomatičtěji vážit svá slova, ale princip je podobný: zatímco v roce 2002 se tonoucí Schröder chytil poměrně pevného stébla tím, že vyhlásil odpor chystané Bushově válce v Iráku, letos tím stéblem byl boj proti „asociálním plánům“ profesora Kirchhofa.
O reálnosti Kirchhofových plánů ovšem veřejně zapochybovali i představitelé uskupení křesťanských stran CDU/CSU. Mezi nimi i klíčový křesťanskodemokratický politik Christian Wulff, premiér Dolního Saska za CDU. Oživily se spekulace, že Merkelová vede tvrdý vnitrostranický boj s mocnými zemskými barony - vůdci CDU v jednotlivých spolkových zemích. Tento tlak nakonec donutil Merkelovou, aby opět povolala do kampaně umírněnějšího ekonomického experta Friedricha Merze, který předtím musel ustoupit právě Kirchhofovi. K lepšímu volebnímu výsledku CDU/CSU však tento krok nepomohl. Těsné vítězství nad sociálními demokraty (SPD) o jediný procentní bod naopak přineslo patovou situaci, která může oddálit nezbytné ekonomické reformy.
Kde udělali bratři chybu?
Bylo by zajímavé vědět, kde vlastně udělali bratři a sestry z CDU/CSU chybu a proč promarnili obrovský náskok kolem dvaceti procentních bodů před SPD, který jim ještě před několika týdny dávaly průzkumy veřejného mínění. Jedno možné vysvětlení spočívá už v samotné nominaci Kirchhofa. CDU přece nemůže oslovit více voličů tím, že začne opomíjet sociální aspekty ekonomických reforem. Démonizovaný plán rovné daně mohl leckoho vyděsit, ačkoliv ani nešlo o součást programu CDU, nýbrž spíše osobní profesorovu iniciativu. Jeho projekt se navíc v mnohém liší třeba od „radikálnějších“ plánů české ODS - Kirchhofova pětadvacetiprocentní sazba rovné daně je poměrně vysoká na to, aby zajistila dostatečné rozpočtové příjmy a následně i sociální výdaje. Kirchhof kromě toho vůbec nepočítal s tím, že by se měla sjednocovat také sazba daně z přidané hodnoty. Oficiální plán CDU/CSU nicméně předpokládal, že se snižování daní z příjmů bude kompenzovat zvýšením sazby daně z přidané hodnoty ze šestnácti na osmnáct procent. Angela Merkelová a její lidé chtěli právě tímto opatřením demonstrovat svou serióznost, ukázat, že vědí, kde vzít na své plány peníze. Právě zvýšení DPH ovšem označila SPD paradoxně za „asociální“.
Takže může za všechno údajná naivita politicky nezkušené Merkelové? To není tak jasné. Odpovědi expertů na tuto otázku se značně liší. Někteří tvrdí, že chyba šéfky CDU nebyla v tom, že povolala Kirchhofa, ale spíše v její nedůslednosti, neboť nedokázala svého kandidáta na ministra financí vytrvale hájit. List Wall Street Journal to ve svém redakčním komentáři vidí tak, že Merkelová se nakonec od Kirchhofa distancovala, což možná rozhodujícím způsobem zranilo její kampaň. Mnozí voliči si totiž její váhání vysvětlili jako nepřímé potvrzení Schröderovy kritiky. A ti, kteří Kirchhofovi opravdu věřili, nakonec volili spíše liberální FDP.
Zrada ve vlastních řadách.
Existuje však ještě pohled ze třetí strany. A ten popírá jakoukoli vinu Angely Merkelové. Šéfredaktor Handelsblattu Bernd Ziesemer ve svém komentáři uvedl: Merkelová se projevila jako silný vůdce. Obrátila pozornost své strany k radikálním reformám, správně nominovala Paula Kirchhofa a s ním možnost rovné daně, a také správně žádala pružnější trhy práce. Tedy především omezení nadměrné legislativní ochrany zaměstnanců. Z tohoto úhlu pohledu se jako skuteční viníci ztráty předvolebního náskoku CDU/CSU jeví ti straničtí činitelé, kteří nedokázali Merkelovou dostatečně energicky podpořit a začali její reformní kroky naopak zpochybňovat.
Výtek vůči spolupracovníkům šéfky křesťanských demokratů se však objevilo více, a netýkaly se pouze reformního programu. Uskupení CDU/CSU nepomohla již zmiňovaná arogance některých jejích politiků, zvláště ve vztahu k východnímu Německu. Bavorský premiér Edmund Stoiber (CSU) prohlásil, že by frustrovaní východní Němci neměli rozhodovat o výsledku celoněmeckých voleb. Dal najevo, že na rozdíl od jemu nakloněných Bavorů nepovažuje voliče jiných spolkových zemí za příliš rozumné. Na další faux pas pak upozornil Bertrand Benoit, šéf kanceláře Financial Times v Berlíně: Braniborský ministr vnitra za CDU Jörg Schönbohm si asi dobře nepromyslel své tvrzení, že „násilná proletarizace“ východního Německa bývalým komunistickým režimem může za rozpad morálních hodnot v této oblasti. Oni „frustrovaní proletáři“ pak měli o důvod více volit levici.
Nakonec se stalo přesně to, co Edmund Stoiber nechtěl. Levicová strana, která spojila východoněmecké postkomunisty se stoupenci „rudého Oskara“ Lafontaina, získala na území bývalé NDR každý čtvrtý hlas. Její úspěch velmi zkomplikoval povolební počty, neboť znemožnil vytvoření jasně vyprofilovaných koalic pravice (CDU/CSU s FDP) i umírněné levice (SPD se Zelenými). Právě v nových spolkových zemích navíc CDU prohrála s SPD, čímž křesťanské strany přišly o jasnější vítězství v celoněmeckém měřítku.
Změní se klima?
Byla to přitom nearogantní Angela Merkelová, která měla dát dohromady východní Němce se západními. Tato politička žila od dětství v bývalé NDR. Svým způsobem by měla východním Němcům imponovat. Stejně jako - alespoň v jedné malé chvíli - dokázala dát Němcům za vzor Středoevropany s jejich daňovými reformami, aniž by její uhlazená slova mohla kohokoliv popudit, tak stejně slušně vzkázala Němcům ze západu, že si mohou vzít příklad z toho, jak se obyvatelé východního Německa dokážou přizpůsobovat potřebám trhu práce.
Problém je v tom, že v nových spolkových zemích Merkelovou za východní Němku vlastně ani nepovažují. Je brána spíše jako produkt sjednoceného Německa, její politická dráha se váže výhradně s obdobím po roce 1990. Nijak nadšeni z ní tedy nejsou ani východoněmečtí antikomunisté. O postkomunistech, kteří přinejmenším v očích části voličů tak či onak navazují na bývalou NDR, nemluvě.
Západní Němce Merkelová nadchla přece jen o něco více. Otázkou nicméně zůstává, zda jí to zaručuje nadějnou politickou budoucnost. Křesťanští demokraté šli do voleb s cílem probudit kreativní síly v největší ekonomice Evropské unie. Pomineme-li spíše osobní představy Paula Kirchhofa, nenabídla CDU/CSU nějaký výjimečně radikální program. Spoléhala však na to, že by její navrhovaná opatření přece jen mohla změnit atmosféru v zemi a posílit pozitivní tendence, které se už v Německu projevují. Spolková republika je totiž největším světovým exportérem a její firmy už dnes vykazují známky oživení. Podařilo se jim snížit pracovní náklady a v některých případech uzavřít přijatelné dohody se sociálními partnery. Hospodářské výsledky firem nyní vypadají vcelku slibně.
Sama Merkelová zdůrazňuje potřebu změnit klima. Říká, že v politice je nutné využít příznivé psychologické momenty. V povolebním patu na německé politické scéně se však zdá, že ony kreativní síly v Německu mohou budíček ještě na nějakou dobu odložit.
Naděje dosud žije.
Je vůbec možné prosadit ještě něco z toho, co mělo uskupení CDU/CSU ve svém programu? Záleží samozřejmě na tom, zda se křesťanským demokratům podaří sestavit vládu, s kým to případně bude a do jaké míry bude nutné ustoupit koaličním partnerům. Jinou možností jsou další předčasné parlamentní volby, v nichž by se znovu rozdaly karty. Jistou nadějí je, že i další politické strany - především sociální demokraté SPD - mají svá reformní křídla, která si potřebu reformy uvědomují. V předvolební kampani sice nejsou moc slyšet, ale to neznamená, že by nemohly sehrát důležitou roli v německé politice.
Program CDU/CSU má několik klíčových pilířů. Jedním z nich je reforma trhu práce. Křesťanští demokraté chtějí umožnit zaměstnavatelům a zaměstnancům, aby se dohadovali o mzdách a dalších záležitostech na firemní úrovni, nikoli nutně na odvětvové či regionální. Taková pružnost by nutně nemusela vadit části SPD. Už za vlády rudo-zelené koalice vývoj leckde směřoval tímto směrem, byť pomalu. CDU chce také dát v této oblasti více práv menším podnikatelům, kteří zaměstnávají méně než dvacet pracovníků.
Americký profesor mezinárodních vztahů Harold James v listu Wall Street Journal odhadl, že strany CDU a SPD by se nakonec mohly shodnout nejen na potřebě jisté deregulace trhů práce, ale také na zjednodušení daňového systému a případně snížení některých daňových sazeb. Tato logika ovšem platí i obráceně: Ani jedna z těchto stran ve skutečnosti nechce drastické škrty v sociální oblasti ani radikální snižování daní. Je v tom mimo jiné i jistý racionální aspekt, byť liberálové to asi nebudou slyšet rádi. Příliš radikální reforma by totiž v Německu mohla být částečně kontraproduktivní, neboť by snížila spotřebitelskou důvěru, tedy i výdaje domácností. Německou ekonomiku by pak musel i nadále táhnout především export. Právě dilema mezi nutností reforem a jejich nepříznivým vedlejším účinkem je tím hlavním problémem, u něhož si nikdo nemůže být jist, že má po ruce tu nejlepší medicínu.
Tisíc tváří kancléře.
Dalším klíčovým pilířem programu CDU je reforma sociálních výdajů a také finančních toků do zdravotnictví. Merkelová chce, aby se postupem času přešlo na pevně určené platby na zdravotní pojištění, které by nebyly závislé na výši mezd. Výdaje na zdravotnictví by tak přestaly být jednou z forem zdanění práce. Zatímco v oblasti daní se šéfka CDU v červenci odvolávala na příklad střední a východní Evropy, v dalších oblastech poukazovala na úspěchy jiných evropských států. Pokud jde o reformu trhů práce, je možné se poučit u Britů. Návod na to, jak oddělit systém sociálního zabezpečení od daňového zatížení práce, nabízejí Skandinávci. To na druhé straně neznamená, že by křesťanští demokraté věděli, jak řešit všechny problémy. Není kupříkladu jasné, jak chtějí čelit vysokému deficitu veřejných financí.
Optimisté mohou vycházet z toho, že Schröder, který v předvolební kampani dokázal zázračně vyvést svou stranu z propasti, v minulosti prosazoval některá reformní opatření v rámci Agendy 2010 či balíku Hartz IV. Týdeník The Economist napsal, že tyto reformy byly špatně „prodané“, podivně implementované a nevhodně načasované, v zásadě ale šlo o kroky správným směrem. Německo se již - jistě, pomalu - vydalo na cestu ke změnám v penzijním systému, ve financování zdravotnictví, při snižování některých daní a zpřísňování podpor v nezaměstnanosti. Problém je spíše v tom, že před zářijovými volbami kancléř působil na leckoho dojmem, jako by reformy považoval za ukončené.
To ale není přesné. Gerhardu Schröderovi lze vytýkat populistické reakce v politickém boji, ale rozhodně není zapřisáhlým odpůrcem jakýchkoli reforem. Zřejmě mu lichotí, když o něm někteří lidé říkají, že to byl on, kdo přivedl Německo na reformní cestu. Před časem se rozešel s někdejším předním politikem SPD Oskarem Lafontainem, jenž soudil, že Schröder začal příliš vycházet vstříc zájmům velkých kapitalistů. Dosavadní kancléř v sobě skrývá různé tváře - a rozhodujícím kritériem je pro něj vlastní úspěch. Musí však vycházet i z toho, že většina Němců si je potřeby reforem vědoma, i když někteří z nich žijí v iluzi, že vše je možné zařídit bezbolestně.
Případná velká koalice CDU/CSU-SPD by byla velkým rizikem a skeptici dodávají, že by se tyto strany nakonec na ničem nedohodly. Výsledkem by tedy byla jen delší ekonomická stagnace. Jenže je tu i zcela odlišný názor: Německá demokracie funguje na principu konsenzu a bez dohody klíčových stran se neobejde, ať už bude vládnout jakákoli koalice. A Německo je dnes koneckonců zemí racionálně uvažujících lidí i politiků…
A máte mne tu zas.
Nedostatek racionality možná projevili spíše ti Evropané, kteří vsadili vše na jednu kartu, tedy na jednoznačné vítězství Angely Merkelové v parlamentních volbách. Pozorovatelé spekulují o tom, že takového nepřesného odhadu se dopustil také britský premiér Tony Blair, jehož země v tomto půlroce předsedá Evropské unii. Blair už údajně kalkuloval s novým spojencem pro britské plány reformovat společný evropský rozpočet. Nyní se lze bavit představou, jak na říjnovém summitu Evropské unie poblíž Londýna bude muset Tony Blair zase s úsměvem na tváři uvítat Gerharda Schrödera.
Na spolupráci s Merkelovou také hodně sázel kandidát na post polského premiéra Jan Rokita, který mluví o důležité úloze střední Evropy při překonávání nynější krize v Evropské unii. Očekávání, že se nová kancléřka v zahraniční politice více zaměří na vztahy s menšími zeměmi unie včetně střední Evropy přitom nebyla vůbec výjimečná. Nyní je jisté pouze to, že partie, při níž se rozhoduje i o rozestavení německých figur na evropské šachovnici, má ke koncovce ještě dost daleko.
Rozdělení křesel ve Spolkovém sněmu (o tři místa se ještě bude bojovat v Drážďanech)
- CDU/CSU 225
- SPD 222
- Levicová strana 54
- Zelení 51
- FDP (liberálové) 61
Pramen: Reuters, FT
Výsledky voleb v procentech hlasů
- CDU/CSU 35,2 %
- SPD 34,3 %
- FDP 9,8 %
- Levicová strana 8,7 %
- Zelení 8,1 %
Pramen: ČTK
