Od chvíle, kdy německá kancléřka Angela Merkelová počátkem listopadu utrousila, že před záchranou Řecka upřednostňuje záchranu eura, padlo mnoho zábran. A opuštění eurozóny „neukázněnými“ státy vstoupilo do veřejných úvah řady ekonomů.
Foto: Profimedia
Častá námitka líčící řecký návrat k drachmě coby roznětku paniky, která by určitě potopila Itálii, třetí největší ekonomiku eurozóny, padla. Ale Itálie se stejně potápí, navzdory osobě řeckého bankovního technokrata Lukase Papadimose, jenž byl po Papandreově „šokové terapii referendem“ vybrán k vládnímu kormidlu v Aténách.
Darmo Papadimos ujistil, že „zůstat v eurozóně je naší (tedy řeckou) jedinou šancí“. Strach z „nákazy“ trvá a úroky italských dluhopisů dosáhly sedmi procent (proti dvěma procentům výnosů státních obligací SRN). Darmo šel od válu Silvio Berlusconi, darmo mu Italové na cestu hráli a zpívali Händelovo Aleluja. Darmo po něm otěže převzal další finanční technokrat Mario Monti, zvaný Super Mario. A darmo mu kryje záda další Ital, ba i další Mario, nový šéf Evropské centrální banky Mario Draghi.
Dobré rady
A tak mnozí docházejí k závěru, že by Atény stejně měly učinit, co je třeba: Dát euru vale. Svorně to doporučují německý neoliberál Hans-Werner Sinn, stále pohroužený do četby Miltona Friedmana, i americký levý keynesiánec Nouriel Roubini, stále častěji citující Karla Marxe. Podle obou pánů Řecko nemá problém jen se zadlužením, ale také – to především – s konkurenceschopností. Restrukturalizace řeckého dluhu, která byla schválena 26. října (a jejíž drastické podmínky vedly Jorgose Papandrea k sebevražednému nápadu s referendem) řeší (snad) jen první problém (zadlužení), nikoli druhý (konkurenceschopnost).
Navíc je – podle Roubiniho – ve hře sociální otázka. Bez drachmy a její masivní devalvace bude Řecko muset pro obnovení konkurenceschopnosti snížit mzdy i platy o 30 procent, což bude dlouhý, politicky konfrontační a ekonomicky sebevražedný proces.
Teoreticky vyhlíží scénář vystoupení z eura pěkně, logicky, a dokonce sociálně. Ďábel je ale zase skryt v konkrétních, ryze praktických detailech. Přechod k jiné měně nelze uskutečnit přes noc, i kdyby se po dosazených bankéřích moci zase chopila samozvaná junta plukovníků a nebylo už vůbec třeba parlamentní šaškárny.
Kruté detaily
Všechny kontrakty by tedy bylo tak jako tak nutné přepsat na novou měnu. Natisknout peníze, vyrazit mince, přeprogramovat pokladny v obchodech, bankomaty, počítače. Kdo to zaplatí? A kdyby přece, každopádně vznikne časová prodleva, kterou vkladatelé využijí k vyprázdnění svých účtů a – „řecký bankovní systém bude zničen ještě předtím, než Řecko opustí eurozónu,“ říká správně Willem Buiter, ekonom Citigroup.
Co by se stalo s řeckými dluhy? Kontrakty podle řecké jurisdikce by byly přepsány na drachmu, ale všechny ostatní by zůstaly v eurech. Celkové zadlužení by pak zůstalo tíživé. Restrukturalizace dluhu by tím byla z velké části fakticky eliminována.
Dařilo by se Řekům lépe? Ne. Konkurenční devalvace by sotva pomohla relativně uzavřené ekonomice, jakou je ta řecká. Na ni by naopak okamžitě dopadly obrovské náklady na dovozy a konkurenční výhodu by vymazala inflační spirála. Nepochybně by bylo ztíženo jakékoli externí financování veřejné i soukromé sféry. Doplňování nedostupné likvidity spuštěním tiskáren na drachmu by vedlo k hyperinflaci.
Sečteno a podtrženo: bankovní systém v troskách, nekontrolovatelná inflace, sociální katastrofa a politické násilí. Důsledky takovéto „nákazy“ nejen v Itálii, ale i v celé Evropě a globální ekonomice nelze dohlédnout.
Zle, Angelo, zle!
Vše nasvědčuje tomu, že Angela Merkelová si to už nechala vysvětlit. Na kongresu CDU v Lipsku minulý týden čelila euroskeptikům požadavkem na „více Evropy“. Tisícovku delegátů své strany upozornila, že euro je pilíř jednotného evropského trhu, s nímž stojí a padá 60 procent německého exportu a devět milionů pracovních míst (tedy téměř tolik, kolik má celá Česká republika obyvatel).
„Jestliže euro selže, Evropa selže. Jestliže se Evropě povede špatně, Německu se povede špatně,“ shrnula situaci kancléřka. Měli bychom ji – i pro české experty na blahodárnost odchodu Řecka z eurozóny – doplnit: Jestliže Německu bude zle, pak Česku ještě hůř.
