Poslední údaje o růstu cen zaskočily naše skvělé analytiky plné očekávání, že inflace začne klesat. A zřejmě trochu zaskočily i bankovní radu. Zdá se jasnou skutečností, že ČNB postupovala a stále postupuje při normalizaci měnové politiky až příliš při zdi. Samotné mírné zpomalení růstu ekonomiky pod tři procenta nebude brzdit růst cen, pokud není doprovázeno alespoň mírným zpomalováním zaměstnanosti za zabrzděním z řetězu utržených mezd.
Jenže zaměstnanost dál trhá rekordy, mzdy rostou a v kombinaci s velmi nízkým úročením spotřebitelských úvěrů dál udržují vysokou poptávku, která inflaci táhne a potáhne ji, i když ekonomika dál bude zpomalovat. Navíc nelze podceňovat ani skutečnost, že lidé růst cen již pocítili na svých peněženkách a zvedla se inflační očekávání, která mají svou samonaplňující schopnost, podobně jako očekávání jiná.
Návrat inflace k cíli v příštím roce je tak hodně optimistickým předpokladem, zvláště pokud koruna místo posilování bude oslabovat, což se vzhledem k reálným rizikům na mezinárodních trzích může snadno stát.
Macron brojí proti koncentraci bohatství, žádá zavedení evropské minimální mzdy
Jistěže po bitvě je každý generálem, ale nyní je už zjevnou skutečností, že jestřábi měli pravdu a po obnovení růstu a opuštění intervenčního režimu kurzu koruny měly sazby růst razantněji jak ohledně míry, tak také rychlosti. Jenže nebyli vyslyšeni. Kdyby byla dnes základní sazba místo na dvou nejméně na třech procentech, byla by dnes situace s inflací i se stabilitou finančního trhu jiná.
Tříprocentní ale ani čtyřprocentní inflace není krátkodobě pro českou ekonomiku nějakou katastrofou, byť důchodci i přes navýšení penzí budou trochu jiného názoru. Ale přece jen vnáší na trh nejistotu a nestabilitu, a navíc by ČNB byla v mnohem komfortnější situaci před výzvami, které před ní postaví další vývoj ekonomiky.
Vzali jste si v posledním roce hypotéku na byt?
Jestliže Evropa nyní znatelně zpomalí a bude se to celkem pochopitelně promítat i v našich luzích a hájích, budou chybět centrální bance standardní nástroje měnové politiky, protože úroky jsou příliš nízko na to, aby jejich snížení nějak výrazně pomohlo, a zase se bude hledat nějaké netradiční řešení, jako byly devizové intervence. Ty jsou obhajitelné v nějaké krizové situaci, kdy je třeba místo měnového šroubováku použít krumpáč. Ten se ale na běžné vyhlazování cyklu, jak ho praktikuje moderní měnová politika, příliš nehodí.
A o tom, že s vyššími sazbami by bylo mnohem méně starostí kolem obezřetnosti hypotečních bank, je škoda mluvit. Nyní už je na razantnější kroky asi pozdě, ale přesto by sazby ještě měly alespoň trochu povyskočit.
Čtěte další komentáře Pavla Párala
